Francie je vlastně v bankrotu

Lidé mají sklon odkládat problémy. Jedním z nich je státní dluh. Všichni vědí, že vysoké zadlužení státu není žádoucí. Navzdory tomu si většina západních států na takové zadlužení zvykla a jeho řešení odkládá. Problém státního dluhu však dospěl do stadia, kdy ho nelze ignorovat. A právě v této situaci se ocitla Francie. Je to neuvěřitelné, ale naposledy měla vyrovnaný státní rozpočet v roce 1974, padesát let tedy žije na dluh.

A nastupující generace bude muset zaplatit za tento nezodpovědný postoj ke státním financím. Problémy se kumulovaly postupně. V roce 1980 zadlužení Francie dosáhlo 20,7 procenta, o deset let později 35,2 a v roce 2000 už 59 procent hrubého domácího produktu. Po finanční krizi v roce 2008 státní dluh akceleroval a v roce 2010 činil 86,3 procenta. Od té doby Francie stejně jako další země klouže po „nakloněné rovině“ a stále více zabředává do ekonomických problémů, jež urychlila koronavirová pandemie. Zadlužení Francie narostlo na 110 procent HDP. Někteří francouzští ekonomové a politici tvrdí, že státní dluh není problém, pokud nepřesáhne 130 procent HDP. Do té doby může růst, pro což mají několik argumentů: investice do školství a vědy, udržování státního aparátu či obava, že úsporná opatření by měla negativní dopad na růst HDP. Tím hlavním pak je rozdíl mezi státem a firmou – stát na rozdíl od firmy nemůže zkrachovat. Proto se vždy najdou věřitelé ochotní státu půjčit. Je sice pravda, že stát nemůže zkrachovat, pokud vydává dluhopisy ve vlastní měně, přičemž věřitelé spoléhají na schopnost státu vybírat daně, ale toto tvrzení tak úplně neplatí. Historie totiž ukazuje, že státy často řešily své dluhy devalvací měny nebo tiskem nových peněz. Problémem Francie je, že nemá vlastní měnu, ale euro. Musí tedy věřitelům dokazovat schopnost efektivně vybírat daně. Ukazatel státního dluhu vůči HDP však není natolik spolehlivý, jak se zdá.

Existují totiž faktory, které je třeba zohlednit – například, kdo dluh vlastní. To je případ Japonska, které si může dovolit extrémní zadlužení, protože jeho největšími věřiteli jsou japonští občané. A tento ukazatel ani neodráží naléhavost problému zadlužení. Pokud má stát vysoký dluh, ale splatnost většiny závazků je až za 30 let a do té doby dokáže bez problémů splácet úroky, výše dluhu nemusí být v prvních 25 letech kritická.

Čtyři klíčové faktory

Pro posouzení aktuálního francouzského státního dluhu jsou klíčové čtyři faktory: státní deficit, růst HDP, úroková sazba, za kterou si stát půjčuje, a částka, kterou si bude muset v daném roce půjčit. Francie podobně jako většina států svůj dluh roluje – když jistina dospěje ke splatnosti, stát si vypůjčí na pokrytí té předchozí. Už nyní se ví, že Francie si bude v roce 2025 muset na finančních trzích vypůjčit rekordních 300 miliard eur, letos to bylo „pouhých“ 285 miliard. Nejde však jen o výši půjčky, ale i o náklady na obsluhu dluhu, které mají narůst ze současných 52,2 na 54,9 miliardy eur v roce 2025, pokud vše půjde podle plánu.

Problémem Francie je výše této půjčky, protože Francouzi ji prostřednictvím penzijních fondů a svých investic nepokryjí. Francie proto stále více závisí na zahraničních investorech, přičemž francouzské státní dluhopisy nakupuje Saúdská Arábie a další petromonarchie. To je znepokojivé, protože to ohrožuje suverenitu Francie. Pokud by se šejkové rozhodli své investice přesunout jinam nebo v roce 2025 dramaticky poklesly ceny ropy, měla by Francie velký problém své dluhopisy prodat. Desetiletý francouzský státní dluhopis se aktuálně obchoduje s výnosem 2,97 procenta, což je velmi málo vzhledem k reálným rizikům. Jak tedy vysvětlit důvěru investorů? Francie těží z toho, že má společnou měnu euro. Investoři spoléhají na to, že bohaté státy, jako jsou Německo a Nizozemsko, zaručují, že věřitelé dostanou své peníze nazpět.

