V Itálii míří k moci ultrapravice a populisté

Červencový pád italské vlády Maria Draghiho byl pro mezinárodní společenství mírným šokem a značným zklamáním. Bývalý šéf Evropské centrální banky a zkušený politik s velkou podporou veřejného mínění podal demisi, přestože se na jeho podporu konaly demonstrace a prezident jeho první demisi nepřijal. Italové tedy půjdou v neděli 25. září k předčasným volbám.

A poslední průzkumy ukazují, že hlasování má do čela Itálie vynést krajně pravicové a populistické strany. Postfašističtí Bratři Itálie jsou v čele s 25 procenty. Draghi za 1,5 roku vlády, která se opírala o podporu celého politického spektra – v opozici byli jen Bratři Itálie –, nastartoval zásadní reformy, kterými je podmíněn příjem „poscovidových“ evropských peněz. Řím je přitom největším příjemcem této pomoci, z fondu obnovy má dostat více než dvě stě miliard eur.

Zůstává otázkou, jak k těmto reformám přistoupí šéfka Bratrů Itálie Giorgia Meloniová, která má největší šanci usednout do premiérského křesla. Na vytvoření koalice už se ale předběžně dohodla s Ligou Mattea Salviniho a Berlusconiho stranou Vzhůru Itálie, jež se vyznačují orientací spíše na Moskvu než Brusel. Předvolební kampaň výrazně ovlivňují zahraniční témata včetně války na Ukrajině a cen energií.

V případě vládní spolupráce tří zmíněných stran s největší pravděpodobností italská podpora Ukrajiny značně ochladne. V Draghim spatřovali představitelé Evropské unie i členských států, konkrétně třeba francouzský prezident Emmanuel Macron, spolehlivého partnera s podobnou vizí. Mluvilo se o novém spojenectví nejsilnějších unijních ekonomik. Macron s Draghim a německým kancléřem Olafem Scholzem mimo jiné vyjádřili podporu Ukrajině společnou cestou vlakem do Kyjeva.

V pokračování podobně úzké spolupráce na nejvyšší úrovni už se s Itálií s populistickou ultrapravicí u moci počítat nedá. I tolik nutné reformy budou jistě znovu předmětem vyjednávání. Evropa navíc v době, kdy musí vystupovat jednotně, ztrácí ve třetí největší unijní ekonomice – minimálně na nějakou dobu – důležitého politického hráče.

Super Mariův odchod středem

Nalézat shodu a podporu v natolik široké, a tedy velmi křehké koalici – tvořilo ji celkem osm stran z celého politického spektra, zástupci dalších tří stran byli na nižších ministerských postech – se Draghimu dařilo 1,5 roku. To je samo o sobě úspěch. Populistické strany se ale začaly obávat, že jim dílčí reformy znervózní voliče.

Podle výzkumníka think-tanku Euro­peum Alexandra Lagazziho nastal začátek konce hlasováním o vládním balíčku pomoci domácnostem a podnikům v průběhu energetické krize. Hnutí pěti hvězd vyvolalo hlasování o důvěře, kterou Draghi ale ještě získal. Navzdory tomu podal demisi. „Prezident ho poprosil, aby ještě jednou promluvil v obou komorách parlamentu a důvěru znovu získal,“ říká Lagazzi.

Navzdory podpoře veřejnosti se Draghimu koalici nepodařilo udržet a tři strany vládu v následném hlasování nepodpořily. „Jeho ultimátum v podobě podání demise byl jasný znak nulové tolerance vůči hrátkám, které v očích premiéra zdržují vládu od jejího hlavního úkolu – úspěšně řídit stát,“ myslí si Lagazzi.

Podle Martina Mejstříka z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy byla jednou z klíčových věcí, které Draghimu podtrhly nohy, jeho jasná podpora Ukrajiny. „Když to řeknu eufemisticky, italská společnost není většinově protiruská. Draghi standardně podporoval Ukrajince, a to i dodávkami zbraní. Zcela jasně to vadilo voličům stran, jako jsou Liga nebo Hnutí pěti hvězd,“ uvedl Mejstřík.

