Jako bumerang

Nejbohatší Rus Vladimir Potanin zatím sankcím namířeným proti oligarchům uniká. I tak – stále poměrně nezvykle – kritizuje ruskou odvetu za balík západních sankcí. Koncem minulého týdne se rozohnil na sociální síti Telegram. Rusko by podle něj mělo dále platit i zahraničním věřitelům jejich úroky standardně, jinak riskuje zdrcující poškození reputace coby bankrotující stát. Nemělo by také jako bolševici při revoluci před více než sto lety znárodňovat majetek odcházejících zahraničních firem. Drolí se to, drolí. Potanin, největší akcionář těžebního kolosu Norilsk Nickel, je pragmatik. Všímá si tak i toho, že sankce, které Západ na Rusko uvaluje, se mu vracejí jako bumerang. Podle něj se tak sám Západ střílí do nohy a Rusko mu v tom nemusí už tolik „pomáhat“.

Tři aktuální případy z poslední doby dávají Potaninovi za pravdu: jde o uran, benzin, základní potraviny. Projděme si je.

Dukovany v ohrožení

Světové trhy s uranem jsou v napětí. Jeho cena v důsledku válečných sankcí koncem minulého týdne vylétla nejvýše od havárie v japonské jaderné elektrárně Fukušima v roce 2011. Trhy se obávají odstřižení světa od ruského uranu. Světové zásoby využitelného uranu by se tím ztenčily, což žene jeho cenu vzhůru.

Řada jaderných elektráren ve světě je odkázána na ruské palivo, jehož základem je právě ruský uran. Patří mezi ně i obě české jaderné elektrárny Temelín a Dukovany. Zatímco Temelín může vy­užívat i palivo z jiných zemí, než je Rusko, pro Dukovany je palivo z Ruska alespoň v nejbližší době nenahraditelné. Počítá se s tím, že jej elektrárna bude využívat až do konce své životnosti. Odebírá palivové články od ruské firmy TVEL, kterou ovládá tamní státní podnik Rosatom. Spojené státy přitom nyní zvažují, že sankcionují právě Rosatom.

V případě, že by se k sankcím proti Rosatomu přidal celý Západ, jsou dodávky paliva pro Dukovany ohrožené. Elektrárna měla v době zahájení ruské invaze na Ukrajinu zásoby minimálně na dva roky. I tak je však v určité pohotovosti. Proto si nechala počátkem března zavézt z Ruska nové zásoby paliva. Ruský iljušin z Moskvy dovezl nové články navzdory sankcím, jež zakazují letecký provoz mezi EU, respektive Českem a Ruskem. V Dukovanech se zjevně obávají, že sankce mohou dopadnout právě i na jejich palivo, které nikdo jiný než Rusové nevyrábí. Proto se předzásobují.

Benzinová panika

Ceny pohonných hmot v Česku jsou suverénně nejvyšší v historii. Koncem minulého týdne už se benzin prodával průměrně celorepublikově za více než 47 korun za litr, litr nafty pak skoro za padesátikorunu, jak říkají data CCS.

Historicky rekordní je také samotné tempo zdražování. Je tak enormní, že to neodpovídá aktuálnímu stavu na trzích s ropou ani vývoji kurzu koruny k dolaru. Zřejmě tedy dochází k tomu, že zpracovatelé ropy, distributoři a čerpací stanice v Česku si neobjektivně navyšují marže, lidově řečeno si „mastí kapsu“ pod vlivem momentální paniky a napjaté situace související s válkou na Ukrajině a jejími ekonomickými dopady, zejména v podobě růstu cen energií a obecné inflace.

Ceny ropy ve světě se minulý týden přiblížily svému rekordu z roku 2008, ale nepřekonaly ho. Průměrná korunová cena barelu ropy v posledních 20 dnech přitom koncem minulého týdne činila zhruba 2 300 korun stejně jako například v první polovině července 2014. Přitom tehdy činila průměrná cena nafty zhruba 36,40 koruny za litr, zatímco nyní zmíněných téměř padesát. Loni se navíc o korunu na litr snižovala spotřební daň z nafty.

Zohledníme-li obecnou inflaci, pak 36,40 koruny z roku 2014 odpovídá letos zhruba 43 korunám. Něco ale vezme zpátky ono snížení spotřební daně, takže jsme opět poblíž 42 korunám. Ceny nafty u čerpacích stanic jsou tedy dnes stále o zhruba osm korun na litr vyšší než v červenci 2014, a to po zohlednění ceny ropy, kurzu koruny k dolaru, daní i obecné inflace.

Do cen samozřejmě mohou vstupovat i další faktory – například cena biosložky pohonných hmot –, ale ty už jsou méně podstatné než tyto čtyři zmíněné a nemohou vysvětlit tak propastný rozdíl v ceně tehdy a teď. Jedním z nejpravděpodobnějších vysvětlení se zdá být opravdu odlišné stanovení marží, které jsou nyní zjevně citelně vyšší než před osmi lety. Dalším je pak jednoduše to, že jako v případě uranu hrozba kompletního odstřižení světa od ruské ropy, ale také plynu vyvolává na trzích paniku, která se pak zrcadlí i v historicky bezprecedentních výkyvech cen v evropském velkoobchodě s palivy.

