Když budete panikařit, nic nezmůžete

Mnohokrát jí šlo o život. Bez nadsázky. Sloužila českému státu v Iráku, Libanonu, Turecku a v Sýrii. Tam působila od roku 2010 až do loňska. Po vypuknutí občanské války, kdy po útoku na velvyslance Roberta Forda omezily Spojené státy americké v roce 2012 svoji přítomnost v zemi, zastupovala též zájmy USA – pro ně jako „protecting power“. Svým umem a udržováním dialogu s režimem Bašára Asada pomohla ze zajetí řadě Američanů, nejméně dvěma Němcům, Poláku a dalším. Eva Filipi, čilá a milá dáma, působila v přetěžkých oblastech 32 let.

Před pár týdny se stala v pořadí dvanáctou držitelkou Ceny Arnošta Lustiga, kterou udílí Česko-izraelská smíšená obchodní komora (ČISOK). Ocenění je určeno lidem, jichž se týká odvaha, statečnost, lidskost a spravedlnost. „Obrovsky si toho vážím. Když si vezmete čtyři vlastnosti, které se k udělené ceně váží, je to něco, co mě vnitřně provází životem… Mám pocit, že mi to mentálně velmi vyhovuje, protože se takto celý život snažím pracovat a žít. Každopádně je to pro mě veliká čest,“ řekla týdeníku Euro zkušená diplomatka Eva Filipi.

► Působila jste ve složitém terénu tři desetiletí. Pracovala jste v Iráku, Libanonu, Turecku a dlouho v Sýrii. Které tři okamžiky byly během těch tří desetiletí nejtěžší?

Myslím, že nebyly jen tři. Složitých okamžiků bylo daleko víc; bylo tam skutečně mnoho těžkých chvil. Třeba hned to první vyslání do Iráku bylo obtížné.

► To bylo v roce 1991, ještě za proslulého diktátora Saddáma Husajna.

Ano, to bylo období, kdy jsem se pohybovala v nepřátelském území, velmi nepřátelském, protože jsme měli názory, které Saddámu Husajnovi nevyhovovaly. Čili bych neřekla, že to byl „okamžik“, ale táhlo se to jako celá éra. Bylo to dost a permanentně nebezpečné, i když jsme měli nějaké diplomatické úspěchy. Byla jsem však tehdy nadšená a entuziastická, že konečně můžu dělat to, co jsem vystudovala, a že můžu do arabské země… To mi zastřelo všechny ty útrapy, neboť to bylo opravdu nepřátelské území.

► Jestli se nepletu, byla jste zařazena na seznam nepřátel státu.

Ano, je to tak. Příběhů bylo mnoho, ale prozrazovat všechny ani nechci.

► Následoval roku 1997 Libanon. Jaké to bylo pro českou velvyslankyni tam?

To je jiná káva. Už to byl Libanon, který se vzpamatovával z války a Libanon má jednu vlastnost: Libanonci adorují velvyslance, mají rádi diplomaty. Takže vás strašlivě rozmazlí, protože normálně se v diplomacii chodí za premiérem či za ministrem, jen když máte message od vlády; v Libanonu ne. Pokud byste si chtěli popovídat s prezidentem, požádáte protokol a do týdne jdete za prezidentem! Tím vás velmi rozmazlí a strašně si na to zvyknete, protože v Evropě něco takového není, žebráte klidně rok o nějaké přijetí… V tomto ohledu byl Libanon fajn. Navíc tvrdím, že z každé země se dá udělat zajímavá země. A když máte chuť, pracujete hodně. Jednu chvíli jsme byli neustále v libanonských novinách, načež mi někdo říkal: „Prosím tě, není Česká republika trochu Amerika?“ Pracovala jsem na tom, aby se české projekty povedly, a za to byli velmi rádi. Taky jsme tam měli prezidenta Václava Havla na návštěvě. Bylo to velmi zajímavé – ale trošku jiným způsobem.

► Jistě nebylo vše ideální, v zemi působí i Hizballáh…

Samozřejmě. Mě bavilo rozvrstvení společnosti, takže sledujete nejen křesťanské komunity, sunnity, ale také Hizballáh. Chodívala jsem i za šéfem Hizballáhu, Hasanem Nasrálláhem, kdy jsme si i hezky popovídali, protože umíte arabštinu. Když ji máte, tak vás berou. V Libanonu můžete mluvit i jinými jazyky, ale nikoliv u Hasana Nasrálláha. U sunnitů jsem měla dobré vztahy s libanonským premiérem Rafíkem Harírím, kterému ale potom dali výbušninu pod auto (v roce 2005 byl na sunnitského politika v Bejrútu spáchán atentát, při němž bylo zabito 22 lidí včetně dvou ministrů a zraněno bylo sto osob – pozn. red.).

► Jak se vám jednalo s Hizballáhem?

