Ignorujte bitcoiny, září zlato

Miliardář a investor Warren Buffett prý kdysi pravil, že zlato „nepřináší žádný výnos“. Jenže letos to nějak neplatí. Zlato láme rekordy (další a další), v září se dostalo přes hranici čtyř tisíc dolarů za trojskou unci. Kam vůbec může růst? Každopádně rozkolísaný svět žlutému kovu se zkratkou Au pořádně svědčí. Zlato je onou jistotou, na kterou si nepřijdou války ani krize. Tak uvažují mnohé centrální banky světa – včetně České národní banky (ČNB) –, jež neváhají své zlatavé rezervy posilovat… Enormní množství zlata leží i pod Londýnem na Threadneedle Street, kde od 30. let v podzemí funguje zlatý trezor centrální Bank of England (BoE).

Pod klidnými uličkami londýnské City, jen pár kroků od proslulé katedrály svatého Pavla, se rozkládá jedno z vůbec nejlépe střežených míst na světě. Žádná okna, žádné cedule, jen beton, ticho a chladný vzduch, který tak trochu voní kovem a historií, samozřejmě. V podzemních prostorách Bank of England se nachází nějakých pět tisíc tun zlata – zhruba 400 tisíc cihel o váze 12,4 kilogramu! Je to druhé největší zlaté úložiště světa po americkém Fort Knox, přesto o něm ví až překvapivě málo lidí.

Podzemní „srdce důvěry“

Složitý labyrint podzemních chodeb vlastně představuje srdce globální důvěry. Právě tam se totiž ukládá nejen britské zlato, ale také cenné rezervy více než třiceti států a mezinárodních institucí – odhadem sedmi desítek organizací. Jen na tomto místě leží šest až sedm procent veškerého zlata, které kdy lidstvo vytěžilo! Jak to asi vypadá? Zlaté cihly jsou hluboko pod úrovní vozovky uspořádány do úhledných bloků na typicky modře lakovaných regálech, po desítkách kusů na paletách. „Zlato má zvláštní vlastnost – nikdy nesvítí tak jasně jako v temnotě,“ říkal kdysi guvernér Montagu Norman, muž, který stál v čele banky během druhé světové války a jehož postava inspirovala vybájené bankéře z příběhů Jamese Bonda.

Právě baron Norman, nejdéle sloužící guvernér BoE, byl „mozkem“ jedné z nejodvážnějších operací v dějinách financí. Když v roce 1940 hrozila monarchii nacistická invaze, Bank of England pod jeho dohledem spustila tajnou akci s názvem Operation Fish. V naprostém utajení se z Londýna během několika týdnů odvezlo pár tisíc tun spojeneckého zlata a převezlo do kanadské Ottawy. Lodní konvoje pluly Atlantikem pod hrozbou německých ponorek, aniž by se ztratila jediná cihla, praví legenda. Tajemství zůstalo utajeno půl století.

Zlata jako v trpasličí Morii

Samotný trezor je technickým zázrakem. Nachází se nějakých 25 metrů pod zemí, částečně až pod úrovní Temže, a jeho podlahy jsou tak pevné, že by unesly i útočící tanky, kdyby se tam mohly dostat. Vchod do sejfu tvoří masivní pancéřové dveře (váží osm tun!), které lze otevřít pouze po zadání vícestupňového kódu, navíc hlasové identifikaci a synchronizovaném otočení několika klíčů zároveň. „Kdybych, nedejbože, ztratil hlas, nedostal bych se ani k vlastní šatně v podzemí,“ poznamenal s nadsázkou jeden z bývalých správců, kteří nikdy nejednají sami – musí mít kontrolu dalšího páru očí, a to i při manipulaci s dvanáctikilovými cihlami.

A když je to britská banka, nemůže chybět britský humor. Ani v nejvypjatějších chvílích, které se tam udály. Traduje se, že v 70. letech stavební dělníci při opravě omylem prorazili otvor přímo do zlatého trezoru. Zlato tam viděli, ale ani se ho netkli. Nebyli to filmoví raubíři, ale poctiví poddaní Jejího Veličenstva. Když se jich inspektor zeptal, kolik cihel zahlédli, odpověděli prý: „Dost na to, abychom dnes nešli do hospody, pane!“

Před sto lety, při budování základů moderního úložiště, byly objeveny též antické stavby, někdejší součást Londinia, centra římské Británie. Ostatně: v BoE Museum jsou doklady památek včetně zlatých slitků, jež v sobě soustředily bohatství už v dávné historii. Jak vidno, sází na to státy takříkajíc odnepaměti. Do předchůdců moderního trezoru v Londýně si ukládaly lesklé rezervy i některé z koloniálních držav a malých monarchií, jako bylo třeba království Tonga v Polynésii. A když některý z takových (dědičných) vládců zemřel, stávalo se, že nebylo zcela jasné, kdo má právo na londýnskou úložku…

V 50. letech 20. století si do britského sejfu přijely zkontrolovat jmění delegace zemí Commonwealthu, jež chtěly na vlastní oči a v záři reflektorů spatřit „svoje zlato“. Když nakoukli do několika částí s regály, byli zástupci spokojeni, a prostě unešeni! Až později se ukázalo, že se stali další obětí britského „pranku“. To, co viděli, byly repliky určené pro návštěvníky; opravdové zlaté cennosti Společenství národů byly ukryty o dvě patra níž… Bezpečně a bez okukování.

Zlatá hmota držící svět

Podle oficiálních údajů je na daném místě uloženo dnes „jen“ 310 tun britského zlata, zhruba šest procent z celkového pokladu, což Spojené království v zásobách žlutého kovu řadí až někam na 18. místo na světě. Světu v tomto artiklu vévodí USA (8 134 tun), dále Německo (3 352 tun) a Itálie (2 452 tun); až páté, respektive šesté místo patří ve zlatých „hmotných“ rezervách Rusku a Číně. Sama Británie na přelomu tisíciletí rozprodala více než polovinu svých třpytivých rezerv a bohužel pro ni v době, kdy byla cena zlata na historickém minimu (zvláště letos ten obří rozdíl vyniká). Nešťastný krok z let 1992 až 2002, známý podle ministra financí a pozdějšího premiéra Gordona Browna jako „Brown’s Bottom“ (dno), se stal jakýmsi symbolem špatného načasování. „Prodali jsme zlato za cenu brambor,“ poznamenal tehdy sarkasticky jeden z bankéřů, „…a to brambory od té doby podražily!“

I tak zůstává Londýn jedním z největších zlatých trezorů světa. V jeho podzemí spočívají zásoby patřící Německu, Indii, Saúdské Arábii, ale též Mezinárodnímu měnovému fondu či velkým komerčním bankám. I v době digitálních měn a geopolitických otřesů tak zlatá hmota působí jako klidné jádro globální ekonomiky. Jak pravil jeden z guvernérů Bank of England: „Naše zlato je možná skromné, ovšem všichni ostatní ho chtějí mít u nás.“