Francouzská ekonomika skomírá

Francouzské státní hospodářství připomíná vrávorajícího opilce a stav veřejných financí této země je dlouhodobě neudržitelný. Když 14. května 2017 nastupoval do Elysejského paláce Emmanuel Macron, byla jeho volebním programem modernizace. Žádnou velkou reformu však neuskutečnil. Za sedm let, kdy je u moci a Francie se měla změnit, se jí nepodařilo zbavit zbytnělého sociálního státu a vysokých daní. Zůstává relativně štědrou, pokud jde o sociální dávky, a pracovat se v ní vyplatí, pokud se výplata blíží minimální mzdě, nebo až jste velmi bohatí. Francouzský daňový systém obsahuje mnoho úlev, které přinášejí prospěch, když měsíční příjem dosahuje pětimístné částky v eurech. Francie postupně přichází o silnou střední třídu, jež tvoří základ evropských zemí a je nezbytnou podmínkou pro vyrovnaný státní rozpočet. I kdyby se Francie dostala na dobrou trajektorii, čeká ji mnoho let, možná desetiletí ekonomického marasmu, kdy bude vyrovnaný rozpočet pouhou utopií.

Francouzský statistický úřad zveřejnil 26. března zprávu, která měla obrovský politický i ekonomický dopad. Podle ní loňský schodek veřejných financí země narostl na 154 miliard eur, tedy na 5,5 procenta francouzského HDP. V roce 2021 činil 6,6, o rok později 4,8 a pro rok 2023 francouzská vláda předpovídala maximálně 4,9 procenta. Zatímco v letech 2021 a 2022 se politici mohli vymlouvat na doběh covidových opatření, válku na Ukrajině a následnou energetickou krizi, v roce 2023 se veřejné finance měly vrátit k normálu. To se však nestalo. Návrat na úroveň před covidem by však překvapil. V roce 2018 se Francii podařilo snížit schodek veřejných financí na 2,3 procenta HDP, čímž po delší době splnila maastrichtská kritéria. Poslední přebytkový rozpočet zažila v roce 1974, od té doby žije na dluh.

Zmatek kolem schodku rozpočtu

Loni se tedy francouzské vládě nepodařilo udržet státní rozpočet pod kontrolou. Namísto aby schodek oproti krizovým letům klesl, narostl o 0,6 procenta nad původní odhad. Kdyby to bylo třeba 0,1 procenta, dalo by se mluvit o statistické chybě, je to však o dost víc. Objevila se tudíž otázka, jak je možné, že ministerstva plná odborníků a zkušených absol­ventů prestižních škol tuto katastrofu nedokázala předpovědět. Odpovědí je politický rozměr kauzy, který odhaluje podivnou komunikační strategii Macronovy vlády. Ukázalo se totiž, že ministerští úředníci na tento problém již v prosinci 2023 upozorňovali. Ministr financí Bruno Le Maire ani prezident Macron však informaci na veřejnost nepustili.

Premiérka Élisabeth Borneová, která letos 9. ledna nečekaně podala demisi, sice nebyla oblíbená u veřejnosti, ale vystupovala loajálně vůči prezidentu Macronovi a udržela kabinet bez velké krize. Nyní je jasné, že se stala obětním beránkem, protože kdyby musela odejít pod tlakem veřejnosti z důvodu rozvratu státních financí, politická škoda by byla mnohem větší. Nový mladý premiér Gabriel Attal je v těžké situaci, ale byl jmenován především kvůli svým komunikačním schopnostem. Zároveň jej nikdo nemůže činit odpovědným za schodek veřejných financí.

Nejen odvolání premiérky, ale i další události okolo francouzské vlády dostaly nový rozměr. Na konci letošního února vydalo ministerstvo financí nařízení, které zavazuje francouzské instituce k okamžitým škrtům ve výši deseti miliard eur. Nejvíc se vláda rozhodla snížit rozpočet na rozvoj čisté mobility, a to o dvě miliardy eur. Tento krok rozzlobil opozici, především tu ekologickou, protože je radikální a nebyl řádně vysvětlen. Nyní se ví, že vláda se jím pokusila o první záchranu veřejných financí. Reakce médií, odborů i opozice však ukázaly, že to bude velký problém. Najít desetimiliardové úspory se totiž jeví jako herkulovský úkol, který žádné ministerstvo nechce provést. Z hlediska celkového státního zadlužení jde však o kapku v moři, která nic nevyřeší.