Výnos proto příliš nevypovídá o riziku, jež je spojené s francouzskými dluhopisy. K jeho změření je potřeba se podívat na rozdíl výnosů německých a francouzských dluhopisů. Německo si nyní půjčuje na deset let s úrokem 2,1 procenta. Rozdíl mezi Francií a Německem je tedy 0,87 procenta, tedy na úrovni krize eura v roce 2009, což naznačuje velmi vážnou situaci. Řecko si nyní půjčuje za úrok 2,93 procenta, o něco levněji než Francie. Jestliže Francie už dnes čelí rostoucím výdajům na obsluhu dluhu a zároveň si díky euru stále půjčuje relativně levně, jde v podstatě o bankrot. Desetiletý výnos francouzských dluhopisů by totiž měl být vyšší než amerických, který činí 4,2 procenta, což by však Francie neustála. Riziko spočívá v tom, že jakmile ratingové agentury sníží hodnocení francouzských dluhopisů, výnosy porostou. Čtyři procenta sice nejsou nereálná, ale stejně by Francii přivedla do neřešitelných finančních problémů.

Konsolidace veřejných financí

Prezident Emmanuel Macron všechny překvapil, když vyvolal předčasné volby po debaklu své vládní strany v eurovolbách. Skutečný důvod tohoto jeho rozhodnutí však spočíval v tom, že správně odhadl situaci a vládu „shodil“ dříve, než by padla letos na podzim, kdy se měl schvalovat státní rozpočet. Schodek veřejných financí byl totiž jasný už na začátku letošního roku. Původní návrh rozpočtu počítal se schodkem 5,1 procenta a měl být nižší než v roce 2023, kdy dosáhl rekordních 5,5 procenta, což bylo obhajováno dozvuky covidu-19, energetickou krizí a válkou na Ukrajině. Rok 2024 měl přinést zlepšení. Tehdejší ministr financí Bruno Le Maire ale letos v březnu zvýšil odhad schodku na 5,6 procenta. Macron následně vyhlásil na toto téma informační embargo s tím, že se problém bude řešit až po eurovolbách, protože medializace by mohla poškodit jeho stranu. To se však nestalo. Nyní se spekuluje, že schodek dosáhne šesti procent.

Bývalý ministr financí Le Maire poznamenal, že za šestiprocentní schodek může nová vláda jmenovaná na konci září. Senát nyní vyslýchá bývalé předsedy vlád Élisabeth Borneovou a Gabriela Attala, jak mohla tato situace nastat. Proč, když se na konci roku 2023 tvrdilo, že schodek v roce 2024 bude 3,7 procenta, se nyní očekává šestiprocentní. To představuje chybu zhruba 100 miliard eur. Vyšetřování zatím ukázalo pouze to, že francouzští vrcholní politici o problému věděli už na konci roku 2023, ale mlžili o něm.

Bývalý předseda francouzské vlády Michael Barnier měl za úkol konsolidovat veřejné finance. I kdyby však ušetřil 60 miliard eur, deficit v roce 2025 by stále byl 6,5 procenta. Přitom v dalších letech se měl snižovat, pokud by každý rok byly stejné úspory. Barnier svůj plán představil Evropské unii s cílem dostat rozpočtový deficit do roku 2029 pod tři procenta, což by se pravděpodobně nepodařilo. Hlavním důvodem je hospodářský růst. Pokud HDP roste, dluh se „vyřeší“ snadněji. Silný růst HDP však Evropu nečeká. Aktuální odhad pro Francii na příští rok počítá s růstem 0,8 procenta. Je však potřeba ho brát s rezervou, protože nikdo neví, zda by se podařilo ušetřit slibovaných 60 miliard eur. Z této částky mělo být 40 miliard na úspory ve výdajích, což by však mělo negativní dopad na růst HDP. Barnier se tak ocitl ve slepé uličce – nemohl výrazně šetřit a současně očekávat růst HDP.

Navíc neměl v parlamentu většinu. Proto prohlásil, že rozpočet nechá schválit dekretem bez souhlasu parlamentu. Tento postup však vyvolal hlasování o nedůvěře vládě, které bylo ve středu 4. prosince úspěšné. Konec vlády bude mít katastrofální důsledky, protože se Francie ocitne v rozpočtovém provizoriu. Znalci ústavního práva proto diskutují, co by to znamenalo. Jednou z obav je, že Francie zřejmě nebude schopná vybírat daně.

Tato nejistota rozhodně neprospěje finančním trhům. Výnosy státních dluhopisů začnou růst, což pravděpodobně urychlí pád francouzských financí.