Jak se vyvléct z ruské plynové smyčky

Přiznávám, že jsem ani tak neřešil náklady (tehdy navíc stát rozdával 15 tisíc korun na jednu bytovou jednotku za přechod na ekologičtější zdroj vytápění) jako komfort, který plyn přinesl: žádné skládání uhlí, žádné vymetání kotle a vynášení popela a především žádná povinnost každý den zatápět a v pravidelných cyklech chodit do sklepa přikládat. Stačilo na dálkovém termostatu nastavit vyšší teplotu a plynové trysky se rozjely.

Na nový zdroj jsme samozřejmě přešli i pro ohřev teplé vody.

Postupem času se ukázalo, že teplo z plynu je jiné, než do systému ústředního topení dodává kotel na konvenční paliva. Na podzimní a jarní přitápění je plyn maximálně komfortní volba, ale v zimě, obzvlášť na severu pod Ještědem, je potřeba trochu vyšší a dlouhodobější výhřevnost kotle. Protože v domě disponujeme dvěma komíny, padlo před pár lety rozhodnutí pořídit si nový kotel na tuhá paliva, samozřejmě ekologický. Počítali jsme s ním jako se záložním či doplňkovým tepelným zdrojem na tužší část zimy, ale situace kolem dostupnosti a cen zemního plynu mě čím dál víc utvrzuje v tom, že dřeva si v létě pořídíme výrazně víc a ještě přikoupíme koks. Pokud zafunguje zákon schválnosti, letošní zima bude tuhá a komfort plynu – pokud Putin nezavře kohouty – bude vykoupen dramaticky vysokou cenou. A bez ruského plynu se české domácnosti a firmy neobejdou.

Bohužel ne každý, kdo vaří, ohřívá vodu, nebo dokonce topí plynem, má možnost řešit situaci jako naše rodina. Podle oficiálních údajů ministerstva průmyslu a obchodu (MPO) a Energetického regulačního úřadu (ERÚ) je v Česku na plynu závislých víc než 2,6 milionu domácností, přičemž tento údaj se v posledních letech mění maximálně o deset tisíc domácností ročně. Zato roste procento těch, které komoditu využívají i pro otop, podle údajů MPO o deset procent ročně.

Podle ministerstva se 25 procent dovezeného zemního plynu spotřebuje v průmyslu, pětina až čtvrtina v domácnostech a 14 procent ve sféře služeb. Zbytek importu je využit jako zdroj pro výrobu elektřiny a tepla, případně v rafinériích při zpracování ropy. Zatímco plynové elektrárny, jež se na současném energetickém trhu v Česku podílejí asi desetinou, lze v případě nedostatku komodity vypnout, plynové teplárny – zásobující rozsáhlá sídliště a bytové projekty – jen velmi těžko.

Totálně devastující účinky by pak mělo případné vypnutí ruského plynu na tuzemský průmysl, potažmo na českou ekonomiku. Jak se shodují odborníci i političtí marketéři, plyn, který je v českých zásobnících, by musela vláda regulovat a je zřejmé, že by si nedovolila poslat komoditu jinam než lidem a domácnostem. U řady z nich „jen proto“, aby nezmrzli. O to fatálněji by dopadly všechny průmyslové firmy, které plyn využívají ve výrobě nebo pro vytopení továren. Zastavily by se všechny sklárny, výrobci plastů, stavebních materiálů a také značná část pivovarů. Negativní dopad na HDP odhadují ekonomové na desítky procent, dramaticky by vyskočila nezaměstnanost a lidé by významně omezili spotřebu, což by v naší ekonomice, postavené na spotřebě domácností zhruba z poloviny, znamenalo skutečně zásadní dopad.

Premiér Petr Fiala již více než před měsícem řekl, že chce vyvléct Česko z ruské energetické smyčky do pěti let, přičemž vedle plynu jde také o ropu. Otázkou je, zda nám Putin oněch pět let vůbec dá.

Teď si však užívejte léta, tepla a snad vás trochu uklidní čtení nového vydání Eura. V otázce plynu má Evropa, a tedy i Česko několik možností řešení. Trochu optimismu naleznete na následujících stranách.