Dopravci před krachem?

Závratná rychlost dalšího zdražování už tak rekordně drahých pohonných hmot každopádně ohrožuje tuzemské dopravce. Například největší sdružení silničních dopravců v Česku, Česmad Bohemia, má zhruba 2 200 členských firem a subjektů. Podle prezidenta sdružení Josefa Melzera je každý ze členů nyní ohrožen krachem.

Krach dopravce znamená, že může váznout zásobování například i potravinami nebo léky či zdravotními potřebami. Plošnější problémy dopravců tak mohou signalizovat otřes nejen ekonomický, ale i sociální. Dopravci jsou přitom nyní ve ztrátě čítající až čtyři koruny na každý kilometr. To je ztráta, jež se za měsíc načítá do statisíců a posléze milionů, ba desítek milionů, takže dopravce nemůže takovou ztrátovost zvládat dlouho.

Vládní opatření ke zmírnění dopadů drahých pohonných hmot přitom dopravcům moc nepomohou. Kabinet minulý týden rozhodl například o zrušení přimíchávání biosložek. Ty se povinně přimíchávají od roku 2007 do nafty a o dva roky kratší dobu do benzinu. Od roku 2010, kdy došlo k zatím poslednímu navýšení podílu přimíchávané biosložky, se musí povinně přimíchávat alespoň šest procent do nafty a alespoň 4,1 procenta do benzinu. Když se v roce 2007 začínala biosložka přimíchávat do nafty, stoupla kvůli tomu cena až o 40 haléřů na litr. Tehdy se ovšem přimíchávala pouze dvě procenta, šest procent tak dnes i po zohlednění inflace zdražuje naftu zhruba o 1,20 až 1,80 koruny na litr. V případě benzinu má biosložka na svědomí zdražení přibližně o korunu na litr.

Zlevnění pohonných hmot zhruba o onu korunu ale samo o sobě dopravce ani motoristy nespasí. Vždyť nafta v Česku jen za poslední měsíc zdražila o nějakých čtrnáct korun na litr.

Další Arabské jaro?

Sankce Západu se jako bumerang vracejí nejen v cenách paliv, nýbrž i potravin. Třeba potravinářská pšenice na burze v Paříži, která je určující pro ceny pšenice a mouky v Česku, minulý týden zdražila na nový historický rekord, v přepočtu bezmála 11 tisíc korun za tunu. Průměrná cena za období od začátku roku 1999 dodnes přitom odpovídá zhruba 4 600 korun.

Putinova válka přerušuje dodávky pšenice z jedné z nedůležitějších světových obilnic. Ukrajina a Rusko dohromady zajišťují dodávky celé čtvrtiny pšenice, která se celosvětově konzumuje, od chleba přes kuskus až po nudle. V důsledku války došlo k uzavření klíčových ukrajinských přístavů, odkud se pšenice rozváží do světa, a také k vážnému narušení vnitrozemské logistiky. Obchod s ruskou pšenicí je zase ochromený sankcemi Západu, v jejichž důsledku dramaticky rostou například náklady na pojištění její přepravy.

A nejde jen o pšenici. Blízko desetiletého maxima je také třeba cena kukuřice nebo sójového oleje. Vzhledem k tomu, že jde o celosvětový růst cen základních potravin, poznamená pochopitelně i ceny v Česku. O desítky procent tak letos zdraží pečivo nebo olejniny. Růst cen potravin letos v Česku citelně přispěje k pádivé inflaci, jež bude nejvýraznější od 90. let – celoročně může činit průměrně až 15 procent.

Ještě více než na Česko vysoké ceny základních potravin dolehnou na chudé země. Světově největším odběratelem ukrajinské a ruské pšenice je Egypt. Rusko a Ukrajina zajišťují 86 procent pšenice, kterou země dováží. Tato nejlidnatější arabská země se přitom už nyní potýká s potížemi s dotováním chleba, na které je jeho obyvatelstvo uvyklé už 40 let. Pokud by egyptská vláda musela přistoupit k navýšení cen dotovaného chleba, rozhořčí 70 milionů lidí. Egyptská státní kasa je ovšem kvůli pandemii vyprázdněná.

Válka na Ukrajině a související sankce tak představují další „šok“. Jestliže by se nespokojení Egypťané vydali v důsledku zdražujících potravin do ulic, hrozí po více než deseti letech propuknutí dalšího Arabského jara. Na začátku minulého desetiletí představovaly právě vysoké ceny potravin klíčový důvod propuknutí tehdejších bouří v arabském světě. Problémy s drahými potraviny navíc řeší také třeba Maroko nebo Tunisko.

Pokračující boje na Ukrajině navíc ohrožují letošní tamní výsadbu a obdělávání polí. To ohrožuje úrodu i v příštím roce, kdy budou světové zásoby základních potravin typu pšenice vyčerpanější než dnes. Dramatické zdražování potravin ve světě tak letoškem zřejmě nekončí.

Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank