Kde není ambice, tam je manko

Vláda Petra Fialy poslala do sněmovny návrh státního rozpočtu na rok 2024, který poslanci na konci října schválili v prvním čtení. Jeho definitivní podoba, po třetím čtení, by měla být známá na konci listopadu. Podle vyjádření kabinetu jde o státní rozpočet „s úspornými opatřeními“, přičemž jejich výsledkem by mělo být spoření, nikoli další zadlužování. Kvůli spravedlivému hodnocení vlády je však potřeba říct, že se do této šlamastyky nedostala zcela vlastní vinou. Z plánovaného deficitu 252 miliardy korun jde totiž 95 miliard korun na takzvanou dluhovou službu, tedy na splácení úroků ze státního dluhu. O splácení jistiny nemůže být ani řeč.

Pokud se vládě podaří udržet defi­cit státního rozpočtu na plánovaných 252 miliardách korun, stane se rok 2024 prvním rokem od roku 2019, kdy deficit státního rozpočtu klesne pod 300 mi­liard korun. Kdyby někdo prospal roky 2020, 2021 a 2022, zřejmě by tomu nemohl uvěřit. Nikdy v historii Česka (ani Československa) totiž nebyl plánovaný deficit ani nablízku 200 miliardám korun. V roce 2009, kdy se projevila poslední předcovidová světová recese, byl skutečný schodek 192 miliard korun (což po započítání inflačního zkreslení snese srovnání s plánovaným schodkem na rok 2024), ale plánovaný schodek byl pouhých a z dnešního pohledu až neuvěřitelných 38 miliard korun.

Koronavirovou pandemii doprovázely vysoké výdaje veřejných rozpočtů – na zdravotnictví, dávky v nezaměstnanosti a na podpůrné programy – a současně nízké příjmy, přičemž zaznělo varování, že tyto nabobtnalé rozpočty nelze považovat za nový normál. Představa, že by se ministr financí před covidem odvážil přijít do sněmovny prezentovat rozpočet s více než třísetmiliardovým schodkem, byla z jiného světa. Nedovolil si to ani Bohuslav Sobotka (ČSSD), za jehož působení na ministerstvu financí deficity státního rozpočtu poprvé výrazně narostly.

Vláda zvolená na podzim 2021 neměla dost času na začlenění svých postojů do rozpočtu na rok 2022, ale rozpočet na letošní rok již měla plně ve svých rukou. Za celý loňský rok však neučinila žádný pokus, jak státní finance normalizovat a konsolidovat (snad s výjimkou absolutně neliberální a diskriminační windfall tax – daně z neočekávatelných výnosů). Teprve se uvidí, jak nakonec letošní státní rozpočet dopadne, ale vládu lze pochválit, že se letos pokusila zpomalit zadlužování, jakkoliv je tento její pokus nedostatečný a v mnoha směrech neefektivní a nedostatečně odůvodněný.

Daň z přidané hodnoty

Vláda sjednocuje snížené sazby daně z přidané hodnoty (DPH) do jedné a pro příští rok tedy budou existovat sazby 21 a 12 procent namísto dnešních 21, 15 a deseti procent. Česká DPH je v rámci Evropské unie nadprůměrně vysoká. Totéž platí pro srovnání se sousedními zeměmi (viz mapa DPH v sousedních zemích). Základní sazba od nového roku bude vyšší pouze v Polsku a snížená bude nižší u všech sousedů (v případě Rakouska jde možná o remízu, ale Česko spíše těsně prohrává v základní i snížené sazbě). Za zmíněného ministra financí Sobotky, jenž sestavoval rozpočty v letech 2003 až 2006 a jako první předložil deficity státního rozpočtu s více než sto miliardami korun, byla snížená sazba DPH pouze pět procent, a dokonce i základní sazba nižší, než je dnes (viz graf Vývoj sazeb DPH v Česku v letech 1993 až 2023).

Pokud mohl mít státní rozpočet nižší deficity s nižší DPH, naznačuje to, že jeho problém není na příjmové, ale výdajové straně, která neustále bobtná. Ministerstvo financí však předpokládá, že na sjednocené snížené sazbě zaznamená mírně nižší výběr, takže nový režim DPH spotřebitelům oproti letošnímu roku trochu uleví. Uvnitř sazeb se však opět odehrává nesmyslný čardáš, jelikož není možné žádnou konzistentní metodou rozhodnout, jaké položky mají být v základní sazbě a jaké ve snížené. Jediným vodítkem je již více než 20 let evropská směrnice o DPH, která však nepředepisuje zařazení všech položek, pouze některých, a proto se na politické scéně odehrává permanentní hádka, zda mají být v základní sazbě vložky, noviny nebo pivo.

