Formule 1: Touha po zábavě

Vzpomínáte s nostalgií na zlaté období alfa samců, kteří za volantem v každém závodě riskovali život, byli těmi opravdovými playboyi-dobrodruhy, pro něž byl sex nejlepší snídaní a cigárko nebo panák před nástupem do kokpitu absolutní samozřejmostí? Ano, tahle doba formule 1 už se nikdy nevrátí, ale když odhlédneme od glorifikace tehdejšího životního stylu, zůstává po ní též mnoho zbytečných pomníčků, a naopak relativně málo diváků.

Ještě v devadesátkách a částečně i v prvních letech 21. století se to zásadní odehrávalo na trati, protože tehdejší generace pilotů pracovala s technologickou špičkou – motory utrženými ze řetězu, absolutními monstry, jež drželi pod krkem Michael Schumacher nebo Mika Häkkinen. Jistě, kdo na nich vyrůstal, nedá na ně dopustit, stejně jako generace odkojená na Hamiltonovi nebo na Vettelovi. A přiznejme si, že už v Schumacherově éře se z pilotů stávala spíš ramínka na product placement sponzorů.

Jenže „Schumi“ zároveň předváděl onu směsku závodnického génia i přehnané agrese, co generovala potřebnou kontroverzi. I proto mnozí považují tehdejší soupeření Ferrari s Mercedesem za zlatou éru formule 1, ačkoli už tehdy začala sledovanost mírně padat v době, kdy Schumacher bral jeden titul za druhým. Zlatou éru Ferrari pak vystřídala éra Red Bullu a následně Mercedesu.

Bez ohledu na snahu Mezinárodní automobilové federace (FIA) ukočírovat týmy ve vedení a naházet jim pár klacků pod nohy, se z F1 stala předvídatelná podívaná. Tehdejší vládce celého cirkusu Bernie Ecclestone byl donucen v roce 2016 práva na formuli 1 prodat americké společnosti Liberty Media. Odešel v pětaosmdesáti jako doživotní miliardář a zpětně symbolicky posvětil všechno to handrkování se světovými bankami a šéfy týmů o podíl z příjmů za reklamy a televizní práva.

Liberty Media všem naslibovala větší transparentnost, videokameru v každém kokpitu, přístup k rádiové komunikaci týmů a „show, jakou jste ještě neviděli“. Globální sledovanost formule 1 byla tehdy v troskách. Vše důležité se totiž fanoušci dozvěděli z profilů na sociálních sítích, kde sledovali své hvězdy mezi piloty, a samotný závod mnohdy považovali za nutné zlo a předem domluvené divadýlko. V Liberty si dlouho lámali hlavu nad tím, jak tenhle oříšek rozlousknout. A nakonec jim došlo, že když diváci očekávají divadýlko, je potřeba jim ho dodat.

Netflix efekt

Liberty Media proto v roce 2017 začala vyjednávat s Netflixem o reality show z prostředí závodů formule 1. Cesta do amerických srdcí zjevně nevedla skrz závody v USA nebo plnohodnotnou americkou stáj, takové pokusy jsou komplikované a na dlouhé lokte. Co nesvedly miliardy od tamních investorů a sponzorů, to zvládla show Formule 1: Touha po vítězství během pouhých tří let. Nabídla vzrušující pohled do zákulisí se vším všudy. Natolik, že dvě největší stáje se v první sezoně televizní série vůbec neobjevují. Red Bull i Mercedes se bály, že jim kamery Netflixu budou koukat pod ruce příliš a ovlivní jejich výsledky. Po úspěchu první sezony se však rychle přidaly a jejich šéfové, Toto Wolff a Christian Horner, jsou ve třetí a čtvrté části hlavními hvězdami. Ale o tom až za chvilku.

F1: Touha po vítězství ukázala nejen americkému publiku formuli 1 v celé její nahotě. Cirkus královny motosportu tu nabízí audiovizuálně nesmírně lákavé koláže z kvalifikací a závodů, které si v ničem nezadají s tréninkovými sestřihy z filmů o Rockym, spolu s přebujelými egy zkušených pilotů, ambiciózními nováčky, kteří se trápí v chudých stájích, okázalým luxusem exotických lokalit, ale i zákeřnými šéfy stájí, již mají načteného Machiavelliho i pozpátku a v duchu hesla „není to nic osobního, je to jen byznys“ kopou za sebe a kolem sebe. Zkušení fandové i diváci, co se nikdy o formuli 1 nezajímali, najednou mohli nakouknout pod pokličku. A nechali se zlákat i ti, co okruhové závodění kdysi odvrhli kvůli předvídatelnosti výsledků a teď chtěli zkontrolovat, zda náhodou o něco nepřicházejí.

Zafungovalo to parádně a nárůst sledovanosti formule 1 na americkém trhu byl téměř okamžitý. F1: Touha po vítězství ovšem zaujala publikum po celém světě díky tomu, že se nesoustředila jen na boj v přední linii, ale představila peloton F1 jako pestrou mozaiku příběhů. Stárnoucí matadoři, naivní zelenáči, ale i ambiciózní podnikatelé. Povahy jednotlivých pilotů, kteří na sebe do kamery ochotně poví, co zrovna mají na jazyku, tu vrací do formule 1 emoce a drama, na trati často chybějící. Stejně tak zákulisní pletichy jsou skrývané čím dál tím méně, protože si všichni uvědomují, že „tohle publikum chce“.

