Fordismus vábil i československé průmyslníky

První světová válka je v české paměti zastíněna tou druhou. Tu první si jakoby redukujeme na rozpad habsburské monarchie, vznik Československa a hrdinný postup legií přes ruské území až na Dálný východ. Ani množství větších či menších pomníků padlých, jež dosud nacházíme v městech i vískách, nebudí větší pozornost. Je to určitá zvláštnost české společnosti, vezmeme-li v potaz, že co do počtu obětí na straně české populace jsou obě války v principu srovnatelné – odhady demografů se v obou případech pohybují mezi 300 a 400 tisíci osob.

Na západ od nás, ať již pohlédneme do Německa, či do Francie a Velké Británie, je první světová daleko významnější mementem. A podle některých badatelů, jak to vyjádřil americký diplomat George F. Kennan v roce 1979, byla dokonce prapůvodní katastrofou 20. století, od níž pak byly odvozeny všechny ostatní katastrofy: bolševismus, fašismus, velká hospodářská krize nebo právě druhá světová válka… První světový konflikt však s sebou přinesl i méně zřetelné proměny. Z těch byl zvláště důležitý kult racionalizace.

Pozor, přichází racionalizace

Ve světě se o racionalizaci vědělo ledacos již před započetím bojů – ostatně inženýr Frederick Winslow Taylor vydal své opus magnum Principy vědeckého řízení již v roce 1911 a i jemu předcházela řada jiných prací o takzvaně vědeckém managementu – ovšem praxe bývala spíše zdrženlivá. Taylorovu „pochodeň“ převzal průmyslník Henry Ford a během pár let po vydání citované knihy dosáhl ohromujících úspěchů díky experimentům s montážní linkou.

Kdysi v 19. století se zdálo, že nejlepším lékem na laxní výkon dělníků bude polovojenský dozor prostřednictvím přísných dílenských mistrů. Později se jako efektivnější „bič“ objevily úkolové mzdy. Ale Taylor do továrního prostředí vnesl ducha moderní vědy: pečlivě studovat úkony dělníků, vymyslet jejich racionálnější provádění a tím od sebe i striktně oddělit plánování práce a její realizaci. Zatímco tradiční řemeslník i kvalifikovanější dělník obě funkce přirozeně spojovali, pokročilá dělba práce si již žádala důsledné oddělení.

Ford – zjednodušeně řečeno – přišel s myšlenkou, že nejúčinnější bude, pokud pracovní tempo nebudou určovat lidé, nýbrž stroj. To je sociologický základ ideje montážní linky, se kterou brzy dosáhl ohromujících úspěchů. Už v dubnu 1914 provoz linky zredukoval dobu montáže celého automobilu v jeho továrně z 12,5 hodiny na pouhou hodinu a půl!

A válka si racionalizaci vynutila i v našich končinách. Rakouská byrokracie kladla důraz při zajišťování řádu ve válečné výrobě spíše na osvědčené metody represe; zákon o válečných úkonech z roku 1912 jí k tomu ostatně dával dostatek nástrojů. Zároveň však byla tahle válka první reálnou zkušeností s tím, co to znamená centrální plánování hospodářského života.

Neviditelná ruka trhu byla spoutána, stát určoval distribuci nedostatkových surovin v souladu s potřebami války. A s plánováním výroby šlo i plánování spotřeby. Začal Život na příděl, jak historik Rudolf Kučera pojmenoval roku 2013 svoji monografii o válečné racionalizaci života v podmínkách rostoucího nedostatku. Vědecký management zredukoval lidskou existenci na strojový mechanismus, který potřebuje zajistit stanovené množství jídla a vody pro svoji reprodukci. Fantasma racionalizace života se přetavilo v jakýsi „hon na kalorie“, jak trefně konstatoval Kučera v knize, jež byla přeložena i do angličtiny (2016).

