Jak investovat při stagflaci

Inflace vrcholí, brzy se nadějeme jejího zvolnění. I tak nás čeká ekonomicky nesmírně těžký čas. Stagflace. Tedy ekonomický propad spojený se stále výrazným růstem hladiny spotřebitelských cen. To vše lze vyčíst z nejnovějšího, květnového šetření mezi více než třemi stovkami předních světových ekonomů a investorů, které provádí Bank of America.

Stagflace je podle dotazovaných expertů takřka „ložená“. V nadcházejícím roce ji čeká 77 procent z nich. Tak vysoké procento expertů se stagflace naposledy strachovalo v srpnu 2008, v předvečer pádu investiční banky Lehman Brothers, jenž odstartoval nejkritičtější fázi globální finanční krize. Zároveň ale vážně platí, že inflace celosvětově právě teď kulminuje, či dokonce má již svůj vrchol za sebou. Ostatně, jak známo, nejlepším lékem na inflaci je inflace. Prudké zdražování totiž destruuje poptávku, protože nahlodává kupní sílu lidí i firem a vhání mezi ně finanční tíseň ohledně budoucnosti.

Pokles globální inflace vyhlíží pro nadcházející rok hned 68 oslovovaných odborníků, což je pro změnu nejvyšší údaj od prosince 2008. Ještě letos v dubnu přitom pokles inflace čekalo pouze 40 procent z nich. Největší švýcarská banka UBS dokonce míní, že USA už mají vrchol inflace za sebou a že se nyní inflace v oblasti cen zboží prudce propadne ruku v ruce s přesunem poptávky spotřebitelů ke službám.

Zvolňování inflace ve světě nebo i jen v USA může mít na zmírnění inflace v Česku větší vliv než další utahování měnové politiky České národní banky. Podstatná část tuzemské inflace, více než nadpoloviční, je totiž dovezená. Ještě před koncem letošního roku se tak i v Česku můžeme dočkat znatelného zmírnění inflačních tlaků, ať už ČNB sazby zvedat dále bude, nebo ne. Jisté by bylo v takovém případě jen jedno. Představitelé obou nyní tolik rozkmotřených táborů – „holubic“ a „jestřábů“ – by si přisvojovali zásluhy.

Jenže, nemylme se, zvolnění inflace ještě zdaleka neznamená její návrat k inflačnímu cíli, v Česku ve výši dvou procent. Ten podle všeho nastane nejdříve v roce 2024. Což značí, že máme před sebou až zhruba dva roky nepříjemné stagflace. Inflace už sice nebude nutně dvojciferná, ale zato destrukce poptávky, způsobená poklesem kupní síly, růstem úroků a nakonec i nezaměstnanosti, přivede ekonomiku do stagnace až recese.

Potraviny, paliva, léky

Naštěstí opět vchází na scénu Bank of America. Její analytici si dali práci a shromáždili data za všechny akcie nejdůležitějšího burzovního indexu v USA, Standard & Poor’s 500, s nimiž se obchoduje nepřetržitě alespoň od roku 1968. Měřili jejich výkonnost během stagflačních období, která od konce 60. let nastala – například během ropných šoků 70. let. A které firmy tedy podávají během stagflace nejlepší výkon? Které před ní investory nejlépe chrání?

Jedničkou v pomyslném žebříčku pojistek proti stagflaci je Kroger, největší maloobchodní řetězec v USA. Kolos, jenž v čase stagflace zaznamenává podle Bank of America průměrný výnos přes 23 procent ročně, provozuje v USA pod různými značkami přes 2700 mega-, hyper-, supermarketů a dalších obchodů a obchodních domů.

A také zhruba 1 500 čerpacích stanic. Pokud má Američan hlad, pokud potřebuje léky, pokud musí napojit své auto, dost pravděpodobně zamíří právě do některého z obchodů sítě Kroger. A jíst se bude i při hluboké stagflační krizi. Bude se při ní také tankovat. Zrovna tak bývají lidé nemocní, ať už panují dobré, či zlé ekonomické časy. Potraviny, paliva i léky lidé pořizují – musí pořizovat –, i když jim není ekonomicky a finančně zrovna „hej“. Prodejce tak na ně může přenášet své stag­flačně citelně navýšené náklady.