Draghi podle něj viděl, jak těmto stranám padají preference, a věděl, že by fungování vlády bylo stále složitější. Při podání demise ostatně řekl: „Výzvy, kterým Itálie čelí, vyžadují silnou a soudržnou vládu.“ Mejstřík se domnívá, že by natolik klíčové reformy ani nemohl dotáhnout, což by nebyl nejlepší konec kariéry: „Takhle odešel středem a jako jeden z mála italských premiérů opouštěl funkci s velkou podporou veřejnosti.“

Potřebu změny vnímali především mladší Italové, kteří se snaží ve zkostnatělém italském systému budovat živobytí. Luigi Sanseverino, mladý podnikatel z jihoitalské Caserty, který žije v Římě, o Draghim řekl: „Je to nejchytřejší jedinec v italské politice za uplynulých více než 30 let. Bohužel strany, které podporovaly jeho vládu, nebyly a nikdy nebudou na jeho úrovni, takže pád jeho vlády byl nevyhnutelný.“

Jako Le Penová

Pokud se naplní scénář, který předpovídají průzkumy, Meloniová bude první žena v čele Itálie. Sama se prezentuje jako proevropská a proalianční (NATO) politička, přičemž stojí v čele strany se silným fašistickým dědictvím. Vyjadřuje se proti migraci, homosexuálům nebo potratům.

Lagazzi tvrdí, že nejen strana, ale i Meloniová osobně je pevně spjatá s krajně pravicovým obecenstvem: „Spojování s fašistickým dědictvím strany aktivně nevyzdvihuje, ale ani kategoricky neodmítá – strana přece jen zachovává některé fašistické symboly i rétoriku.“

Mejstřík by stranu přirovnal třeba k Národnímu sdružení Marine Le Penové ve Francii. „Z programu lze vyčíst, že jde o radikálně až extrémně pravicovou nacionalistickou stranu. DNA jejích představitelů se dá najít v postneofašismu, v takovém tom odkazu na podle nich slavnou minulost,“ tvrdí.

Meloniová se přirovnává spíše ke stoupenkyni britské Konzervativní strany či amerických republikánů. Ostatně brojení proti potratům nebo stejnopohlavním párům by asi nebylo v silně katolické zemi (za katolíky se označuje 80 až 90 procent Italů) zásadním vybočením z průměru. Problém tkví podle Mejstříka především v tom, že se kromě budoucí premiérky a jejího okolí o personálním složení ve straně moc neví.

„Meloniová a pár lidí okolo ní jsou profesionální politici, ona se pohybuje v politice 20 let. Většina ostatních potenciálních poslanců jsou naprosto nezkušení a nevíme, co od nich čekat. Navíc strany tohoto typu, a známe to i od nás, nesdružují lidi z, řekněme, těch nejvzdělanějších vrstev společnosti. Takže dá se předpokládat, že mnoho těchto lidí nebude schopné práci, legislativu, nebo dokonce exekutivu zvládnout.“

Podoba budoucí koalice se bude nicméně upřesňovat až po volbách. To může, jak potvrzuje Lagazzi z Europea, v Itálii trvat i měsíce: „Výsledná podoba hlavních ministerských křesel je stále ve hvězdách. Jedno je však jasné: Demokratická strana a celý italský levý střed budou dělat vše, aby předešly ko­alici Bratrů a Ligy a případně vedly co nejsilnější opoziční boj.“

Popularita Bratrů Itálie je spojená především s působením v opozici, kde zůstali jako jediná strana. V roli hlavní vládní je však čekají zásadní výzvy, například schvalování rozpočtu či řešení energetické krize, a musejí se postavit k rozběhnutým Draghiho reformám. Ty se těšily podpory koalice i veřejnosti a jsou zároveň klíčové k úspěšnému řešení aktuál­ních ekonomických a energetických výzev Itálie. Lagazzi si i proto myslí, že nová vláda bude chtít v reformách přinejmenším pokračovat, přestože s výhradami vůči Bruselu.

