Jak se vaříval vlastenecký mok

„Vlast naše jest vlastí ječmene a chmele, tedy i vlastí piva,“ konstatoval roku 1929 v přehledu vývoje zemědělského průmyslu v ČSR Václav Vilikovský. A měl v tom nepochybně pravdu, protože předpokládané počátky pivovarnictví v našem prostoru jsou staré jako sám český stát. Nejstarší písemné doklady sice máme až z druhé poloviny 11. století, avšak pozornost, jakou věnovala již starší Dekreta Břetislavova návštěvám krčmy, napovídají mnohé…

Pití piva bývá tradičně považováno za jeden z důležitých prvků české identity. Bude však trefnější hovořit o obyvatelstvu českých zemí bez ohledu na etnicitu či náboženství – Němci a Židé si v tomto oboru podnikání s Čechy nijak nezadali. Až do roku 1869 platila vysoká míra regulace výroby a spotřeby piva v podobě takzvaného propinačního práva čili monopolního práva prodeje piva konkrétního výrobce v určitém okrsku. Původně bylo pivovarství doménou královských měst, ovšem v pozdním středověku začala i šlechta objevovat toto výnosné podnikání. Konkurence se zostřovala. A byla nevybíravá. Šlo o problém natolik závažný, že na počátku 16. století v rámci latentní občanské války mezi panstvem, rytířstvem a městy musela být tato problematika dokonce regulována dodatky k zemskému zřízení.

S propinačním právem se někdy pojila i povinnost spotřebovávat určité, konkrétní pivo. K tak výraznému omezení svobody nešlo svobodné měšťany přimět, ale šlechta to v rámci vrchnostensko-poddanských vztahů dělat mohla. A tak činila běžně, že poddaní daného pána byli povinni pít i pivo z jeho pivovaru! Likvidace nevolnictví v závěru 18. století, zrušení poddanství roku 1848 a posléze i zrušení propinace otevřely dveře průmyslovému kapitalismu ve výrobě piva v českých zemích.

Následoval boom budování nových provozů, což mělo vliv i na rozvoj domácího strojírenství, jež tyto podniky zásobovalo moderním vybavením.

Kde všechny ty pivovary jsou

Postupný úbytek pivovarů je paradoxní jen na první pohled. V roce 1841 jich v Čechách bylo přes tisíc a na Moravě přes čtyři stovky. Přitom již tehdy byla Morava spíše krajem vína, kdežto Čechy krajem pivním: tehdejší Pražan v průměru zkonzumoval 167 litrů piva za rok, zatímco obyvatel Brna pouze 52 litrů (dodejme, že v dnešní České republice se spotřeba v posledních dekádách pohybuje mezi 120 a 150 litry se zjevnou klesající tendencí).

V roce 1913 však zůstávalo v českých zemích už jen 665 pivovarů. Připojení Slovenska a Podkarpatské Rusi, kde bylo pivovarnictví relativně nerozvinuté, na těchto číslech mnoho nezměnilo: tamní asi dvě desítky pivovarů produkovaly pouhá dvě procenta objemu v rámci nově založené Československé republiky po první světové válce. Pouhý počet podniků je ovšem zavádějící údaj. Mechanizace a intenzifikace výroby způsobovala totiž dynamický růst produkce při snižujícím se počtu provozů. Jestliže se v roce 1890 navařilo v téže oblasti kolem šesti milionů hektolitrů piva, tak v roce 1913 – po čtvrtstoletí – to byl již dvojnásobek! Stěží mohl někdo tušit, že to byl na dlouhá desetiletí vrchol zdejší produkce. Jak uvádí Radoslav Daněk ve své monografii o pivovarství na Ostravsku (2014), celkový výkon z let 1912/1913 nebyl již znovu naplněn až do znárodnění odvětví po druhé světové válce.

První světová válka představovala pro pivovarnictví dobu temna. Výroba piva nebyla pro válečnou ekonomiku prioritou; ječmen šel na výživu obyvatelstva. Proto postupně docházelo k drastické redukci výroby, která podle úředních direktiv do roku 1916 klesla na polovinu. Od roku 1917 měla představovat již jen pouhých šest procent (!) předválečného stavu, byť reálně spadla „jenom“ na čtrnáct procent. To však nebylo vše. Stát povoloval vařit jen slabé pivo, a tak místo obvyklé škály 10 až 14 stupňů se nakonec smělo vyrábět jen pivo maximálně šestiapůlstupňové. Nebyly však výjimkou ani piva daleko slabší – i dvoustupňová. A při nedostatku surovin se experimentovalo s nejrůznějšími náhražkami, takže došlo k pokusům s bramborovým škrobem, řepou, kaštany, nebo dokonce i s pýrem.

Pivolín z Plzně, slzy znalců

Alkoholu bylo v takovém pivu poskrovnu. A došlo i na pivo, které bylo zcela bez alkoholu. Třeba v Plzni byla spuštěna výroba nápoje Pivolín, jemuž – jak uvádějí autoři knížky Žít pivo (2015) – místní záhy začali sarkasticky přezdívat „Gambrinovy slzy“. V podmínkách nedostatku se nevyhnutelně rozšířilo také vaření piva doma, zvláště na venkově.

