Kronika Rothschildů: Když velké prachy tečou

Velké peníze „dělají“ od nepaměti velké příběhy, a to v dobrém i špatném. Aktuálně to platí pro čínské investice V Africe, jejichž objem vzrostl od roku 2000 z deseti na více než 250 miliard dolarů (čili 5,24 bilionu korun), což již má – a zejména bude mít – pro Afriku zásadní důsledky. Pokud jde o historii, představme si zde dva příběhy, za nimiž stály opravdu veliké prachy: výstavbu Suezského průplavu a to, jak se v sedmdesátých letech 19. století dostal do britských rukou, a samé prvopočátky geneze státu Izrael. Co je spojuje? V obou případech totiž sehráli klíčovou roli příslušníci finanční a bankovní dynastie Rothschildů. Čína, v jejímž čele stojí od roku 2013 prezident Si Ťin-pching, je klíčovým hráčem světové politiky i ekonomiky. Její ambice jsou, bez nadsázky, takřka nekonečné, neomezené. Aktivita Číňanů v Africe to dokazuje víc než jasně. Čína je největším obchodním partnerem Afriky jako celku, o čemž svědčí to, že do říše středu jde celá pětina afrického exportu! Hlavní čínské investice v Africe směřují do infrastruktury: do strategických přístavů, do železnic, silnic a přehrad, stejně tak do energetiky a telekomunikací. Z pohledu transatlantického Západu je alarmující, že Čína dnes kontroluje, zvláště díky investicím v Africe, více než 90 procent světových zásob vzácných kovů. Největší objem čínských investic najdeme v JAR, v Nigérii, v Angole, v Demokratické republice Kongo, v Etiopii, Keni a Zambii.

rothschilds1 copy

Čínské peníze Afriku již čtvrt století zásadně mění a Západ to – eufemisticky řečeno – sleduje pasivně zpovzdálí. Afrika z čínských „velkých peněz“ zčásti přirozeně profituje – vezměte si projekt železnice z Addis Abeby do Džibuti v hodnotě více než čtyř miliard dolarů, nemluvě o tom, že čínské peníze podporují růst, současně jsou ale zmíněné země vzhledem k vysokým dluhům a limitovaným schopnostem splácet (takzvaná dluhová past) v mnoha ohledech na Číně závislé. Řada odborníků dokonce mluví o neformálním neokolonialismu či přímo o kolonialismu, přičemž postup Číny přirovnává k jednání evropských velmocí v Africe v 19. a na počátku 20. století. Jako klasický příklad bývá uváděno vybudování Suezského průplavu v severovýchodní Africe i jeho ekonomicko-politické důsledky. A o tom si povíme.

PŘÍBĚH PRVNÍ: ROTHSCHILDOVÉ A SUEZ

O významu Suezského průplavu („Suezu“) v dnešním propojeném světě nelze ani na okamžik pochybovat. Stačí si připomenout krizi, jež následovala poté, co kontejnerová loď Ever Given, jedna z největších tohoto typu na světě, patřící japonské rejdařské společnosti Shoei Kisen Kaisha, uvízla 23. března 2021 v důsledku špatného počasí na mělčině… A zablokovala celý průplav. Vezmeme-li v potaz, že průplavem prochází asi dvanáct procent světového obchodu (mimo jiné kolem 70 procent ropy směřující do Evropy), byly důsledky krize nabíledni.

Podle deníku The New York Times činily denní ztráty přibližně desítku miliard dolarů (210 milionů korun),vysoká byla rovněž škoda, kterou během šestidenní krize utrpěl Egypt, jenž požadoval po vlastníkovi lodi vysoké odškodné: ve finále přes 500 milionů dolarů. Potvrdila se tak jak mimořádná strategická důležitost Suezského průplavu, tak jeho relativní „křehkost“ a zranitelnost. První příběh, který si budeme v Euro Platinum vyprávět, dá vzpomenout, jak přesně Suezský průprav v letech 1859 až 1869 vznikal a jak se jeho vlastníkem v následujícím desetiletí stala tehdejší první světová velmoc: Velká Británie. Tak pojďme na to!

