Itálii nečeká snadná doba

Italský premiér Mario Draghi podal 21. července demisi, čímž skončila jeho vláda, a v září se v Itálii odehrají předčasné volby. Bývalý šéf Evropské centrální banky byl umírněným, pragmatickým a proevropským politikem, který podporoval Ukrajinu i snahy Evropské unie vyrovnat se s krizemi, a patří k nejrespektovanějším italským premiérům.

Itálie je politicky velmi polarizovaná, čemuž odpovídá i její volební systém –

v parlamentu sedí velký počet stran (ke vstupu do něho stačí ve volbách získat tři procenta hlasů) a vládnoucí koalice bývají složené z mnoha z nich. Od druhé světové války počet vlád převyšoval počet let od ní – vlády trvaly průměrně méně než rok.

Silná Komunistická strana Itálie napojená na Moskvu a hrozba rudého puče shromáždily demokratické voliče do jednoho houfu, takže Křesťanská demokracie, která vládla v letech 1943 až 1994, připomínala širokou státostranu, do níž však po takové dlouhé době u moci pronikla korupce a mafie.

Pád Sovětského svazu italské komunisty zdiskreditoval natolik, že z nich téměř nic nezůstalo. Tento jejich konec však způsobil i zánik vítěze historického duelu. Poté, co voliče již nenutila ke křesťanským demokratům hrozba rudého puče, začaly jim vadit neduhy, které státostrana za několik desetiletí svého vládnutí nastřádala. Křesťanští demokraté se v roce 1995 bez vnějšího nepřítele rozložili krátce po komunistech.

Mocenské vakuum na začátku deva­desátých let vytvořilo prostředí pro nové politické strany – levicové a zejména Berlusconiho středopravicovou. Silvio Berlusconi byl premiérem v letech 1994 až 1995, 2001 až 2006 a 2008 až 2011. Jeho strana Forza Italia (1994–2009), pak Lid svobody (2009–2013) a následně opět Forza Italia (2013 do současnosti) byla pravicově liberální a mírně populistická a vládla v koalici se dvěma malými stranami, Italským sociálním hnutím, později Italskými bratry, a Ligou severu, dnes Ligou. A pouze tyto vlády byly politické.

Rozpolcenost

Po Berlusconiho pádu v roce 2011 se opět ukázala rozpolcenost Itálie, tedy neschopnost získat většinu pod vedením jasného lídra, což kromě dvouleté vlády středolevého Mattea Renziho v letech 2014 až 2016 vedlo ke kompromisním „technickým“ premiérům Mariu Montimu (2011–2013), Giseppemu Contemu (2018–2021) a Mariu Draghimu (2021 do současnosti), jejichž vlády byly udržovací úřednické.

„Techničtí“ premiéři nebyli vždy zcela úředničtí pověření prezidentem, často je jmenovaly strany křehké vládní koalice jako kompromisní osoby mimo stranickou strukturu, protože nikdo neměl sílu sestavit stabilní a politicky vyhraněnou vládu s předsedou vítězné strany v čele. Všude jinde ve světě je nepolitické „technické“ vládnutí vnímané negativně, v italském politickém prostředí však lze říct: díky bohu za ně.

Jasně profilovaná vláda je schopná vést zemi k daným cílům, což je pozitivní. Ale jen pokud má širokou podporu. V polarizované zemi, kde cesta jakýmkoliv směrem vyvolává nenávistný nesouhlas opoziční části populace a nikdo v roztříštěném politickém spektru nedokáže získat dominanci, bývají profilované vlády rozbuškami ke společenské nestabilitě.

Nenápadné, neutrální udržovací vlády, i když nic nevyřeší, pak bývají svorníkem, který přenáší sice křehkou, ale fungující národní sounáležitost z minulosti do budoucnosti. Draghi byl ze všech apolitických udržovatelů tohoto svorníku nejlepší. Proevropský, prozápadní pragmatik, který dělal, co bylo třeba, a nenechával se příliš ovlivnit emocemi. K tomu, jak se dostal k moci, je však třeba se vrátit k situaci po volbách v roce 2018, jež skončily patem.

Tradiční politická pravolevá scéna dostala třetího hráče, populistické Hnutí pěti hvězd (M5S) komika Beppeho Grilla, který hlásal radikální změnu stranického systému a vymýcení korupce. Pravice v těchto volbách získala 40, populisté zhruba 35 a levice necelých 20 procent hlasů. Žádný z nesmiřitelných nepřátel neměl většinu, proto vládu začala sestavovat nejsilnější samostatná strana, M5S, a to získáváním stran z koalic. Nejprve se dohodla s ultrapravicovou Ligou Mattea Salviniho a poté, co nesmyslně vládu rozbila, s blokem levicových stran.

