Jak doopravdy změnit něčí názor

Nedávno jsem přemýšlel nad průběhem tří veřejných debat. První se konala v lednu 2016 a dvojice studentů z Harvardu, Fanele Mashwama a Bo Seo, v ní hájila myšlenku, proč by „ti nejchudší na světě mohli legitimně usilovat o dovršení marxistické revoluce“. V druhé diskusi se v říjnu téhož roku utkala Hillary Clintonová s Donaldem Trumpem o to, kdo by se měl stát příštím americkým prezidentem. Ve třetí debatě diskutoval o tvaru planety spisovatel David McRaney s Markem Sargentem, kterého veřejnost zná z populárních videí na YouTube, v nichž tvrdí, že je Země placatá.

Na všechna tři témata mám vlastní názor, ale zajímavější než obsah mi v těchto případech přišla samotná forma diskusí. Co to znamená se s někým přít? K jakým cílům slouží různé debatní styly? A v neposlední řadě – pokud chceme doopravdy změnit něčí názor, jak toho docílit?

Mashwama a Seo debatovali v rámci formální diskusní soutěže. A ne tak ledajaké, šlo o debatérské mistrovství světa. Diskusi vyhráli, ale nikoli proto, že by se jim podařilo posluchače přesvědčit o legitimitě marxistické revoluce. (Dle mého o tom nebyli přesvědčeni ani oni dva.) Vítěz diskusního klání se určuje obdobně jako vítěz soutěže v krasobruslení: porotu musíte přesvědčit, že jste ve srovnání se zavedenými standardy a pravidly podali nadprůměrně zdařilý výkon.

Diskuse mezi Clintonovou a Trum­pem se také řídila určitými pravidly, jen jiného druhu. Trump ta pravidla jednoznačně porušoval, ale kdyby moderátoři Anderson Cooper a Martha Raddatzová republikánského kandidáta z debaty diskvalifikovali a Clintonová pak volby vyhrála, každý by moderátorům vyčítal, že se zbláznili. V politice existují pravidla diskuse proto, aby se porušovala, a často jsou porušována s předem zamýšleným cílem.

Diskuse mezi McRaneym a popíračem tvaru naší planety Sargentem byla opět jiného rázu. McRaney neuváděl žádné důkazy ani argumenty dokazující, že má Země kulovitý tvar, a ani se Sargentovi neposmíval za jeho snahu přesvědčit posluchače o opaku. Dal mu naopak spoustu prostoru, žádal, aby svůj názor zdůvodnil, a zdvořile ho vyzýval, aby se ještě zamyslel nad tím, zda vědecké důkazy jeho tvrzení dokazují. Představili nám tak radikálně odlišnou formu rozepře.

O co McRaneymu šlo? Ve své knize Jak se mění názory (How Minds Change) se zabývá tím, proč jsou někteří lidé ve svém přesvědčení tak zapřisáhle imunní vůči racionalitě a proč jsou za správných okolností naopak schopni své názory změnit. McRaney se domnívá, že většina lidí věří v to, v co věří, pod vlivem společenských postojů a že pro společenské primáty, kterými lidé jsou, to v zásadě dává smysl.

Jedním z důsledků tohoto kmenového chování je ovšem to, že se jen výjimečně pídíme po důvodech, proč v něco věříme. To by se mělo dát vyřešit logickou a v dobré víře vedenou diskusí tak, jak ji ve své knize Umění nesouhlasit (The Art of Disagreeing Well) popisuje Bo Seo. V reálném životě ale lidi dráždí, když se jim nějaký ostřílený diskutér snaží jejich názory vyvrátit. Nehledě na to, jak civilizovaně k nám protistrana přistupuje, vykládáme si to jako frontální útok a velice rychle začneme ve své mysli zvedat pomyslný padací most.

Proto McRaney navrhuje postupovat s nejvyšší opatrností a využívat konverzačních technik jako „pouliční epistemologie“ či „hluboké přesvědčování“, jež mohou vést k pozoruhodným výměnám názorů. V knize popisuje například rozhovor využívající hlubokého přesvědčování, k němuž došlo v Kalifornii v souvislosti s kampaní za legalizaci manželství pro homosexuál­ní páry.

Pracovník kampaně zaklepal na dveře sedmdesátiletého muže a začal s ním o tématu hovořit. Muž byl ze začátku skeptický. Ti „gayové“ podle něj dělají zbytečný bengál, chtějí další a další práva a Amerika má přitom svých starostí dost. V průběhu rozhovoru se však člen kampaně staršího muže zeptal na jeho manželství. Šťastně ženatý 43 let odpověděl. Žena mu zemřela před 11 lety. Nikdy se s tím nevyrovnal. Mladík ho nechá vyprávět o zesnulé manželce, o tom, jak moc mu chybí a jak zemřela. Byli spolu tak šťastní. A pak, aniž by ho k tomu kdokoli pobízel, stařík sám řekl: „Chtěl bych, aby i ti gayové mohli být šťastní.“ Během takovýchto rozhovorů podle McRaneyho lidé „sami sebe přesvědčí o novém postoji tak hladce, že si ani nevšimnou, že změnili názor“.

Nefunguje to tak samozřejmě vždy. McRaneyho debata se Sargentem byla přátelská a faktická, ale ve snaze přesvědčit Sargenta o tom, že Země nemá formu placky, McRaney uspěl asi tak, jako by se snažil přimět papeže k zřeknutí se víry. Selhal tedy? Možná. Ale rozhovor skončil v důstojné atmosféře a McRaney si nechal otevřená vrátka, kdyby chtěl se Sargentem téma otevřít ještě jednou. Viděl jsem spoustu sporů, které skončily mnohem hůř.

Jeden by řekl, že debata by měla fungovat tak, jak si představuje Seo. Tak jako jemu se i mně líbí zásady ideál­ní diskuse: logičnost, střídání stran, vzájemné naslouchání, nenásilnost. Nemyslím si ale, že tak vypadá většina diskusí v praxi. Jádrem problému je možná to, že formální debata je profesionální výkon stejně jako profesionální zápas. Diváci si vyberou stranu, které fandí, a užívají si show.

Lidé však nemění názory po zajímavé show ani plejádě logických argumentů. Své názory mění pouze tehdy, kdy se sami přesvědčí o opaku. Vyjádření porozumění, naslouchání a vyzývání protistrany, aby rozvinula své argumenty, může vytvořit prostor pro takové sebepřesvědčení. Váš názor zkrátka nezmění ani mistr světa v debatování. Dokážete to pouze vy sami.

Tim Harford, FT