Nekvalitní pivo se pochopitelně nehodilo na export, takže se předválečné obchodní vazby zcela rozpadly. Narýsování nových hranic ve středovýchodní Evropě po roce 1918 přineslo další nepříjemnosti. Zvláště příhraniční pivovary, jež běžně v rámci Předlitavska prodávaly své pivo v nedalekých rakouských zemích, náhle narazily na nepříjemnou existenci celní hranice mezi dvěma samostatnými státy. To postihlo například proslulé schwarzenberské pivovary v Protivíně nebo Třeboni. Jihočeský Protivín se snažil navíc udržet také jistou míru exportu do zahraničí i během světové války ve snaze neztratit tyto obchodní vazby, jež by mohly být užitečné po skončení válečné vřavy, až by bylo možné předchozí ztráty sanovat.

Obdobnou strategii můžeme vidět i u dalších významnějších pivovarů. Nebyla příliš úspěšná a obnova exportu po válce šla pomaleji, než by si výrobci přáli: „Zpočátku znemožňovaly návrat k vývozu uzavírky hranic, nedostatek surovin k výrobě silnějších piv, nedostatek transportních nádob a dopravní potíže. Po překonání těchto překážek se objevily jiné: znehodnocení valuty a vysoké dopravní i celní sazby, kterými se okolní státy bránily dovozu českých piv,“ píší autoři dějin protivínského pivovaru Anna Smolková a Oldřich Šeda (1998). Nutno ovšem dodat, že čs. pivovarnictví nebylo odvislé od exportu. Většina vyrobeného piva se spotřebovala v tuzemsku. Těsně před propuknutím první světové války se vyváželo mimo české země jen maličko přes desetinu zdejší produkce, o kterou se dělilo Rakousko (ještě ne úplná cizina), Německo a v menší míře též USA. Čtyři pětiny odbytu byly válkou ztraceny, a tak ve dvacátých letech byl export ještě nižší – v jednotkách procent. Navíc vývoz do značné míry obstaraly plzeňské pivovary. Přes osmdesát procent exportu mimo hranice meziválečné republiky připadalo na ně: Prazdroj míval o něco větší zahraniční odbyt než Gambrinus.

Rakouské pivní impérium

Jednou z nejpodstatnějších změn českého pivovarnictví po roce 1918 se stalo zrychlení změny vlastnické struktury. Ta se odehrávala v několika rovinách – probíhající koncentrace výroby postupně vytlačovala z trhu menší měšťanské a šlechtické pivovary, které z různých důvodů nepřistoupily k investicím do technologií. Na trhu se naopak prosazovaly pivovary strojní, často zajištěné bankovním kapitálem. Zároveň se odehrával vzestup sládků; ti se vymaňovali ze služebné pozice a stávali se podnikateli, většinou prostřednictvím vstupu do podniků, ve kterých dříve pracovali. Nezastupitelnou roli sehrála mimo jiné pozemková reforma.

Na první pohled nejviditelnější a nejrychlejší změnu na republikové pivní scéně však nepochybně představoval rozpad říšského pivovarského impéria rodiny Dreherů. Jeho zakladatel Franz Anton Dreher (1735–1820) se vypracoval ze skromných poměrů. Nejprve pracoval v pivovarnictví na různých pozicích (jako výčepní i číšník) a poté provozoval menší panské pivovary, až na sklonku osmnáctého století převzal jeden z největších pivovarů v okolí říšské metropole Klein Schwechat. Za zakladatele pivního impéria je však považován až jeho syn Anton Eugen Dreher starší (1810–1863). Otcův pivovar převzal roku 1836 (do té doby jej řídila rodina jeho matky) procent. Navíc vývoz do značné míry obstaraly plzeňské pivovary. Přes osmdesát procent exportu mimo hranice meziválečné republiky připadalo na ně: Prazdroj míval o něco větší zahraniční odbyt než Gambrinus.

Rakouské pivní impérium

Jednou z nejpodstatnějších změn českého pivovarnictví po roce 1918 se stalo zrychlení změny vlastnické struktury. Ta se odehrávala v několika rovinách – probíhající koncentrace výroby postupně vytlačovala z trhu menší měšťanské a šlechtické pivovary, které z různých důvodů nepřistoupily k investicím do technologií. Na trhu se naopak prosazovaly pivovary strojní, často zajištěné bankovním kapitálem. Zároveň se odehrával vzestup sládků; ti se vymaňovali ze služebné pozice a stávali se podnikateli, a rychle přistoupil k inovacím. V letech 1840 až 1841 zavedl výrobu spodně kvašeného ležáku pod značkou Schwechater Lagerbier. Úspěch na trhu, podobný příběhu plzeňského Prazdroje, pak proměnil v expanzi – zakoupil a rozvíjel pivovary vedle vídeňského Schwechatu také v Budapešti (Köbánya, 1862), Terstu i Měcholupech (1860).