Zmatky kolem rozpočtového schodku však pokračovaly. V polovině března ministr financí Le Maire začal veřejnost připravovat na to, že škrty nemusejí být konečné a že schodek za rok 2023 se jen obtížně vejde do očekávaných 4,9 procenta. Konečných 5,5 procenta však není jen selháním v plnění plánu, ale i finanční katastrofou. Lze pochopit, že vládní politici musejí na škrty veřejné mínění připravovat, ale současně je legitimní otázka, zda komunikační strategie nemá přednost před politickým rozhodováním. Kdyby vláda hned v prosinci či lednu oznámila špatnou situaci a představila kroky k její nápravě, získala by minimálně tři měsíce. Tím komunikační tanečky neskončily. Ministr pro státní rozpočet Thomas Cazenave totiž oznámil, že Francie potřebuje minimálně dalších 20 miliard eur úspor či nových daní, aby se situace nezhoršila.

Problémem je, že zvyšování nebo zavádění nových daní je kontraproduktivní řešení a do státní pokladny přinese stovky milionů nebo v nejlepším případě jednotky miliard eur. Ministr Cazenave naznačil, že existují i další možnosti, například snížit valorizaci důchodů a sociál­ních dávek vázaných na inflaci. Tento krok by však vedl k nárůstu nespokojenosti a demonstracím. Pro Macronovu stranu Vpřed! navíc penzisté představují voličskou základnu. To je hlavní důvod, proč se rozhodl řešit krizi veřejných financí až po volbách do Evropského parlamentu. Macron se stal obětí komunikační strategie.

Nepopulární opatření by mohla preference jeho strany v nadcházejících volbách ještě víc snížit. Na druhé straně odložení řešení na později poskytuje opozici munici. Macronovi političtí protivníci nyní mohou veřejnost strašit novými daněmi nebo škrty. Vláda jim však nemůže odpovědět, protože by tím odhalila své plány a dala závazek, který by nemohla změnit.

První náznak řešení by tedy měl přijít po eurovolbách. Čas však hraje proti straně Vpřed! V červenci se uskuteční v Paříži olympijské hry, kde se Francie bude chtít ukázat. Nepokoje nebo stávka pracovníků metra by byly katastrofou.

Francouzskou ekonomiku by poškodilo i omezení olympiády kvůli obavám z terorismu. Nárůst opatření je pro státní pokladnu velkou zátěží, protože musí bezpečnostním pracovníkům zaplatit víc přesčasů. Otázkou také je, jak hry dopadnou finančně. Když Francie představovala plány na jejich uspořádání, měl být rozpočet na ně šest miliard, nyní se říká, že bude 8,8 miliardy eur. Po jejich skončení však bude tato částka určitě vyšší. A státní pokladna bude řešit další problém. Podle ekonoma Marka Touatiho ratingové agentury sníží hodnocení státního dluhu. To nemusí být jediný postih, důležitý bude i jejich pohled na situaci. A protože vláda zřejmě nepředstaví žádné konkrétní řešení, může její liknavost věřitele dráždit. Ochota půjčovat jí peníze poklesne.

Hlavní problém: příjmy

Situace je však ještě složitější, přičemž škrty ji nemusejí vyřešit, protože hlavním problémem jsou příjmy do státního rozpočtu, jež z hlediska HDP značně poklesly. V roce 2022 tvořily 54 procent, ale následující rok jen 51,9 procenta HDP. V roce 2023 francouzský finanční úřad na daních vybral o 4,4 miliardy eur méně ze zisku firem, o 1,5 miliardy z příjmu fyzických osob a o 1,4 miliardy z DPH. A to při inflaci 4,9 procenta. Francouzská ekonomika skomírá. Stát není efektivní, protože většina úředníků podnikání nerozumí. Může dávat investiční pobídky, ale pouze velkým firmám, které však zemi opustí, když skončí. Navíc křiví trh. Jedinou cestou, jak Francii dostat z krize, je rozvolnit podmínky a snížit byrokracii i státní aparát. Vyhlídka hospodářského růstu je zatím chabá. Francie nebude profitovat z umělé inteligence, většinu tradičních firem budou dusit vysoké úrokové sazby. Problémem francouzské krize je, že jednoduché řešení neexistuje.