JAK A PROČ SE ZRODIL SUEZ

Stavba Suezského průplavu v Egyptě je bezpochyby jedním z nejimpresivnějších příběhů moderních světových dějin. Egypt byl dlouhá staletí integrální součástí Osmanské říše. Jeho vládce, Muhammad Alí, původně sultánův místokrál zvaný chedív (1769–1849) vedl od roku 1805 až do smrti na Konstantinopoli fakticky nezávislou domácí i zahraniční politiku. Také za vlády jeho nástupců Ibrahima, Abbáse I. a Sa’ida (či Sajída) byla turecká superiorita čistě formální. A právě v době posledně jmenovaného Sa’ida, jenž stál v čele země v letech 1854–1863, se zrodily konkrétní kontury velkolepého projektu na vybudování Suezského průplavu.

rothschildS2 copy

Na samém počátku byl francouzský diplomat a podnikatel Ferdinand Marie vikomt de Lesseps (1805–1904). Když byl tento pozoruhodný muž v roce 1832 jmenován francouzským konzulem v Alexandrii, spřátelil se s následníkem chedíva Abbáse, tedy se Sa’idem, a roku 1846 založil Společnost pro studium Suezského průplavu (Société d’études du Canal de Suez). Po zavraždění Abbáse a po nástupu Sa’ida do místokrálovského úřadu v říjnu 1854 nový chedív s Lessepsem podepsali smlouvu o vybudování průplavu. O čtyři roky později byla ustavena Všeobecná společnost Suezského průplavu (Compagnie universelle du canal maritime de Suez) – a poté se již začalo vše chystat k zahájení náročných prací.

Stavba samotná byla zahájena v roce 1859. Lessepsovi se podařilo získat pro projekt investory z mnoha zemí, včetně podpory francouzského císaře Napoleona III. Slavnostní otevření bylo velkolepou událostí, jíž se mimo jiné zúčastnili rakouský císař František Josef I., francouzská císařovna Evženie a další evropští prominenti. Káhira se, v souladu s přáním a ambicemi Sa’idova nástupce, chedíva Ismaíla proměňovala v „Paříž Orientu“ či v „oslnivou bránu do Orientu“. A Suezský průplav byl součástí této velkolepé proměny. V sedmdesátých letech však přišly problémy. Ambice chedívů byly větší než možnosti egyptské ekonomiky, a nakonec se jako jediná možnost, jak dostat zemi z obřího zadlužení, ukázal být prodej kontrolního balíku akcií Společnosti Suezského průplavu (44 procent), jež v padesátých letech odkoupil od Lessepse onen Sa’id a jež po něm zdědil Ismaíl. Právě toto rozhodnutí přiblížilo okamžik, kdy do našeho příběhu zásadně vstupuje rodina Rothschildů. A veliké peníze.

DISRAELI & LIONEL DE ROTHSCHILD

Benjamin Disraeli, lord z Beaconsfieldu (1804–1881) patří mezi největší britské premiéry všech dob a je pokládán za zakladatele moderní Konzervativní strany. Hlavním cílem, který si jako její šéf a premiér vytkl, bylo rozšiřování a hájení zájmů Britského impéria, v souladu s přáním královny Viktorie (1819–1901, vládla od roku 1837 až do smrti). Poté, co se chedív Ismaíl rozhodl prodat kontrolní balík akcií a poté, co slabá a neakceschopná francouzská vláda premiéra Louise Buffeta, jíž egyptský vládce učinil nabídku jako první, nebyla schopna dospět k vyjádření, kontaktovali Egypťané rovněž vládu v Londýně. Premiér Disraeli, který už dobře chápal význam Suezu i příležitost, jež se mu rázem naskytla, se okamžitě obrátil na svého přítele, jímž nebyl nikdo jiný než bankéř baron Lionel Nathan de Rothschild (1808–1879), nejstarší syn Nathana Mayera Rothschilda a Hannah Barent-Cohenové. Finančník, bankéř, filantrop a politik (mimo jiné též první praktikující Žid, jenž se stal členem Dolní sněmovny britského parlamentu), studoval v Göttingenu a pak se věnoval rodinnému byznysu ve Frankfurtu, v Paříži a hlavně v Londýně. Jakkoli to s Rothschildovým členstvím ve sněmovně nebylo jednoduché (Židé ve čtyřicátých letech 19. století fakticky nemohli v dolní komoře zasedat, neboť by museli složit křesťanskou přísahu; zákon to upravil teprve později), znal Lionel de Rothschild vzhledem k bohatství své rodiny přirozeně velmi dobře přední britské politiky – včetně Disraeliho, jenž premiéroval od roku 1868 a ještě i později.