Naštvaní Italové

„Atmosféra mezi lidmi není dobrá. Z historie známe, že během ekonomické krize je nejjednodušším řešením hledat viníka. A to přesně u nás dělají populisté a ultrapravice. Zodpovědní jsou vždy ti druzí,“ říká Luigi Sanseverino, který bude volit Demokratickou stranu Enrika Letty.

Meloniové strana se celou dobu v opozici připravovala na volby, nespokojené a protestní hlasy se sbírají lehce. Nelze tedy mluvit o pravicové radikalizaci italské společnosti. Mejstřík upozorňuje, že před pěti lety byl ve stejné situaci Salvini a jeho Liga. „Ti měli preference více než 30 procent a dnes mají s bídou nějakých patnáct. V Itálii je tradičně hodně lidí, kteří permanentně potřebují vyjadřovat nespokojenost tím, že hlas hodí v podstatě komukoliv, kdo se v tu chvíli jeví nejvíc proti establishmentu,“ doplňuje.

Naštvání Italů přitom není bezdůvodné ani žádná novinka. Už jen několik desetiletí nezlepšená životní úroveň. Čisté příjmy na osobu jsou v Itálii stejné jako před 20 lety. Pro srovnání, v severních zemích eurozóny se oproti roku 1999 reálný příjem na osobu zvýšil o čtvrtinu. Příčin je několik – pomalé soudnictví, nejisté investiční prostředí, organizovaný zločin, zkostnatělá státní správa nebo tragicky podfinancované vysoké školství.

Určování mezd kolektivním vyjednáváním je dalším důvodem ekonomické stagnace. Dohoda odborů se zaměstnavateli přijatá na centrální úrovni stanovuje mzdy pro celé konkrétní ekonomické odvětví bez ohledu na to, jak se firmám v něm zrovna vede. V zemi s natolik velkým rozdílem mezi severem a jihem to přispívá k tomu, že mzdy neodpovídají produktivitě práce. Italské výrobky se pak stávají nekonkurenceschopnými. A to je jen jeden z aspektů, který se odráží i v těchto volbách.

Podle odhadů z minulého roku žilo pod hranicí absolutní chudoby až sedm procent italských rodin. „Aktuální energetická krize a dozvuky covidové pandemie jsou stále silná témata, která nadále rozdělují italskou společnost. Rozdílné a často protichůdné názory na řešení ekonomických reforem, vyostření postoje vůči Rusku po agresi na Ukrajině nebo podpora italské ekonomiky Bruselem jsou předmětem volebních sloganů a základními body stranických programů. Navíc tím, že v uplynulých čtyřech letech byla italská politika protkaná obraty a od svého jmenování současný parlament podporoval tři radikálně odlišné koaliční vlády – to vše, aniž by Italové šli k volbám –, se Italové o to víc rozdělili do více politických táborů,“ říká Lagazzi.

Draghi podle něj nechává odkaz v podobě skutečnosti, že Itálie potřebuje EU a ta potřebuje Itálii. Podpora z evropských fondů a stabilita italské ekonomiky je klíčovou politickou agendou, ať ve volbách zvítězí jakákoli strana – provázanost italské ekonomiky s dalšími unijními partnery a především zeměmi euro­zóny silně ovlivňuje italskou politiku a zůstává klíčovou agendou ekonomických reforem.

„Italové jako jedni ze zakladatelů evropského projektu stále cítí potřebu silné a sjednocené EU pro řešení aktuálních domácích i světových otázek, a proto svou roli v rámci Unie nadále vnímají jako důležitou,“ myslí si Lagazzi a doplňuje, že obzvlášť v době krize budou proto Italové hledat především stabilitu, kterou Draghiho vláda alespoň částečně přinesla.