Když hučely montážní linky

Ačkoliv zavládl mír, před rok 1914 se již vracet nedalo, jakkoli byla dvacátá léta svědkem takového pokusu. Ten však namísto obnovy rapidní předválečné globalizace vyústil v krach roku 1929 – a kataklyzma velké hospodářské krize. Mnozí si však dobře uvědomovali, že válka svět změnila už příliš. Toto vnímání příznačně vyjádřil Vladimír Mandl ve své knížce Technokracie: Hospodářský systém budoucnosti? z roku 1934: „Za války světové jsme poznali, jak blahodárně působily na výkonnost celku vrchnostenské zásahy, které omezily výrobní anarchii soukromokapitalistického systému v zájmu pospolitosti. Válka stala se učitelkou techniků, naučila je oceňovat ústřední organisaci všenárodního hospodaření pod ryze věcnými, odbornými hledisky… Ve válce ukazuje se mohutnost veřejné, pospolité podnikavosti, její převaha nad podnikavostí soukromou, egoistní.“

To Ford byl podnikatel, kapitalista. Jeho experimenty jej však dovedly k poznatkům, které narušovaly zažité rozpory mezi kapitálem a prací. Ne nadarmo byl dlouho kladně přijímán i na politické levici. Sociálnědemokratický ekonom Josef Macek, později přední průkopník keynesiánství v tuzemském prostředí, roku 1926 konstatoval: „Nelze popřít, že fordismus přichází po stránce hmotné socialismu velmi vstříc (zásada snižovat ceny zboží za současného zvyšování mezd), ale socialismus to ještě není, neboť zůstává zde rozhodujícím činitelem podnikatel-kapitalista, kdežto práce sebelépe placená zůstává poslušným nástrojem.“

Řízení pracovního tempa rychlostí montážní linky bylo vyčerpávající. Vedlo ke zdravotním komplikacím, neu­rózám i vyčerpání. Fluktuace pracovních sil v jeho továrnách masivně narůstala. I proto Ford provozoval podnikové sociologické oddělení, aby doporučovalo žádoucí opatření pro blahobyt zaměstnanců, jež nebudou v rozporu s maximalizací efektivity výroby. A z podobného důvodu se stal i vášnivým zastáncem zkrácení pracovního týdne na pět dní. Největší kouzlo fordismu však spočívalo v relativně vysokých mzdách pracujících opírající se o logickou maximu: masová výroba vyžaduje masovou spotřebu. A ta by bez koupěschopné poptávky zkrátka nebyla možná. Našlo se nemálo těch, kdo si od fordismu slibovali překonání „třídního boje“ a vytvoření společnosti sociálního smíru. Byl to příslib třetí cesty mezi kapitalismem volné soutěže 19. století a bolševickou utopií 20. století.

Ve svých snech šel Henry Ford až ke stvoření „nového člověka“. Oč šlo? Byla to svérázná směs americké protestantské etiky a vědeckého managementu. Ne nadarmo jeho ideje získaly popularitu i v sovětském Rusku, které usilovalo o cíl nikoli nepodobný v úsilí o zformování „nového sovětského člověka“. Ostatně v očích současníků dvacátých let měly fordistická Amerika a sovětizované Rusko k sobě blíže právě díky tomuto svému pohledu upřenému do budoucnosti v porovnání se starou Evropou – mátožně se probouzející z utrpení války. Mezi válkami Amerika ještě představovala vzdálený a v mnoha směrech exotický, odlišný svět.

Českoslovenští „fordisté“

Probouzení z války mělo v našich končinách znaky kocoviny. Kupříkladu zpráva o práci živnostenských inspektorů v Československu pro rok 1919 uváděla, že „celkový stav živnostenských provozoven nelišil se valně od loňského roku, neboť příčiny tehdy vylíčeného zanedbaného stavu se nezměnily, ba namnoze i podstatně zhoršily. Proto se podnikatelé většinou omezovali jen na opravy a úpravy naprosto nutné…“. Přesto se již ozývaly hlasy, jež prorokovaly, že oživování Evropy musí být spjato s odvážnou modernistickou amerikanizací.

I u nás se našli ideoví strůjci změn. Ještě za bojů v Evropě vydal sociolog Jindřich Fleischner svoji Technickou kulturu (1916), která se po válce dočkala reprintu. Sekundoval mu docent techniky Stanislav Špaček, jenž svůj záběr rozprostíral od technologií vodních staveb až po doporučení domácím hospodyňkám. Po Fleischnerově předčasném úmrtí se na čelné místo domácích proponentů vědeckého řízení prodral během dvacátých let neortodoxní ekonom Václav Verunáč. Československo mělo i své fordistické praktiky. A vůdčí pozici mezi nimi nepochybně zaujímal továrník Tomáš Baťa a po něm jeho mladší, polorodý bratr Jan Antonín.

