Hra o důchody

Premiér Petr Fiala změnu valorizačních pravidel označuje za odpovědné, přitom stále sociálně ohleduplné jednání vlády. Opoziční hnutí ANO mluví o „vytahování peněz z kapes důchodců za bílého dne“, o „okrádání důchodců“ mluví šéf odborů Josef Středula, SPD o „házení seniorů přes palubu“. Prezident Petr Pavel se ve svém prvním klíčovém rozhodnutí nakonec přiklonil na stranu vlády a zákon podepsal, ale podpořil přezkoumání úpravy Ústavním soudem.

Necháme-li stranou spor o údajnou retroaktivitu nařízení vlády a ústavnost použité legislativní nouze – ta přišla zcela zbytečně, protože vláda o dopadech inflace na důchody věděla dlouho a mohla změnu valorizace na základě doporučení Národní ekonomické rady vlády (NERV) předložit už dávno a ušetřit si tak nervy i hysterii politické opozice a demonstrantů v ulicích – zůstává suchá realita života současných důchodců. Je tedy jejich existence tak bezútěšná, jak tvrdí opozice, nebo tak skvělá, jak oponuje vláda, jež si přičítá zásluhy za lepší život penzistů, přestože tvůrcem zvýšení důchodů je primárně vysoká inflace, s níž nikdo nepočítal a k níž se nikdo nechce hlásit?

Pravda je, že průměrný důchod se po čtvrtstoletí dostane nad hranici 50 procent průměrné hrubé mzdy, což je symbolický průlom. V poměru k čisté mzdě se už blížíme k hranici 65 procent, tedy k úrovni běžné v nejvyspělejších zemích světa sdružených v OECD. Ještě v roce 2020 Česko bylo v tomto údaji, jenž ukazuje skutečnou kupní sílu důchodů, na hranici 55 procent čisté průměrné mzdy. Pro představu: skoro 95 procent berou penzisté v Maďarsku, 90 procent v Portugalsku, nad 80 procent jsou ještě Rakušané, Dánové, Řekové nebo Nizozemci; o trochu lépe než v ČR na tom byli i slovenští, irští, francouzští, španělští, belgičtí nebo němečtí důchodci.

Jsou to paradoxy

Rostoucí ceny – jejich růst se loni pohyboval nad hranicí 15 procent a tento trend přes sliby centrální banky pokračuje i v prvních měsících nového roku – zvyšují životní úroveň českých důchodců. Vzorec výpočtu valorizací, který zůstal v zákoně z minulých let, umožnil několik slušných zvýšení penzí během krátké doby. „Když vláda nastupovala, průměrný důchod činil 15 425 korun. Po červnové valorizaci to bude 20 188 korun. To je nevídaná výše i v poměru k průměrným výdělkům ekonomicky aktivních občanů,“ říká ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL), který už minulý rok začal diskusi o důchodové reformě.

Ministr ale zapomněl dodat, že toto zvýšení penzí není ani tak z vůle Fialovy vlády jako z vůle valorizačního automatu, který poslanci a poslankyně v minulosti vtiskli do zákona. A to právě proto, aby reálná hodnota důchodů nepadala pod únosnou hranici. Tehdy byla ještě něco málo nad 40 procenty průměrné hrubé mzdy, v minulosti ale byla i pod ní.

Zvyšování penzí o inflaci a o třetinu růstu reálných mezd opět zavedla vláda Bohuslava Sobotky (2014–2017), v níž seděl i současný ministr práce a sociálních věcí. Jurečka byl tehdy ministrem zemědělství. Koalice ČSSD, ANO a lidovců zkrátila omezení valorizací, zavedené vládou Petra Nečase (ODS) kvůli dopadům světové krize na českou ekonomiku, o celý jeden rok. Zákon vracející valorizaci na úroveň roku 2012 v Poslanecké sněmovně tehdy podporovali i komunisté.

Boj o podobu důchodů se tak nyní vrátil na politické kolbiště jako téma „přiměřeného zvyšování“. Nemělo by tak velký dopad na rozpočtové schodky a přitom by zachovávalo ústavní právo na „přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří“, které každému občanu České republiky zajišťuje Listina práv a svobod ve článku 30, hlavě IV. Otázkou je, jak přesně budeme onu přiměřenost definovat. To je skutečný politický úkol, na němž se musí dohodnout vláda s opozicí, abychom měli něco, na co se dá dlouhodobě spolehnout a rozvrhovat podle toho životní rozhodnutí. Přece jen – důchod bude čerpat každý a nechce na něj čekat jako na almužnu na stravu a byt nebo na něj sázet jako v loterii a čekat, zda padne černá, nebo červená.