„Některé položky, které doposud byly ve snížené sazbě, se přesouvají do základní, 21procentní sazby, a to řezané květiny, kadeřnické služby, točené pivo, oprava obuvi, palivové dříví nebo odvoz odpadu,“ napsal web Seznam Zprávy. A dodal: „Noviny a časopisy nakonec po dohodě budou ve snížené, 12procentní sazbě. Nulovou DPH nově budou mít knihy.“ Neznám situaci u ostatních vydavatelů knih, ale naše malé vydavatelství zřejmě nebude přenášet toto odpuštění DPH do konečných cen pro spotřebitele.

U již vydaných knih máme často konečnou cenu uvedenu na obálce (požadavek distributora), a proto nemůžeme indexovat inflaci a u nově vydávaných knih náklady na tisk inflaci výrazně předběhly, takže snížení nákladů o DPH je sice příjemné, ale zatím pro spotřebitele nepředstavuje šanci na snížení koncových cen. Empirický výzkum navíc napovídá, že snížení DPH se do ceny pro spotřebitele promítne pouze s poloviční intenzitou, v tomto případě tedy pokud se kniha prodávala za 330 korun s DPH, půjde o úsporu 15 korun. Je lepší 15 korun mít než nemít, ale že by se na to měli spotřebitelé těšit jako na Ježíška, není jisté.

Proti hospodářskému růstu

Konsolidační balíček osekává některé výdaje, ale český stát natolik nabobtnal, že i když vláda říká (po právu), že většina konsolidace je na straně výdajů, i tak je těžké dívat se na neuvěřitelné množství dotačních programů, které se ani zdaleka netýkají jen zemědělců, a necítit se hloupě, když se zvyšují i daně. Spotřební daně z cigaret, e-cigaret a alkoholu jsou v Česku vzhledem k našim příjmům nad průměrem EU. A budou se zvyšovat. Navíc se ozývají hlasy, zatím naštěstí nevyslyšené, že by se měly danit takzvané nezdravé potraviny. Snad v této oblasti převáží rozum a stát si bude hledět svého a nikoli našich jídelníčků.

Drama kolem spotřební daně na tiché víno je spíše vtipné svou vyhroceností a absurdními argumenty z obou stran (směšnější předkládají vinaři a lidovci). Není pravda, že „alkohol je alkohol, a proto musí mít stejnou daň“, jak říkají lihovarníci. Jednak je spotřební daň na pivo počítána jinak (z procenta mladiny), jednak by tento argument platil, pouze pokud by jednotlivé druhy alkoholu byly vzájemnými substituty. Zjevným substitutem je pivo a víno. U vína a kořalky je situace mnohem nejasnější. Jeden z výzkumů koresponduje s mojí zkušeností, že v restauracích jsou kořalky komplementem vína (a piva). Lihovarníci by tedy ve vlastním zájmu měli požadovat, aby bylo víno zdaněno co nejméně! Pokud je totiž komplementem kořalky, pak čím více ho spotřebitelé vypijí, tím více vypijí kořalky. Případně kořalka skončí vylitá na podlaze, ale to lihovarníkům z hlediska jejich tržeb může být jedno.

V tomto směru je špatnou zprávou pro lihovarníky, že se točené pivo přesouvá do základní sazby DPH. To jednak znamená, že populární mem s rozhodovacím grafem ohledně DPH na pivo přestává platit a pro běžné točené ležáky znamená zvýšená DPH zdražení kolem šesti až osmi korun, pro řemeslná piva potenciálně zhruba 15 korun. A zatímco včelaři zůstávají osvobození od daně z příjmu fyzických osob, zvyšují se daně z příjmu pro osoby samostatně výdělečné činné (OSVČ) a pro právnické osoby, tedy firmy. Historie daně z příjmů právnických osob (DPPO) v Česku má totiž jednoduchý průběh: stále se snižuje, a to i za Bohuslava Sobotky (viz graf Vývoj sazby DPPO v Česku).

Zbyněk Stanjura je prvním ministrem financí v historii Česka, který zvyšuje daň ze zisků firem. Přitom z empirické ekonomické zkušenosti vyplývá, že zvyšování této daně jde proti hospodářskému růstu. A na otázku, proč mají velké nadnárodní společnosti sídlo v Irsku nebo Nizozemsku, může být jednou z odpovědí zvyšování sazby daně z příjmu právnických osob. „Vláda, která zdraží pivo, padne,“ říká rčení. Kabinet Petra Fialy má ještě dva roky, aby zdražení točeného piva, konsolidační balíček a své vládnutí obhájil.