Itálie: jak udržet výdaje na uzdě

Italský důchodový systém poznamenala ekonomická prosperita v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století. Ta společně s vysokým růstem populace a populistickými vládami vytvořila „baby-důchodce“, mladé penzisty, kteří tento systém zatěžovali v pozdějších letech v důsledku nižšího hospodářského růstu a stárnutí obyvatel. V letech 1973 až 1992 mohli státní zaměstnanci odcházet do penze po necelých 20 letech služby, tedy již po čtyřicítce, čehož využily statisíce z nich. Dalším důvodem byla výše penze, přibližně 80 procent mzdy v posledních letech v práci.

V uplynulých 30 letech se v Itálii uskutečnily reformy, které její penzijní systém učinily udržitelnějším. Zásadní byla „reforma Amato“ v roce 1992, která jednak zvedla průměrný věk odchodu do důchodu, jednak snížila penze, když se začaly počítat z průměru všech odpracovaných let, nikoli jen z jejich závěru. V roce 1995 „reforma Dini“ změnila výpočet penzí, nadále se nepočítaly z výše platu, ale z celkové částky penzijních odvodů zaměstnance. Po „reformě Fornero“ v roce 2011 platí zhruba současný stav – do penze lze odejít buď na základě starobní, nebo předčasné výsluhové.

Více než jiné země

Podmínky pro starobní penzi jsou v Itálii stejné pro muže i ženy, veřejnou i soukromou sféru – 67 let a odpracování minimálně 20 let (rozhodující je platba penzijních odvodů). Předčasná výsluhová penze nemá stanoven věk, pouze minimální počet let, kdy pracovník musí platit penzijní odvody – 41 let a 10 měsíců u žen a o rok více u mužů. Velká část zaměstnanců proto splní dříve kritéria pro předčasnou penzi. Pokud začali pracovat a platit penzijní odvody po střední škole, kdy jim bylo okolo 20 let, a byli zaměstnaní prakticky celý život, kritérium splní několik let po šedesátce. Nejsou výjimkou lidé, kteří po druhé světové válce začali pracovat hned po ukončení povinné školní docházky zhruba ve 14 letech, k těm je důchodový systém o trochu benevolentnější a kritéria pro předčasný důchod splní dlouho před dosažením 60 let.

To vysvětluje průměrný věk penzijního nároku – v roce 2021 61,8 roku u mužů a 61,3 roku u žen, což je méně než 67 let pro starobní penzi. Zohlední-li se však fakt, že mnoho důchodců po začátku pobírání penze nadále pracuje, průměrný věk odchodu z trhu práce se posunuje na 63,2 roku u mužů a 64,1 roku u žen (v soukromé sféře). Počet důchodců (více než 16 milionů) i penzí (22,7 milionu) se v uplynulých letech podařilo stabilizovat.

Více než 37 procent penzistů žije v manželském páru, 26 procent sami. V roce 2021 narostla o 1,7 procenta oproti předchozímu roku celková vyplacená částka na důchody – 313 miliard eur, což představuje 17,6 procenta italského HDP (zhruba 40 procent státního rozpočtu). V uplynulých 20 letech výdaje na penzijní systém nikdy nepřesáhly 17 procent HDP, s výjimkou dvou let koronavirové pandemie, která Itálii tvrdě zasáhla a v důsledku uzávěr průmyslu způsobila velký pokles HDP. Italský důchodový systém je momentálně stabilizovaný, ale ohrožuje ho nepříznivá demografická situace – počet nově narozených klesá a stárnutí populace bude vyvíjet tlak, který si dříve či později vynutí jeho další reformu.

Italské výdaje na sociální stát, který kromě penzijního systému obsahuje všechny sociální výdaje včetně zdravotnic­tví, přesahují 500 miliard eur, tedy 49 procent státního rozpočtu a 25,1 procenta HDP. Oproti průměru EU27 (21,7 procenta) to představuje vyšší investici na „stát sociál­ního blahobytu“. Itálie do sociálního systému investuje více než jiné země, ale nyní se snaží, aby tyto výdaje nepřesáhly udržitelnou mez.

Průměrná italská penze v roce 2021 činila 1 285 eur, ale více než 58 procent Italů bralo méně než 750 eur. Velká část důchodců má kromě penze i jiné příjmy, takže průměrný hrubý roční příjem Italů, kteří pobírají aspoň jeden důchodový příspěvek, byl 19 443 eur. Této částky však většina italských penzistů nedosáhne, více než 50 procent z nich mělo ročně necelých 12 tisíc eur, což je řadí mezi nejvíce ohrožené chudobou. Podle studie Italského sociálního úřadu (INPS) současný 35letý pracovník, který má mzdu devět eur za hodinu a bude platit povinné důchodové odvody 30 let, v 65 letech bude mít penzi 750 eur. Ti, kteří se narodili v letech 1964 až 1980 však budou muset pracovat v průměru o tři roky déle než jejich dříve narození spoluobčané.

Autor je publicista a žije v severní Itálii