Jak státy Perského zálivu investují do těžby

V létě roku 2023 měli bankéři z Rothschil­dovy banky – pracující pro zambijskou vládu – už téměř hotový užší seznam zájemců o hodnotný důl na měď Mopani. Na neprosperující firmu, kterou dříve vlastnil gigant v oboru nerostných surovin Glencore, se sešly nabídky v hodnotě stovek milionů dolarů. A zájem měla i velká jména těžařského světa toužící sáhnout si na klíčovou surovinu pro technologie čisté energie budoucnosti.

Seznam se zúžil na čínskou společnost Zijin Mining (C‘-ťin) a jihoafrického experta na hlubinné dobývání Sibanye-Stillwater, když se zdánlivě, zničehonic objevil třetí uchazeč: neznámá firma International Resources Holding (IRH) ze Spojených arabských emirátů. Její mateřská společnost International Holding Company čili obchodní impé­rium s hodnotou 240 miliard dolarů (asi 5,6 bilionu korun), patřící mocnému šejkovi Tahnúnu bin Zajídovi al-Nahjan z Abú Zabí se však v zákulisí o přízeň nejvyšších představitelů zambijské vlády ucházela již téměř dva roky.

V prosinci se s nimi IRH nakonec dohodla, že za 1,1 miliardy dolarů (asi 26 mi­liard korun) koupí 51 procent v tomto dole, a přes noc se tak stala nejrychleji se rozvíjejícím nováčkem v tomto odvětví za poslední desetiletí. „Hlavním argumentem byl jejich záměr investovat do těžebního průmyslu,“ říká jeden nejmenovaný zambijský úředník, který měl za úkol rozvíjet vztahy s firmou z Perského zálivu. „Dalece převyšovali ostatní ve schopnosti hladce uzavřít kontrakt,“ dodal.

Nový arabský vítr v oboru

Březnová dohoda se společností Mopani je nejnovějším příkladem nového trendu, který se šíří celosvětovým těžebním průmyslem. Země Perského zálivu, jež urgentně potřebují diverzifikovat ekonomiku a expandovat mimo klasickou oblast fosilních paliv, investují své petrodolary s cílem zajistit si přístup k mědi, niklu a dalším nerostným surovinám používaným v přenosových soustavách, v elektromobilech a zařízeních na obnovitelné zdroje energie.

Kromě Spojených arabských emirátů (SAE) k nim patří hlavně Saúdská Arábie, jež plánuje, že její ekonomice přispěje těžba do roku 2035 částkou 75 miliard dolarů (1,7 bilionu korun), zatímco dnes jde o 17 miliard dolarů (397 mi­liard korun). Omán zase zahájil výstavbu údajně největší ekologické ocelárny na světě, kde chce využívat železnou rudu z Kamerunu, a katarský státní investiční fond Qatar Investment Authority je nyní druhým největším akcionářem společnosti Glencore.

„Tento region má obrovský potenciál stát se významným hráčem světového těžebního průmyslu,“ tvrdí Tom Harley, výkonný ředitel poradenské společnosti Dragoman, která v oboru působí a spolupracuje se zeměmi Perského zálivu. „Saúdové jsou až hmatatelně ambiciózní. I kdyby dosáhli 60 procent svých cílů, půjde o obrovský úspěch,“ upozorňuje.

Pro africké, asijské a latinskoamerické státy bohaté na přírodní zdroje je vstup středně velkých mocností do soutěže o kritické nerosty vítanou alternativou k „vykořisťovatelským“ dohodám, které desítky let poháněl buď západní kolo­nialismus, anebo finanční závazky vůči mamutím čínským firmám. Zambijský prezident Hakainde Hichilema v březnu pro Finan­cial Times uvedl, že „všichni, kdo se vyznají v řízení rizik, chtějí vidět, že nedáváme svá vajíčka do jednoho košíku“.

Ovšem i s riziky Zálivu

Africké země díky spolupráci se státy Perského zálivu doufají, že se jim podaří nezabřednout do napjatých vztahů mezi Spojenými státy a Čínou, které soupeří o zdroje mědi, železné rudy a lithia potřebné k elektrifikaci jejich ekonomik. „Díky investicím z Blízkého východu se na nás nebude pohlížet jako na příznivce jedné, nebo druhé strany,“ vysvětluje zambijský úředník.