Obě vlády vedl „technický“ premiér, právník Giuseppe Conte. Když se i ta druhá kvůli vnitřním neshodám rozpadla, ve snaze odvrátit předčasné volby se široká koalice stran s prezidentem Sergiem Mattarellou dohodla, že pověří sestavením vlády obecně respektovaného Draghiho. Ten post premiéra přijal s podmínkou, že široká koalice zůstane zachovaná, a poměrně úspěšně vládl 1,5 roku. Stranická dynamika však dostihla i jeho vládu a vedla k jejímu nedávnému pádu. Proč se to stalo, ukazuje současná italská stranická scéna.

Situace před volbami

Velikost italské pravice se příliš nemění, hlasy se jen přelévají mezi třemi stranami. Po Berlusconiho ústupu se pravicoví voliči přesunuli k Lize severu, kterou po skandálech starého vedení převzal populista Salvini. Ten obrátil nenávist svých spolustraníků od Říma k imigrantům. Nově pro Ligu severu nebyl hlavní nepřítel vnitřní drtící sever Itálie, ale vnější, afričtí imigranti. Tímto tahem získal Salvini dvojciferný počet hlasů z Jihu a na chvíli jako ministr vnitra první Conteho vlády dostal šanci ukázat, co umí. Byla to katastrofa.

Od té doby preference jeho Ligy klesají a pravicové hlasy se přesunují ke třetí straně, Italským bratrům, která se v podstatě otevřeně hlásí k takzvanému postfašismu, dle ní „tomu dobrému z fašismu přenesenému do demokratické společnosti“. Navíc jako jedna z mála nepodpořila Draghiho širokou koalici. To a její charismatická šéfka Giorgia Meloniová jí pravděpodobně pomohly k velkému nárůstu preferencí.

Pokles obliby populistického Hnutí pěti hvězd začal prakticky v roce 2018 poté, co vstoupilo vlády. To je přirozený jev, v případě M5S však posílený tím, že šlo o nesourodé radikální protisystémové hnutí, které, když došlo na realitu a vládnutí, nemohlo dostát utopickým výkřikům z náměstí, jež ho přivedly k moci.

Před volbami v roce 2018 mnozí členové M5S uvažovali o vystoupení z eurozóny či EU, hlásali boj proti nadnárodním koncernům a světové dominanci USA, byli proti NATO a pro pacifismus, což však ve vládě nebylo možné uskutečnit. To vedlo k rozštěpení hnutí například na radikály s názvem Italexit nebo umírněné vedené expředsedou hnutí Luigim Di Maiem.

Levice zažila úpadek během svého vládnutí v letech 2013 až 2018. Preference nejsilnější Demokratické strany klesly na polovinu, navíc se musela vyrovnat s odchodem mladého charismatického předsedy Renziho, který následně založil vlastní stranu. I když v poslední době jeho popularita roste, je stále nesrovnatelná s tou bývalou.

M5S má třetinu preferencí, a čím déle je ve vládě, tím více se štěpí. Může ho zachránit jen rychlý odchod do opozice a návrat k protestům na náměstích. Berlusconimu a Salvinimu bere voliče Meloniová. Ta zůstala ve formální opozici, aby mohla kritizovat vládu, již její pravicoví partneři podporovali. V zájmu Berlusconiho i Salviniho jsou předčasné volby. I když v nich výrazně ztratí, pravice je jako celek vyhraje, což dostane Meloniovou z opozice a zastaví se přesun pravicových hlasů k ní.

Tato dynamika politického prostředí svrhla Draghiho vládu a nemohlo ji zvrátit ani jeho sebelepší vládnutí. Nejprve podporu vládě vypovědělo M5S, poté při opakovaném hlasování o důvěře se zdržela Berlusconiho Forza Italia a Salviniho Liga. V zářijových předčasných volbách má největší šance pravice, které dávají průzkumy více než 45 procent hlasů. Buď bude vládnout sama, nebo pozve nějakou malou stranu, přičemž bude mít mnoho možností na výběr. Populisté i levice jsou oslabení nebo v troskách.

Italští bratři i Liga jsou protievropské a skrytě s Ruskem sympatizující strany. Relativně proevropská Berlusconiho Forza Italia bude v případné vládě v menšině. Naděje Itálie spočívá v rea­litě diktované jejím zahraničním dluhem, stagnující ekonomikou a z toho vyplývající spoluprací s institucemi EU, což by mělo krotit radikály. A také v rozháranosti vládních koalic a v častém nástupu „technických“ premiérů, kteří mají umírněnost v popisu práce. Jedno je jisté, Itálii ani Evropu nečeká snadná doba.

Autor je publicista a žije v severní Itálii