Baťův Zlín a později další baťovská města představují dobře známý a také nejúplnější příklad aplikace Fordových myšlenek v meziválečném Československu. Vertikální koncentrace obuvní výroby osvobodila firmu od závislosti na subdodavatelích, a to i v rovině výživy zaměstnanců. Maximální automatizace snižovala výrobní náklady a striktní hierarchizace umožnila jasné rozdělení kompetencí a účast zaměstnanců na zisku jednotlivých oddělení. To vše jsou dobře známé základy batismu, jak je zformoval ve dvacátých letech Tomáš Baťa.

Výroba a především továrna, jak poukazují historikové Ondřej Ševěček a Martin Jemelka ve své práci Tovární města Baťova koncernu (2016), se staly nejen základem hospodářského mechanismu, ale doslova centrálním prvkem nového sociálního systému, harmonické a spolupracující „nové společnosti práce“, která tak ve Zlíně a v dalších sídlech firmy vznikala.

Ideje fordismu se ovšem pouze výjimečně dočkaly tak široké aplikace jako v Baťových továrních městech. V naprosté většině příkladů se českoslovenští podnikatelé hlásili pouze k některým aspektům, ať již šlo o vědecké řízení, sociální opatření a účast pracujících na zisku, pásovou výrobu a automatizaci, americký model inovací a marketingu zaostřený na co možná nejjednodušší mechanismy nákupu („řetězové obchody“, dnes bychom řekli řetězce firemních prodejen) a co největší portfolio výrobků, často odlišených jen drobnými detaily.

Palaba, Koh-i-noor a další

Racionalizace výroby se tu potkávala s podněcováním spotřeby, disciplinace pracujících prostřednictvím odměn a trestů s výchovou spotřebitelů. Málokterý z čs. podnikatelů měl tak rozsáhlé ambice či možnosti, ve valné většině ale sdíleli víru v nezbytnost racionalizace a fordismu pro přežití v konkurenčním prostředí. A úspěšným zaváděním pásové výroby se dobová média zabývala často. Když Národní listy na počátku roku 1928 provedly pod názvem „rok racionalisace čs. průmyslu“ anketu mezi zástupci průmyslu, výčet úspěchů byl již poměrně rozsáhlý. Racionalizace zde ovšem znamenala především zavádění nových strojů, byť redaktoři se výslovně ptali i na její další, zejména duševní a organizační dimenze.

Ilustrativním příkladem omezené aplikace fordismu byl slánský podnikatel Jan Pála, selfmademan baťovského ražení, který si po praxi v Německu otevřel roku 1919 dílnu na elektrické články a baterie ve Slaném. Rychle se rozvíjející podnik již o šest let později musel přestěhovat do větší továrny. Nová budova již respektovala požadavky racionalizace: v centru umístěný výrobní pás při rychlosti pohybu dvou metrů za minutu umožnil dělníkům sestavení 24 tisíc plochých baterií za osm hodin! Z pásu šly výrobky přímo do balicích strojů. Další expanzi umožnily nové výrobní linky a také rozšíření sortimentu o radiopřijímače, pro jejichž výrobu vznikla v areá­lu Pálovy firmy Palaba „radiobudova“. Ta byla členěná tak, aby jednotlivé kroky technologického řetězce – od svařování spojů po bakelitové lisy – na sebe funkčně i prostorově navazovaly. Pála prosazoval též sociální opatření, když své pracující podporoval ve spoření. Vědecké řízení aplikoval i při přijímání učňů, když je podroboval psychotechnickým testům. Marketingu – včetně rozboru správného vystavování výrobků v obchodech a možností jejich využití – se věnoval distribuovaný časopis Světlo a síla.

A výhody vyplývající z užití strojů a pásové výroby často skutečně představovaly klíčovou konkurenční výhodu. Firma Koh-i-noor si díky automatizaci výroby knoflíků zajistila na trhu prakticky neochvějné postavení. Jindřich Waldes, stojící v jejím čele, v intencích fordismu dokonce v automatizaci spatřoval v době hospodářské krize i řešení sociální politiky. V roce 1932 prohlásil: „Hromadnou výrobou budeme s to prodávati jednou zboží za tak levné ceny, aby všechny vrstvy mohly pozvednout svůj životní standard. Až se takto všestranně konzum zvýší, snad i nastane nedostatek pracovních sil. Svět netrpí nadvýrobou, nýbrž konsum není doposud dobře vyvinut a všeobecný.“ V dalších dílech uvidíme, jak se byznys vyvíjel.

Jiří Janáč, Jakub Rákosník, autoři jsou hospodářští historikové, působí na Filozofické fakultě UK