Jeho syn Carl Anton Maria Dreher mladší (1849–1921) v pivní expanzi pokračoval a stal se největším konkurentem plzeňského měšťanského pivovaru v Rakousku-Uhersku! Používali stejnou technologii včetně zavádění chlazení a těsně před válkou dosáhli Plzeňští asi dvojnásobného výstavu než největší Dreherův podnik ve Schwechatu (milion hektolitrů). On ale disponoval několika dalšími a celkovým výstavem Plzeňské překonal (1,2 milionu). Mezi ně patřily i další investice v Čechách spravované ze zámku v Měcholupech – Dalešice (1882), Brumov (1894) a několik menších podniků, které majitel obratem zrušil. Největšího věhlasu však dosáhla výstavba pivovaru v Žatci – přímo v centru vyhlášené chmelařské oblasti. Vznikl zcela nový objekt „exportního“ pivovaru (1898), postupně rozšiřovaný až do poloviny dvacátých let. Výroba směřovala především do Německa a Spojených států. Válku Dreherovy pivovary přežily, ačkoliv musely vařit slabé „kriegsbier“ a řešit nedostatek personálu. Souběh smrti Antona mladšího (1921) a roztříštění trhů do menších celků oddělených celními bariérami po roce 1918 už ale nikoliv. Antonův syn Eugen náhle roku 1925 skonal a na pozici prezidenta akciové společnosti spravující rodinné pivovary nikdo z rodiny nastoupit nechtěl – podíly byly prodány bankovnímu konsorciu. V českých zemích to znamenalo ukončení vaření piva v Měcholupech (slavná značka Michelob, což byl německý název obce, přežila jen v USA) a převzetí žateckého pivovaru bankami.

Vpád pozemkové reformy

Rozklad české části dreherovského impéria však začal již dříve ztrátou dalešického pivovaru. Zásadním způsobem do české pivovarské krajiny totiž vstoupila pozemková reforma. Rozdělení velkých pozemků sledovalo několik cílů – rozdělení půdy šlechtických velkostatků do rukou středních a menších domácích zemědělců a zestátnění lesů měly oslabit majetkovou a politickou sílu rakouské šlechty v nové republice, v ČSR. Možná nezamýšleným efektem pak bylo vtažení mnoha pivovarů do celého procesu kvůli jejich příslušnosti k velkostatkům. K roku 1930 tak bylo odprodáno či přiděleno 37 z celkem 306 pivovarů, na něž se reforma vztahovala. Většinou se jednalo o podniky malé, mnohdy již tehdy nevyužívané. Dalešický pivovar – jakožto součást panství Hrotovice a Krhov, které Dreher vlastnil a jehož souhrnná výměra 2 924 hektarů výrazně přesahovala limity pro aplikaci zákona o pozemkové reformě – byl převeden do vlastnictví Zemědělské jednoty Československé, pobočky Hrotovice.

Z významnějších pivovarů se reforma dotkla například podniku v Krušovicích. Panství Křivoklát patřilo k majetku rodu Fürstenberků. Ti se již v 19. století rozhodli vytvořit v Krušovicích průmyslový pivovar zásobující celé panství – ostatně odbyt jim zajišťovalo vlastnictví většiny tamních hostinců. Skupovali menší pivovary v okolí, aby se zbavili konkurence, a hodně investovali do technologií. Po roce 1919 se jim nejprve podařilo pozdržet uvalení reformy na křivoklátské panství (díky dohodám o odprodeji lánského zámku státu) a později zajistit spolupráci státu. Ten na hospodaření pivovaru prozatím „dohlížel“ (všechna rozhodnutí v řízení pivovaru musela být schválena ministerstvem zemědělství), při dalších investicích do modernizace – postaveno bylo nové chlazení a pro něj i malá vodní elektrárna, nové železobetonové ležácké tanky a taky nový přívod i rozvod vody.

Všechny nákladné úpravy přirozeně vycházely z přesvědčení Fürstenberků, že se jim podaří vlastnictví pivovaru v nějaké formě zachovat. V jiných případech, zde připomeňme dodnes fungující pivovar Klášter, se to šlechticům podařilo skrze převedení podniků na akciové společnosti, v nichž si zachovali podíly. V rámci pozemkové reformy nakonec Max Egon Fürstenberk odprodal 1. července 1929 státu velkostatek Křivoklát i s hradem, ale bez pivovaru. A podle Kristýny Kaucké, která se dějinami pozemkové reformy na Křivoklátsku zabývala, si ve smlouvě se státem zajistil i další odbyt pro krušovické pivo. Moderní podnik se zajištěným odbytem představoval „zlaté vejce“, kterého se Fürstenberkové nechtěli vzdát, a díky strategickému jednání se státem se jim jej podařilo podržet. Pomohla jim tehdy ještě i německá státní příslušnost, která však za jiných okolností po roce 1945 znamenala vyvlastnění.

Jiří Janáč, Jakub Rákosník, autoři jsou hospodářští historici, působí na Filozofické fakultě UK