Penzisté to přežijí

Postup současné vlády koresponduje s tím, co vládním politikům doporučuje NERV už rok, prakticky od svého obnovení. Při tak vysoké inflaci totiž nebylo prakticky možné současné tempo povinného zvyšování penzí udržet. Státní rozpočet by to ruinovalo. Původní zvýšení důchodů podle starého vzorce z doby vlády sociální demokracie, ANO a lidovců mělo být v průměru 1 770 korun. Úspora tisícovky na jednoho penzistu přinesla skoro 20 ušetřených miliard v rozpočtu. Ministr Jurečka to vzhledem k dalším zvyšováním důchodů v minulém roce považuje za sociální i politicky únosné.

Nový valorizační vzorec na příští roky ale zatím určen nebyl, takže není jasné, jaké valorizace budou příští rok. Pokud by nastavení zůstalo na schválené úrovni, bude úspora v průměru 12 tisíc korun na každého důchodce (máme 2,37 mi­lio­nu důchodců) někde kolem 30 miliard korun. Celkové výdaje na důchody ale přesto přesáhnou třetinu všech výdajů ministerstva práce a sociálních věcí. I s dosaženou úsporou, jež by snížila výdaje na důchody o zmiňovaných 30 miliard, překročí celkové výdaje na penzijní systém 630 miliard korun ročně. Exponenciála se mohla buď dál otevřít, nebo částečně zavřít, vláda šla druhou cestou. Problém ale trvá.

První hledisko – tedy že penzisté nebudou v drtivé většině úsporou nijak sociálně ohroženi a zvýšení bude sice menší, ale plošnější – je statistický fakt. Je-li v současnosti nejvyšší poměr důchodu k čisté mzdě, který kdy v Česku byl, těžko argumentovat tím, že jsou čeští důchodci v ohrožení, jak to rozšiřuje mediální lídr ANO Karel Havlíček. Svým demagogickým přístupem jen potvrzuje, že omezení zákonné valorizace, respektive její předefinování je velký politický, nikoli ekonomický problém. ANO, ale i SPD mají mezi voliči-důchodci hodně investovaného politického kapitálu, dvě třetiny důchodců dávají dlouhodobě přednost ANO, z ušetřené tisícovky tedy může být zásadní téma budoucích voleb, i kdyby reálná statistická čísla ukazovala cokoli. Když se ale řekne, že vláda na důchodcích v průměru do konce roku ušetří sedm tisíc, je to politická bomba.

Nejde ale jen o peníze, které penzisté nedostanou. Vzhledem k výkyvům inflace a škrtání valorizace dojde k velké nerovnosti mezi důchodci, kteří začali čerpat penze v posledních dvou letech, a těmi, kteří budou odcházet příští rok. Nové důchody by mohly být nižší až o tři tisíce korun. Tuto nespravedlnost vláda zatím nijak neřeší a nevyřeší ji ani nový algoritmus valorizací, který bude nutné během roku schválit. A je tu ještě jedna vážná okolnost: snížení důchodů zřejmě potrvá i příští rok, bude se totiž vycházet z nižšího základu a inflace má pro větší srovnávací základnu přece jen jít dolů, pak nebude valorizace nutná.

Ústavní soud, který po očekávané stížnosti opozice o ústavnosti změny valorizace rozhodne, bude hodnotit, zda jsou důchodci přiměřeně zajištěni. Vzhledem k tomu, že dlouhé roky brali vlastně relativně, tedy k poměru k průměrné mzdě, méně než nyní, nebude mít Ústavní soud z hlediska naplňování tohoto práva asi žádný problém valorizaci potvrdit jako ústavní. Jediné, co může soud otočit na druhou stranu, je tak napadená legislativní nouze. Vláda má v této věci jediný argument: kdyby tak nejednala, bylo by to ohrožení stability veřejných financí, což by mohlo způsobit rozsáhlé hospodářské škody. Tento argument používá i šéf poslaneckého klubu ODS Marek Benda, který se chlubí tím, že „měl u Ústavního soudu sedmnáct různých podání a všechna vyhrál“. „Nevidím důvod, proč by to teď mělo být jinak,“ říká sebevědomě Benda.

Vláda je nucena šetřit, to je také tvrdý fakt. Deficit důchodového účtu by jinak na konci roku vyskočil na hranici 90, spíše by však překonal 100 miliard korun. Celkový schodek by zdolal hranici 300 miliard korun, valorizaci jaksi někdo zapomněl do rozpočtu zahrnout. Šetření na provozních výdajích státu, jež vládní koalice a předseda vlády Fiala slibovali, trvá dlouho, úprava valorizací důchodů je hned a rozpočtu výrazně ulehčí. Hůř se bude zejména chudším penzistům vysvětlovat, proč vláda v těžké době nezvedne daně bohatším, kteří by mohli s ostatními více solidarizovat. Žádat něco takového po středopravé vládě je ale ideologický nonsens.  Kabinet se rozhodl rychle uspořit tam, kde je to nejsnadněj­ší, a možná i s vědomím, že penzisté zrovna nejsou volební skupina, o jejíž hlasy většinově usiluje.