Přátelství, které mezi oběma muži vzniklo, nebylo „účelově politické“, ani „čistě obchodní“. Disraeli byl rovněž Žid, první židovský premiér v dějinách ostrovního státu a ještě jeho děd, žijící v Itálii, se podepisoval jako d’Israeli. Oba muži si rozuměli i intelektuálně, důležitou roli hrála mimo jakoukoli pochybnost i podobnost jejich náruživých až vášnivých povah.

KOUPÍ PRŮPLAVU K DOMINANCI

Když tedy Disraeli oslovil Lionela de Rothschilda s žádostí o půjčku, netušil, že výsledkem bude na první pohled vpravdě neuvěřitelná dohoda. Bankovní dům NM Rothschild & Sons, o jehož pevném „ukotvení“ v Británii svědčí mimo jiné to, že Lionelův druhorozený syn Alfred Charles byl v letech 1868 až 1889 ředitelem Anglické banky (Bank of England), si mohl dovolit téměř vše; řekneme-li, že Rothschildové byli „pohádkově“ bohatí, nepřeháníme.

Čtyři miliony liber sice byla tehdy věru závratná částka, ovšem Rothschildové si to mohli dovolit. K dohodě mezi ministerským předsedou a Lionelem došlo během pouhých čtrnácti dnů, věcně ji s chedívovými pověřenci „doladil“ britský generál a diplomat sir Edward Stanton. Dne 25. listopadu 1875 pak Disraeli představil smlouvu v parlamentu a následně propukla „mela“. Dohoda, jež zachránila egyptského vládce Ismaíla před bankrotem, šokovala nejen Londýn, ale především Francouze, kteří od počátku 19. století uplatňovali v Egyptě rozhodující mocenský vliv. A teď taková rána. Údiv budilo i to, že se, vzhledem k přátelství Disraeliho a Lionela, jednalo pouze o „gentlemanskou dohodu“, což bylo vzhledem k výši částky ohromující. Vůdce liberální opozice William Ewart Gladstone dokonce premiéra obvinil z „podemílání britského ústavního systému“, Disraeli nicméně i tak triumfoval. V roce 1888 takzvaná Konstantinopolská konvence učinila Suezský průplav neutrální zónou pod dohledem Velké Británie, na čemž nic nezměnila ani britsko- egyptská smlouva z roku 1936. Britové tedy od druhé poloviny sedmdesátých let 19. století v Egyptě díky ovládnutí Suezu dominovali –bez ohledu na to, že země Za vlády chedívů Tawfika/Taufíka (1879–1892) a Abbáse II. (1892–1914) formálně zůstávala

ROTHSCHILDs3 copy

součástí Osmanské říše. Bylo tomu tak i v časech britského protektorátu a během následné formální egyptské nezávislosti za prvního sultána Husajna Kamela, sultána Fuada I. a krále Farúka I. až do padesátých let 20. století. Teprve tehdy s britskou dominancí skoncoval vojenský převrat Organizace svobodných důstojníků z roku 1952, kdy se moci chopil jejich vůdce: plukovník Gamál Ab dan-Násir, budoucí prezident Egyptské arabské republiky. Během takzvané Suezské krize v roce 1956 vyhnal Násir Brity z Egypta definitivně, čímž skončila jedna éra v dějinách impéria, která začala v okamžiku, kdy londýnští Rothschildové umožnili britské vládě koupit Suezský průplav.