Investice z Perského zálivu s sebou však nesou i rizika, varují lidé z oboru. Se státními penězi se pojí neprůhlednost a složitost procesů, zatímco doly a místní komunity naopak zoufale potřebují jasnou odpovědnost a transparentnost. I přesto Washington rostoucí roli Zálivu v těžebním průmyslu vítá, protože pomáhá narušit monopol Pekingu na zpracování kritických nerostných surovin. Podle vedoucích pracovníků těžebních a obchodních společností i jednoho vysokého představitele americké vlády USA ve snaze zabránit vstupu Číny aktivně dojednávají saúdské, emirátské a katarské investice v rizikovějších jurisdikcích, jako je Konžská demokratická republika, kam se západním společnostem jinak nedaří proniknout…

Pro mezinárodní těžařské skupiny, které se rovněž nechtějí namočit do sporů o nerostné suroviny mezi Amerikou a Čínou, je Blízký východ zase ideálním neutrálním místem pro zpracování ma­teriálu, získávání kapitálu i zřízení firemního sídla. Společnost SRG Mining těžící grafit, jež se v Kanadě kvůli ne­úspěšné spolupráci s čínskou společností C-One zapletla do rušné politické bouře, v únoru oznámila, že se přestěhuje – a to do Spojených arabských emirátů.

„Státy Perského zálivu otevřeně obchodují jak s USA, tak s Čínou. Hrají s odkrytými kartami,“ vypráví Mark Cutifani, předseda představenstva výrobce mědi a niklu Vale Base Metals, v němž Saúdská Arábie loni koupila desetiprocentní podíl v hodnotě 2,6 miliardy dolarů (61 miliard korun). „Jsme brazilská společnost řízená z Kanady, která společně s Číňany podniká v Indonésii, a Saúdové u nás mají desetinu. Postoupili jsme tak do další fáze politické složitosti světa,“ líčí.

Zelenější svět podle Arabů

Má-li svět splnit globální cíle v oblasti změny klimatu – díky budování solárních elektráren, přechodu na elektro­mobily nebo posílení rozvodných sítí –, pak je podle poradenské společnosti Wood Mackenzie na těžbu, zpracování a tavbu kritických nerostů třeba vynaložit přibližně 4,1 bilionu dolarů (95,7 bilionu korun).

Země Perského zálivu vydělávají na fosilních palivech 400 miliard dolarů ročně (9,3 bilionu korun), ale v budoucnu už nebudou moci spoléhat na uhlík, a tak je pro ně expanze do těžebního průmyslu i logickým krokem. Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty zároveň investují značné prostředky do nových technologií a budou potřebovat přístup k vlastním stálým dodávkám surovin.

„Blízký východ se usilovně snaží diverzifikovat a má obrovské finanční rezervy,“ říká Richard Blunt, partner v advokátní kanceláři Baker McKenzie, která zastupovala Zambii při transakci se zmíněnou IRH. „Tamní státy mají obrovskou výhodu, protože mohou uzavírat obchody přímo s vládami, představují trpělivý kapitál, ale nemají u nohy tu diplomatickou kouli spojenou s nutností volby mezi čínskými a západními investory,“ vysvětluje Blunt.

V rámci strategie Vize 2030 korunního prince Muhammada bin Salmána, jejímž cílem je modernizace saúdskoarabské ekonomiky, se má těžba a zpracování nerostných surovin stát vedle dobývání ropy či plynu a petrochemie jejím třetím průmyslovým „pilířem“. Podle Tima Keatinga, bývalého šéfa těžebního oddělení Oman Investment Authority, je hlavním motorem saúdských projektů snaha o „budování státu“.

Saúdská Arábie plánuje spolehnout se na domácí nerostné bohatství, jehož hodnota se odhaduje na 2,5 bilionu dolarů (58,4 bilionu korun), a to s pomocí největšího světového vývozce ropy Saudi Aramco a státní těžařské skupiny Ma’aden. Geologický průzkum však neponese plody ještě řadu let, možná i déle než dekádu. Překážkou je navíc nedostatek vody v převážně pouštní zemi, málo vyškolených důlních inženýrů i kvalitních nerostných ložisek. „Aktuálně provádíme největší průzkumný program na světě,“ prohlásil letos v lednu na konferenci Future Minerals Forum v Rijádu guvernér saúdského fondu Public Investment Fund Jásir al-Rumaján: „Nemáme však všechny druhy nerostných surovin, které pro naše budoucí iniciativy potřebujeme.“

Poptávka po mědi i lithiu

Saúdové se proto snaží zajistit si měď, železnou rudu, lithium a nikl ze zámoří. Suroviny má pak zpracovávat na domácí půdě Manara Minerals, loni založený společný podnik skupiny Ma’aden a fondu Public Investment Fund. Dodávky nerostů hodlá získat výměnou za menšinové investice do projektů řízených zavedenými společnostmi, jako jsou BHP a Rio Tinto – tento model již desítky let úspěšně uplatňují japonské obchodní společnosti.