Vrtěti psem

A právě tady na rozhraní druhé a třetí řady dochází k zajímavému efektu, kdy je reality show popisující královnu motosportu stejně populární jako sport samotný. Jednotlivé figurky formule 1 už si zvykly na všudypřítomné kamery a ochotně bourají čtvrtou stěnu tím, že mluví k divákům nebo k producentům Netflixu. Úspěšní piloti vyčítají mlčenlivé kameře, že se kolem nich točí, zatímco rok zpátky o ně ani nezavadila pohledem. Šéfové stájí se navzájem popichují a snaží se aplikovat pokročilou psychologii nejen na konkurenci, ale i na publikum jako takové, protože jsou si víc než piloti vědomi píárkového image a možnosti kontrolovat narativ.

Dramatizací dříve nepoznaného (nebo spíš tušeného a spekulovaného) zákulisí se tak paradoxně dostávají mistři volantu na druhou kolej a přednost má týmová strategie a takzvaný pochod přes mrtvoly. Zároveň skalní fandové – tedy ti, kdo sledují poctivě celou sezonu v přímém přenosu – rychle postřehnou, že producenti z Netflixu si vyzobávají to nejlepší a efektivními technikami filmové magie zesilují existující emoce.

Některé důležité okamžiky velkých cen tak ustupují do pozadí, aby se oslími můstky mezi ostatními událostmi vytvářel nový příběh. Napětí, zvraty, ti hodní a zlí, sympatičtí a nenávidění. To je dobrá televize a tam, kde není, se musí jednoduše vyrobit. Kdo tuší, jak vznikají soutěžní reality show typu Vyvolení, Velký bratr nebo třeba Too Hot To Handle, tomu je víceméně jasné, že role jsou do jisté míry rozdané předem nebo doladěné v postprodukci, kdy něčemu dáte více prostoru a jinde uberete, abyste se dobrali požadovaného výsledku.

Méně reality a více show, to si žádá zejména laické publikum, které je z F1: Touhy po vítězství nadšené. Ze způsobu skládání rozhovorů a „vložek“ obstaraných dvěma novinářskými odborníky je přitom zjevné, že si tvůrci své diváky vodí za ručičku a ukazují jim svět černobílejší, než ve skutečnosti je. Týmům to vyhovuje, protože je to pro ně součástí mediální války, pro formuli 1 jako takovou je to zviditelnění i za cenu toho, že se před pravověrnými fandy trochu zkompromituje. Obě strany se

ovšem drží v hrsti, protože F1 dostala covidová pandemie na kolena a Netflix je pro ni záchrannou sítí. Drtivá většina nových fanoušků i sponzorů se odkazuje na Touhu po vítězství. Je to jako zaklínadlo, které otvírá dveře a peněženky. Dlouhodobý následek tohoto sňatku z rozumu je nejistý. Jistá jsou naopak čísla sledovanosti a nadšení divácké většiny, v němž zanikají nářky hrstky pravověrných fanoušků motosportu.

Oboustranný meč

Efekt netflixovské show je na závodech patrný. Šéfové stájí, dříve šedé eminence v pozadí, jsou dnes za rockové hvězdy, a dokonce sílí i požadavky na jejich prezentaci před publikem (slavnostní procházka po padoku a startovní rovince po vzoru samotných pilotů). Podobné nápady byly zatím vždy zamítnuty, ale když člověk sleduje Christiana Hornera nebo Toto Wolffa v záři reflektorů, vidí ty plamínky v očích symbolizující ukájení nezměrného ega. Jeden by si skoro řekl, že už netuší, kdy jsou sami sebou a kdy hrají pro kamery. A to je největší riziko současného stavu, symbolizované turbulentním závěrem posledního ročníku formule 1, kdy kontroverzní vítězství Maxe Verstappena loni v prosinci mnozí na sociálních sítích komentovali jako zvrat zorchestrovaný Netflixem. Producenti prý museli podplatit ředitele závodů F1 Michaela Masiho (ten byl později z funkce odejit).

Řada lidí se jen pár minut po skončení závodu vyjádřila ve smyslu, že už se nemohou dočkat, až se na to, jak to „bylo ve skutečnosti“, podívají na Netflixu. Hranice mezi realitou a balamutěním diváka je setřena, formule 1 jako sport možná tratí na důvěryhodnosti, ale právě díky Netflixu je celý podnik v černých číslech a těší se přízni sponzorů, které by jinak vyplašil covid-19. Když už nebudou jejich reklamy vidět na plných ochozech, najdou si alespoň diváky televizní show.

Zkazky o smrti formule 1 jako takové jsou přehnané. Naopak, pořadatelé teď mají jedinečnou šanci udržet všechny trumfy v ruce. Ředitelé stájí se dokázali obratně přizpůsobit a ostatní berou kamery jako nutné zlo a součást každodenního „mediálního tréninku“. Diváci mají pocit, že vidí každému až do talíře, ale ty pravé trumfy šéfové stájí drží blízko u těla. Reality show F1: Touha po vítězství je tak vlastně win-win situace. Ukazuje pečlivě vypiplané drama těm, kdo ho chtějí. Dokonce natolik, že se pak snaží koukat na přímé přenosy závodů, aby zachytili nuance mezi řádky před premiérou nové sezony seriálu.

Ostatní, dlouholetí fandové F1, zas mohou pořád koukat na sport jako takový a děkovat rekreačním divákům za to, že ho drží svou pozorností při životě v podobě, jakou si zaslouží.