PŘÍBĚH DRUHÝ: ROTHSCHILDOVÉ A IZRAEL

Blízký východ patří mimo jakoukoli pochybnost k neuralgickým bodům dnešního světa. Stát Izrael zde hraje klíčovou roli již od druhé Poloviny čtyřicátých let 20. století, kdy byl ustaven v důsledku složitého, několik desetiletí trvajícího vývoje. Rovněž na počátku tohoto příběhu stály „velké peníze“ – a i tentokrát to byly peníze příslušníků finanční a bankovní dynastie Rothschildů. Pojďme se proto i na tuto pozoruhodnou historii podívat podrobněji.

DREYFUSOVA AFÉRA A ŽIDOVSKÝ STÁT

Začít musíme, stejně jako v předchozím případě, ve Francii, kde v devadesátých letech 19. století dominovala politickému i společenskému životu Dreyfusova aféra. Židovský důstojník, kapitán Alfred Dreyfus (1859–1935), byl v roce 1894 nespravedlivě obviněn ze špionáže ve prospěch Německého císařství a také odsouzen. Část francouzské společnosti včetně řady známých osobností, jako byli spisovatelé Anatole France, Marcel Proust či Émile Zola i budoucí premiér Georges Clemenceau, nemínila nechat zjevnou nespravedlnost jen tak, a nakonec si vynutila nejprve Dreyfusovo omilostnění, poté i osvobození a rehabilitaci. Proces s Dreyfusem v Paříži a rozpolcení francouzské společnosti sledoval přímo v Paříži i maďarský (rakousko-uherský) židovský novinář Theodor Herzl (1860–1904). Zatímco do té doby tento intelektuál uvažoval o budoucnosti židovského národa především v souvislosti s asimilací jeho příslušníků v různých zemních světa, zavilost a zběsilost antisemitismu, s nímž se setkal během aféry, jej vyděsila. Pouhého půl roku poté sepsal tenký, svým dosahem ovšem zásadní spis Židovský stát (Der Judenstaat). „Bible“ moderního sionismu (1896) a první krok k ustavení budoucího židovského státu v historické Palestině byly na světě! Počátky sionistického hnutí nebyly nijak snadné. Publikace byla sice přeložena do mnoha desítek jazyků, nijak vřele ale přijata nebyla, spíše naopak. Hnutí, jehož hlavním cílem bylo přesídlení Židů do „zaslíbené země izraelské“ a vybudování národního židovského státu, mělo kořeny již v šedesátých letech 19. století; teprve na přelomu 19. a 20. století však došlo k jeho výraznějšímu rozvoji, mimo jiné v důsledku silných vln antisemitismu v řadě evropských zemí: ve Francie, Rakousko-Uhersku (zejména v Haliči) a v Rusku. V létě 1897 došlo na prvním sionistickém kongresu v Basileji k založení Sionistické organizace, jejímž cílem bylo založení židovského státu. Theodor Herzl společně s lékařem, spisovatelem a sociálním reformátorem Maxem Nordauem (vlastním jménem Simonem Maxmilianem Südfeldem, 1849–1923) mluvil dokonce o tom, že právě tehdy byl židovský stát věcně vzato ustaven. Už v době konání kongresu ostatně probíhala první vlna přistěhovalectví Židů do Palestiny, první alija z let 1881 až 1903, v jejímž větším rozvoji bránil především nedostatek peněz…

FINANCUJÍCÍ EDMOND DE ROTHSCHILD

Při vzniku a rozvoji moderního sionistického hnutí sehrál mimořádně významnou roli baron Abraham Edmond Benjamin James de Rothschild (1845–1934), boháč z pařížské větve Rothschildů. Edmondovým otcem byl baron James Mayer de Rothschild (1792–1868), rodák z Frankfurtu nad Mohanem, matkou Betty von Rothschildová. Edmond, jehož v dospívání zásadně formovala léta druhé francouzské republiky a hlavně společensko-politická atmosféra druhého císařství (1852–1870), se na rozdíl od londýnského příbuzného věnoval finančnictví jen okrajově. Větší zájem projevoval o umění a o filantropickou činnost. Aktivně podporoval výzkum: jmenujme například Institut Henri Poincaré, který je dnes součástí pařížské Sorbonny, archeologické objevy anebo některé vědecké instituce v zahraničí.