Díky penězům z Perského zálivu – a politickému krytí – mohou jít průmyslo­ví giganti i do rizikovějších investic. Na­příklad druhý největší světový producent zlata Barrick Gold láká saúdsko­arab­ské a katarské zájemce na těžbu mědi v hodnotě sedmi miliard dolarů (zhruba 163,5 miliard korun). Důl se však nachází v západním Pákistánu, kde operují povstalci, což je přesně ten typ podnikatelského prostředí, jemuž se většina investorů raději vyhne.

Mark Bristow, generální ředitel společnosti Barrick Gold, říká, že poptávka západních fondů po dividendách „přiškrtila“ růst celého odvětví, které jen těžko hledá dlouhodobé financování. Právě zapojení Perského zálivu „nám pomůže otevřít hranice“, dodává.

Saúdové doufají, že díky investicím do těžby stanou v jádru „superregionu“ zahrnujícího Afriku a střední a jižní Asii. V lednu Saúdská Arábie podepsala dohody o těžebních projektech s Egyptem, s Ruskem, Marokem a Konžskou demokratickou republikou. Díky levné energii může zpracovávat suroviny ze zemí finančně chudých, leč bohatých na přírodní zdroje, a vyrábět tak ocel nebo elektromobily pro rychle rostoucí spotřebitelské trhy v Indii a jiných zemích.

Prosazovat své strategické cíle prostřednictvím těžby chtějí i Spojené arabské emiráty. Tamní státní ministr zahraničního obchodu Thání bin Ahmed Al Zejúdí říká, že SAE usilují o navázání mezivládní spolupráce v oblasti surovin a že se „silně zaměřují na africký kontinent“. Dubajský emirát se jako klíčové centrum obchodu s drahými kovy již výrazně angažuje v afrických přístavech a tamní logistické síti úzce napojené na komodity. Dubajská státní společnost DP World získala koncese na přístavy v KDR a nedávno také v tanzanském Dar es Salaamu, který je klíčovým přepravním uzlem pro vývoz mědi ze Zimbabwe a Zambie. „Většina nerostných zdrojů se nachází na pevnině. Je tu obrovská příležitost snížit náklady na dodavatelský řetězec,“ říká Muhammad Akoojee, vedoucí pro subsaharskou Afriku ve společnosti DP World. Jeho firma doufá, že v příštích třech až pěti letech zdvojnásobí kapacitu terminálů včetně rozšíření přepravy zboží.

Jaký bonus přinesou Arabové?

Tak jako Číňané slibují státy Perského zálivu africkým zemím ucelený investiční balíček zahrnující nejen těžbu; Zambie očekává, že SAE budou investovat také do zemědělství, cestovního ruchu a energetiky. Generální ředitel Jubilee Metals Leon Coetzer říká, že „vedle těžby mohou zapojit konsorcium investic do infrastruktury, energetiky, zdravotnictví a logistiky“. Šéf firmy kotované na londýnské burze, která je partnerem IRH při zpracování mědi z odpadního materiálu v Mopani, dodává, že je obzvláště důležité, aby se v afrických zemích vytvořil celý „ekosystém investic“. Ale panují obavy, že státy Zálivu navrhnou stejně vágní dohody o výměně surovin za infrastrukturu, jež v rámci své iniciativy Pásmo a cesta prosazoval Peking a jež globálnímu jihu přinesly jen smíšené výsledky – mnohé země se hluboce zadlužily, a tak některé projekty musely zastavit.

„Rychlost dohody IRH není pro zvládnutí těchto složitých otázek dobrá,“ říká Thomas Scurfield, šéfekonom neziskové organizace Natural Resource Governance Institute, „má to být alternativa k čínskému modelu, ale nakonec může nastat řada paralel.“

Bývalý horník Ebrony Peteli z města Mufulira, kde se nacházejí jámy dolu Mopani a významná huť, byl ze zprávy o příchodu nových investorů nadšený. Domníval se, že se díky nim restartuje motor regionální prosperity, který nyní zaměstnává už jen čtyři tisíce lidí, tedy asi třetinu pracovní síly z 90. let minulého století. Jeho radost však brzy vystřídala skepse, neboť se dozvěděl, že IRH je neprověřený hráč založený roku 2022. „Chybí mi transparentnost. S kým to vlastně jednáme?“

Jeho obavy sdílejí i další obyvatelé Mufuliry, kteří chtějí vědět, kdo je vlastně v IRH za Mopani zodpovědný, zda bude zaměstnávat místní subdodavatele a jaké jsou plány na ochranu obyvatel dlouhodobě strádajících znečištěním z hutě. Jejich tísně budou o to naléhavější, pokud IRH hodlá pokračovat ve svém ambiciózním plánu na celosvětový růst. V profilu společnosti, který zaslala listu Financial Times, se uvádí, že usiluje o zřízení provozů v „Indonésii, Angole, Keni, Tanzanii, Chile a Peru“. V Zambii se chce kromě již pokrytého dolu Mopani ucházet také o podíl v měděném dole Lubambe, jejž momentálně vlastní čínská společnost JCHX Mining.