Pokud jde o státní výdaje, náklady na jeho provoz narostly oproti roku 2022 o 29 miliard eur. Navíc Francouze trápí pokles kvality státních služeb – od zdravotnictví přes školství až po policii –, což vláda musí řešit při nárůstu jejich financování. Jinak řečeno, Francouzi dostávají za více peněz méně služeb. O 22,5 miliardy eur se zvýšily i sociální dávky. Stát na ně vynaložil 709,9 miliardy eur, což představuje meziroční nárůst o 3,3 procenta. Překvapivě však poklesly náklady na obsluhu státního dluhu. Za úroky Francie vydala loni 50 miliard oproti 52 miliardám eur v roce 2022. Zaráží, že náklady na dluh klesly, když výnosy z dluhopisů rostly.  Francie si nepůjčila levněji, ale nemusela platit vysoké úroky vyplývající z utahování měnové politiky Evropskou centrální bankou (ECB). Ty se projeví až v příštích letech.

Většina novinářů a politiků komentuje pouze absolutní výši státního dluhu, který však nic nevypovídá o tom, kolik si stát musel v daném roce půjčit. Odhady pro letošek hovoří o 270 až 290 miliardách eur, přičemž nepočítají s rozpočtovou krizí. Ekonom Charles Gave se domnívá, že stát si bude muset vypůjčit více než 300 miliard eur, a aby věřitele přiměl mu tolik peněz poskytnout, bude muset nabídnout vyšší úroky, než jsou ty současné. Při srovnání této částky nikoli s HDP, ale se státními výdaji v roce 2023 – 1 607 miliard eur – schodek francouzských veřejných financí činí 18,67 procenta.

Stejně v následujících pěti letech výrazně porostou náklady na obsluhu státního dluhu. Francie si od roku 2014 půjčovala na deset let na úrok nižší než dvě procenta, přičemž v covidové době byl dokonce záporný. Tyto velmi levné obligace postupně nahradí nové dluhopisy. V září 2022 úrok na desetiletém francouzském dluhopisu prolomil dvouprocentní hranici. Bez obnoveného nákupu francouzských dluhopisů ECB však úrok pod dvě procenta nepoklesne a obsluha státního dluhu výrazně zdraží. Podle institutu IFRAP naroste v roce 2025 na 58,7 miliardy a v následujícím roce na 64,9 miliardy eur. V roce 2027 by Francie měla vydávat na státní dluh 67,4 miliardy eur, pokud se neobjeví černá labuť. Nárůst nákladů na obsluhu dluhu bude komplikovat snahu vlády zkrotit veřejné finance.

Problém Francie je nyní na příjmové straně, kterou stát příliš neovlivní, a proto se pozvolna řítí do dluhové krize. Není však Řecko, tudíž tato krize bude mít přímý dopad i na Česko. Toto tvrzení lze bagatelizovat, že jde jen o strašení. Francie je zadlužená léta, navzdory tomu dosud nezkrachovala. Navíc jí do krizových 130 procent vůči HDP několik procent chybí (aktuální zadlužení je kolem 111 procent). Vážnou potíží je udržitelnost systému. Vláda proto Francouze připravuje na to, že letos žádný ekonomický zázrak nečeká. Schodek veřejných financí může opět být pětiprocentní i vyšší, proto se zavázala, že ho do roku 2027 sníží pod tři procenta. To znamená, že by měla splnit maastrichtská kritéria až za tři roky, přičemž zatím je splnila jen jednou.

V tom spočívá podstata celé krize. Konstrukce eura je na dodržování maastrichtských kritérií založená. Pokud nejsou ani ekonomicky nejsilnější země schopné jim dostát, k čemu jsou? Neměla by být přehodnocena či zcela opuštěna? Přežije euro tento střet s realitou? Osud společné evropské měny závisí na tom, zda Francie zvládne krizi svých veřejných financí. Zatím to příliš nadějně nevypadá.