Největším zájmem Edmonda de Rothschilda ale bylo sionistické hnutí. Již od osmdesátých let 19. století významně investoval do podpory židovských osad v Palestině, jež trpěly stálými finančními potížemi. Díky němu se židovská populace v Palestině fakticky zdvojnásobila. Za přežití v nejtěžších časech vděčily Rothschildovi například osady Rišon le-Cijon (dnes čtvrté největší město v Izraeli) nebo Zichron Ja’akow (nedaleko dnešní Haify); zcela v jeho režii bylo založení osady Ekron (dnešní Mazkeret Batja nedaleko Tel Avivu); na počátku 20. století jich už bylo v historické severní Palestině více než deset. Celkově Edmond de Rothschild do podpory a rozvoje osad investoval více než jeden a půl milionu tehdejších liber. Kromě de Rothschilda a řady drobných, dnes v mnoha případech neznámých přispěvovatelů, se o rozvoj židovských osad v Palestině zasloužil taktéž Židovský národní fond (Jewish National Fund), založený v lednu 1901 na pátém Světovém sionistickém kongresu, který se konal opět v Basileji. Stalo se tak z podnětu inženýra a průmyslníka Johanna Kremenezkyho (též Kremenetskiho), jenž léta působil jako osobní asistent a poradce Theodora Herzla.

Shrnuto a podtrženo: nebýt aktivit Edmonda Jamese de Rothschilda hlavně z prvních dvou desetiletí 20. století, sionistické hnutí by jen stěží získalo takový význam, aby jej v roce 1917 zásadně podpořila Velká Británie, konkrétně Balfourovou deklarací podle expremiéra Arthura Jamese Balfoura, ministra zahraničí z let 1916 až 1919. „Vláda Jeho Veličenstva pohlíží se sympatiemi na ustavení národní domoviny židovského národa v Palestině a vynasnaží se, aby tohoto cíle bylo dosaženo“, stojí v textu, který byl krokem k vyhlášení Státu Izrael.

PENÍZE, KTERÉ HÝBOU SVĚTEM

Jak vidno, v případě vzniku a fungování Suezského průplavu i vzniku státu Izrael (se)hrály zásadní roli „velké peníze“, konkrétně příslušníci finanční a bankovní dynastie mocných Rothschildů. Nejedná se o nic překvapivého, v dějinách tomu tak bylo vždy a ani v dnešním světě tomu není jinak. Stačí zmínit vliv byznysmenů, jako jsou Peter Thiel, Jeff Bezos či Elon Musk. Tito muži nejenže svými projekty mění život na Zemi takříkajíc za pochodu (PayPal, Tesla, SpaceX, Blue Origin, Amazon…), ale zároveň mají významný politický vliv, který uplatňovali či uplatňují prostřednictvím těch nejmocnějších státníků na zemi: amerického prezidenta Donalda Johna Trumpa anebo jeho viceprezidenta Jamese Davida Vance.

Osobně nepochybuji o tom, že tak jako dnes vnímáme coby nedílnou součást světových dějin Lionela Nathana de Rothschilda či Edmonda Benjamina Jamese de Rothschilda, budou naši potomci podobně vidět Elona Muska a Jeffa Bezose. Bez odvahy, posedlosti a vizionářských projektů mužů, jako jsou oni (bez ohledu na jejich politické postoje), bychom coby lidstvo dodnes s nadsázkou „lezli po stromech“. Nezapomínejme při jejich hodnocení na to.