Podle lidí obeznámených se strategií IRH hodlá firma získat také kontrolní podíl v podniku Konkola Copper Mines, který vláda v září vrátila indické společnosti Vedanta. Ta sice tvrdí, že chce zůstat většinovým vlastníkem, ale byla by ochotna přistoupit na prodej dvacetiprocentního podílu. I zambijská vláda uvedla, že je otevřena třetímu investorovi do KCM. Zambijští představitelé se domnívají, že IRH může pro oživení Mopani získat technické znalosti ze sítě společností IHC. Jeden z místních vedoucích pracovníků v oblasti těžby však tvrdí, že se „moc nesoustředili“ na budování dobrých vztahů s místními obyvateli, což je pro úspěch projektu klíčové.

Naopak společnost Sibanye s nimi vedla konzultace a vyslechla si jejich obavy. „Myslím, že se jim to vymstí,“ dodává nejmenovaný pracovník. K výhradám místních vůči IRH patří i nedostatečná transparentnost ohledně řízení společnosti, jejího výkaznictví nebo také obchodních vazeb.

Zlatá minulost s kazem

Po dokončení koupě dolu Mopani firma zveřejnila, že jejím generálním ředitelem je Ali Alrašdí, jenž rovněž řídí rafinerii zlata ve Spojených arabských emirátech Auric Hub. Ovšem tváří, kterou IRH prezentuje nejrůznějším zainteresovaným stranám, je však Sibtein Alibhai; podle lidí obeznámených s chodem firmy globální šéf pro strategii. Dříve vedl obchodníka se zlatem Primera Group sídlícího v Abú Zabí, jenž podle firemních záznamů a OSN dodával společnosti Auric zásilky zlata z Konžské demokratické republiky.

Loni získala Primera od vlády této republiky 25letý monopol na veškeré ručně dobývané dodávky zlata. Dohoda má podle tamní vlády zabránit tomu, aby příjmy z nelegální těžby šly na financování konfliktu v zemi a mizely do sousední Rwandy. Primera podle smlouvy platí pouze 0,25procentní daň oproti šesti­procentní u ostatních vývozců. Neobvyklý obchod vyvolal bouři nevole: skupina odborníků OSN zjistila „nedostatky v auditu Primery“, upozornila na kritiku jejího „faktického monopolu“ a uvedla, že pašování nadále vzkvétá. Primera na žádost o komentář nereagovala.

Za pozornost stojí i fakt, že před začleněním do skupiny v roce 2022 nesla IRH název Auric Hub Holdings. Na jejích internetových stránkách se uvádí, že působí (nebo má vyhlídky na působení) v sedmi afrických zemích včetně KDR. Firma se odmítla redakci vyjádřit k tomu, zda pod sebe začlenila Primera Group či jiné podniky. Ve svém prohlášení však uvedla, že podle ní může „udržitelná těžba podpořit hospodářský růst, významně ovlivnit místní obyvatele a postavit SAE do pozice světového lídra v oblasti řízení zdrojů“.

Úspěch investic z Perského zálivu v Zambii a dalších zemích bohatých na suroviny bude záviset nejen na tom, zda se podaří zajistit technické know-how, přínos pro místní a širší investice do infrastruktury, nýbrž také na tom, zda Blízký východ dosáhne vlastních hospodářských a strategických cílů. Jedním z největších otazníků, který visí nad angažmá zemí Perského zálivu v těžbě, je rychlost, s jakou mohou státní orgány postupovat. Velké politické dohody a regionální rivalita aktivitu urychlí, ale poradci tvrdí, že země Zálivu – zejména mocnářskou Saúdskou Arábii – brzdí byrokratické tahanice o strategii, kontrolu a o to, která aktiva koupit.

„Z dlouhodobého hlediska je otázkou, zda díky těmto investicím vybudují odpovídající průmysl, nebo zda se z toho stane jen další projekt, který nepodpoří snahu o industrializaci a diverzifikaci ekonomiky,“ říká Kakenenwa Muyangwa, předseda představenstva zambijské firmy ZCCM-IH, jež prodala důlní podnik Mopani. „Je tu určitý trend, je jako příliv. Ale trendy přitékají a odtékají.“

Harry Dempsey, Chloe Cornishová, Joseph Cotterill, Ahmed Al Omran, FT