Jak se dohodnout

Změna valorizačního vzorce je vynucené opatření dané nečekanou situací, tedy obrovským růstem cen. Faktické stla­čení mimořádných výdajů na důchody o 60 procent ale není totéž, co důchodová reforma. Ta teprve musí přijít. Nejenom proto, že tlak na rozpočet se v této mandatorní části bude dál zvyšovat, ale i proto, že reformu do konce letošního roku slibuje ve svém programovém prohlášení sama vláda. Není to sice její prvořadá priorita, schovává se kdesi uprostřed, ale vzhledem k rostoucím schodkům státních financí se prioritou číslo jedna pomalu stává, respektive musí stát.

„Realizujeme a do konce roku 2023 předložíme skutečnou důchodovou reformu s cílem nastavení stabilního systému férových důchodů,“ slibuje tým premiéra Petra Fialy.

V programovém prohlášení vlády je dokonce i to, jak by měl návrh rámcově vypadat, takže není třeba nikde pátrat, co přesně chce vláda vymyslet. Nebude vymýšlet nic, převezme dávno vymyšlené: „Připravíme návrh důchodové reformy, který se bude skládat ze dvou hlavních složek a třetí, dobrovolné, základní složka se zvýší a bude reflektovat požadavky na důstojnost života ve stáří a finanční možnosti státu. Zásluhová složka bude vycházet z odvodů do pojistného systému a počtu vychovaných dětí. Dobrovolná složka bude zřízena ve formě státního nebo veřejnoprávního fondu inspirovaná zahraničními zkušenostmi.“

Jinými slovy: obnovení Nečasovy reformy s posíleným zabezpečením dobrovolného fondového spoření. Vláda ale neřekla to hlavní: kolik procent průměrného příjmu by měl mít budoucí důchodce, aby byla dodržena ústavní záruka přiměřené péče o staré lidi. Padesát procent průměrné hrubé mzdy jako teď, nebo 95 procent čisté mzdy jako v Maďarsku?

Premiér Fiala velmi správně řekl, že bez spolupráce s opozicí žádná reforma důchodů nebude. První jednání ve sněmovně už proběhla, vedl je ministr Jurečka. Jako vždy dohoda nebude snadná. Všechno je z minulých komisí – Bezděkovy i Nerudové – dávno vymyšleno, jde jen o to formulovat společný základ a nastavit parametry tak, aby rozpočet důchodový systém udržel. ANO se ale stěží bude chtít politicky podílet na omezení systému či na prodlužování věku odchodu do důchodu na 68 let, který je tak či onak nutný. ANO chce plnit svůj program, ne podporovat program konkurenční koalice.

Skoro se dá vsadit na to, že k dohodě do konce roku nedojde a že vláda bude muset tlačit svou reformu sama. Pokud by k dohodě došlo, byl by to nejen zlom v populistické politice ANO, ale i v polistopadové politice vůbec. Za 30 let existence Česka se nic takového v klíčových domácích politických tématech nestalo.

Důchodová reforma ale nevisí ve vzduchoprázdnu, musí být součástí dlouhodobé konsolidace veřejných financí. Laicky řečeno, musí zapadnout do sestavy škrtů ve výdajích a změn v příjmech, jinak se schodky utrhnou a ve volném letu odnesou Česko do finanční krize. Vláda ale spíše přibržďuje, než škrtá, na příjmové stránce také zatím nepřišla s větší změnou. Přestože jí chybí 100 miliard ze snížení daní škrtem superhrubé mzdy, a to každý rok, nenašla dosud za ně náhradu. Chystá se však tradiční „daňový balíček“, který přinese až 70 miliard. Premiér Fiala odmítá spekulovat, co v něm bude, protože „není jeho styl, řešit to před médii“, ministr financí Zbyněk Stanjura naopak zkouší reakci publika. Naposledy přišel s nápadem zvednout daně z nemovitosti na dvojnásobek. Chce také vyšší spotřební daně a zrušení některých daňových podpor, vyšší odvody pro osoby samostatně výdělečně činné.

Budou-li se zvyšovat daně střední třídě, případně sociální pojištění OSVČ, jak na zkoušku naznačuje vláda, bude už Fialův kabinet řezat takříkajíc do vlastního elektorátu. A tady už to bude politicky a zřejmě i sociálně úplně jiná debata než poněkud frivolní hra o důchody.