Mimořádně dobře stagflaci zvládal také třeba dodavatel zdravotnického vybavení Teleflex, jenž při ní dosahoval zhodnocení takřka 20 procent ročně, nebo výrobce cukrovinek Hershey’s s více než 18procentním průměrným zhodnocením v čase stagflace. Důvod? Lidé jsou nemocní či mají zdravotní obtíže bez ohledu na ekonomický cyklus a výkyvy hladiny cen. A zjevně žádná stagflace je nedeptá natolik, aby si odpustili něco sladkého, byť by za to měli sáhnout hlouběji do kapsy.

A pokud existuje nějaká země, jež opravdu dobře vydělává na tom, že lidé bývají nemocní a současně, děj se co děj, rádi mlsají, je to Švýcarsko. Alpská země se specializuje nejen na export léčiv a čokolády, ale také obecně luxusního zboží. Ceny farmaceutických produktů – což je jejich další výhoda v době stagflace – jsou momentálně inflací zasaženy mnohem méně než třeba ceny ve strojírenství nebo těžkém průmyslu, které jsou daleko více závislé na vstupech v podobě dramaticky zdražujících surovin. Proto je inflace výrobních cen nyní ve Švýcarsku zhruba šestkrát slabší než v sousedním Německu.

Luxus a švýcarský frank

Navíc luxusní zboží, švýcarská doména, je proti stagflaci poměrně dobře odolné. Stagflace nahlodá kupní sílu zejména středních vrstev, které před ní nemají jak uniknout. Bohatí lidé mají investiční poradce, nemovitosti, sbírky vín či umění, dobře diverzifikovaná investiční portfolia, takže stagflace nakonec z jejich majetku neukousne takové procento – pročež si i letos a napřesrok dopřejí zase nějaké ty nové „rolexky“.

Švýcarsko samo o sobě představuje dobrou pojistku proti stagflaci. Takže ji představuje logicky i jeho měna. Vlastně investice do švýcarského franku je jeden z nejlepších a nejsnazších způsobů, jak se jistit proti stagflaci. Prostě si ve své bance zřídíte frankový účet. Švýcarské měně coby bezpečnému útočišti se dobře daří v čase katastrof, válek či hladomorů. Válku máme, hladomor podle německé ministryně rozvoje kvůli ní hrozí – prý dokonce největší světový hladomor od druhé světové války.

Zmíněné Německo má o tolik vyšší výrobní inflaci než Švýcarsko proto, že jeho ekonomika – podobně jako česká – stojí a padá s dováženými surovinami. Při stagflaci platí obdoba známého „follow money“. Chceme-li pořídit dobrou pojistku proti ní, vydávejme se „proti proudu“ výrobního řetězce – až tam, kde nafukování cen začíná.

Na konci řetězce stojí třeba právě nebohá německá nebo česká strojírenská firma. Obě se potýkají s dramaticky rostoucími výrobními náklady a zároveň mají jen malou sílu je přenášet na svého konečného zákazníka. Protože jejich produkt – stroj – si zákazník snadno odpustí, bude-li se mu zdát příliš drahý. Na rozdíl od jídla, léků, benzinu či nafty. „Proti proudu“ výrobního řetězce samozřejmě dojdeme k surovinám. Těmi začíná. Přesně tak. Suroviny jako takové představují historicky prověřenou pojistku proti stagflaci, protože růst jejich cen je jejím zásadním zdrojem.

Do komodit typu ropy, plynu, mědi, niklu, uhlí či třeba obilí lze investovat pořízením příslušných termínových kontraktů, koupí akcií těžařských firem (třeba B2Gold – zlato, Vale – železná ruda a nikl, Ovintiv – plyn v Severní Americe a tak dále) nebo vložením peněz do komoditního fondu. Jako v případě švýcarského franku může být ale mnohem jednodušší možností prostě pořídit měny těch zemí, jež ve velkém suroviny vyvážejí.

Když se daří vývozu, měna exportní země obecně zpevňuje. A když panuje stagflace kvůli drahým surovinám, bude se dařit měnám zemí, které suroviny hojně vyvážejí. Mezi nimi je naneštěstí řada politicky nevyzpytatelných režimů v čele s Ruskem. Rubl by tak nepředstavoval pojistku proti stagflaci ani tehdy, pokud ta by dnes zuřila z dočista jiného důvodu, než je ruská invaze na Ukrajinu. Měny typu kanadského nebo australského dolaru obvykle těží z růstu cen surovin a zároveň se na ně neváže přílišné geopolitické riziko. Vedle švýcarského franku tak představují další dobrou a snadno dostupnou pojistku proti stagflaci.