Ruská vojska nedosáhla toho, co chtěla, a tak se zakopávají v dobývaných městech a jejich okolí, aby je hned tak nikdo ze země nedostal. Vyjednávací týmy se v názorech na výsledek bojů zcela míjejí, začíná být stále více zřejmé, že válka nebude otázka týdnů, ale mnohem delší doby.
Česko i ostatní země Evropské unie – s výjimkou Maďarska, jež zůstává vůči Rusku neutrální, odmítá se podílet na sankcích a nepouští přes své území ani dodávky zbraní na Ukrajinu – budou muset dlouhodobě přehodnotit svou obchodní a energetickou strategii. Vztahy s Ruskem se za Putinova vládnutí zcela jistě nenarovnají, a protože západní země nechtějí do války vstupovat přímo vojensky, nezbývá než věřit v sílu hospodářskou. Je třeba se připravit na dlouhý ekonomický konflikt. Jde jen o to se rozhodnout, jak široký a tvrdý tento boj bude.
Odhodlání Evropy v této věci začalo povážlivě oslabovat. Řada ruských bank dál funguje v režimu SWIFT. Pátý balíček sankcí zatím nebyl schválen, některé západní firmy navzdory válečným obrazům a děsivým zprávám z bojišť odmítly bojkotovat ruský trh a pokračují ve svém podnikání. Renault či Nestlé, které v Rusku víceméně jedou dál, se tak vlastně drží Putinovy logiky, že globální byznys nemá s vyřizováním ruských účtů na Ukrajině nic společného a že tedy veškeré sankce vůči Rusku jsou nespravedlivé.
Je jasné, že odpojování od ruských plynových zdrojů nelze v dohledné době udělat bez společné akce Evropské unie.
Hlavní pole ekonomického střetu mezi Západem a válčícím Ruskem se ale odehraje na poli surovin, jejichž prodej tvoří polovinu příjmů ruského exportu. A tady je ta západní slabina, s níž Putin zjevně počítal. Zbavit se závislosti na ruské ropě nebude tak těžké, existují jiné zdroje, které výpadek kapacit snadno nahradí. U plynu tomu tak není. Není kudy ho rychle vést, nové dodávky zkapalněného plynu, s nimiž počítá například Německo, bude možné zpracovat až po vybudování čerpacích terminálů, což potrvá dva až tři roky.
Česko je v ještě horší situaci. Přejít na kapalný plyn bez čerpacích terminálů nemůže a brát ho od Němců také nepůjde, neboť ti sotva dojednají dodávky pro sebe. Na ruském plynu je přitom závislých 60 procent českých průmyslových podniků. Dosavadní principiální postoj k válce na Ukrajině, který česká vláda doposud zastávala, naráží na plynový limit. Česko ke všemu nemá dostatečně dlouhé smlouvy na relativně levnější plyn, což znamená další zdražování, tedy růst inflace ve všech položkách. Otázkou není jen to, zda obyvatelé nějakou dobu vydrží plynovou krizi, ale zda ji bez větších výpadků a propadů přestojí česká ekonomika jako celek.
Je jasné, že odpojování od ruských plynových zdrojů nelze v dohledné době udělat bez společné akce Evropské unie. Historie se opakuje: tak jako za prvního českého předsednictví EU v roce 2009, i u toho, které začne letos v červenci, bude muset český premiér řešit ruskou plynovou (energetickou) krizi. Bude to úkol mnohem složitější, protože definitivně spojit evropské ekonomické šiky proti Rusku je úplně něco jiného než dohadovat ceny a přepouštění plynu nebo ropy. Skutečná ekonomická válka s Ruskem teprve začne, připravme se na to.