Mně dobře. Musíte vždy ctít pravidla té či oné země. To někteří Evropané neumějí, neboť máme pocit superiority nad Araby či jinými kulturami, což je špatně. A to už nám vysvětlovali na Filozofické fakul- tě UK: jestli chcete porozumět nějaké zemi, zkuste chvíli přemýšlet, jak přemýšlejí oni, ne se identifikovat, ale pochopit je. Za prvé je nutný respekt; to znamená, že když půjdu za Nasrálláhem, budu mít delší sukni a dám si něco přes sebe, ale když třeba přišli jeho lidi ke mně domů, už nemusíte mít takové oblečení, čili je to takové vzájemné pochopení. Za druhé to musíte umět, sledovat politiku, musíte vědět, co proč dělá. A když se s ním chcete bavit, musíte mít substanci, obsah. V Libanonu to bývá i tak, že si s premiérem můžete povídat o tom, zda mu „chutná tahle sušenka“, ale já tohle nikdy nedělala. Vždycky jsem se snažila vytáhnout z Česka instrukce, že chceme dělat to, tohle ne. Mít něco v ruce.

► Vystudovala jste orientalistiku. Kolika jazyky hovoříte?

Arabsky, turecky, ale to mi tak nešlo, ač z ní mám major.

► Umíte farsí, persky?

To ne. Bohužel bych ráda, ale perštinu nemám. Pak samozřejmě angličtina, francouzština, protože jsme je museli umět už na fakultě, abychom přes ně mohli číst odborné publikace.

 ► Když jste přišla v roce 1991 do Iráku, musela jste se učit arabský dialekt?

 Vy se učíte literární arabštinu, fushá, která je vlastně jediná spojka mezi Marokem a Irákem a arabskými zeměmi. Proto nerada říkám Arabové, neboť každá z těch zemí má jinou historii, jinou genezi, spojuje je jedině jazyk. Iráčan je jiný než Syřan: historicky, zkušenostmi a tak. Takže ne, v Iráku jsem se nemusela učit dialekt, když máte „spisovku“, můžete jít „dolů“.

► Po dvouročním vedení sekce ministerstva zahraničí jste roku 2004 zamířila do Turecka. Jaké bylo?

Zajímavé. Zastupitelský úřad je v Ankaře, v Istanbulu generální konzulát. Bylo to za doby, kdy se stal premiérem Recep Tayyip Erdogan, dnes prezident, a rostla muslimsko-bratrská strana AKP. Viděla jsem posun Turecka blíž k islámu včetně toho, že do jisté vzdálenosti od mešity už nesměly být restaurace, kde by se podával alkohol. Šátky na univerzitách povolili až za vlády AKP, tudíž jsem sledovala pohyby od Atatürkova sekulárního dědictví.

► Jak hodnotíte současného Erdogana a „jeho“ Turecko?

To je na celou přednášku! Z jaké agendy to chcete?

► Třeba ve srovnání pár desetiletí „utahování“ pravidel, jak jste je tam poznala.

Byl velice ambiciózní. Už tehdy. Byl smart, chytrý a velice ctižádostivý. Uměl Turecko „zpracovávat“, protože Istanbul je výspou Atatürkova sekulárního pojetí. Kdežto Erdogan dal – my jsme tomu říkali Černá Anatolie – vnitřnímu Turecku možnosti růstu a vytvořil další střední vrstvu proti Istanbulu, kde byli opravdu „evropští Turci“. Tím pádem vyhrával volby neustále a neustále dál. Vzpomínám si, že je velký spirituální vůdce. Stále tvrdil, že víra a státnictví mohou jít dohromady! A skutečně: já tehdy v roce 2009, kdy Česko předsedalo Evropské unii, „dávala oběd“ Erdoganovi a už tehdy nebyl úplně zdráv. Ačkoliv měl těžký den za sebou, i přes jeho únavu jsem tam cítila spirit. Jeho víra je velmi silná: je muslimský bratr.

► Posléze, v roce 2010, jste se dostala do Sýrie. Bylo to nejtěžší angažmá?

Nemyslím. Irák byl nejtěžší, protože Iráčané jsou tvrdší – říká se jim „Prušáci Blízkého východu“. Byť byla Sýrie válečnou zemí, život v ní nebyl tak těžký jako má ztráta iluzí, jak se Západ dívá na Blízký východ a na Sýrii. Jistě, bylo to komplikované, nejprve přijedete do bezpečné země, do sekulární země, kde jsem měla pocit, že umějí rozdělit náboženství a stát. Nebylo tolik vidět vliv islámu. Mají řadu křesťanských komunit, alavity, šíitů je maličko, ale byla to svým způsobem harmonická společnost: když křesťané slavili Vánoce, muslimové k nim chodili domů, když měli muslimové konec ramadánu, šli zase k nim… Samozřejmě se všemi negativy z našeho pohledu, protože je to autoritativní struktura. To je pravda.

► A pak začala občanská válka.

Když to pak začalo, pro mě to znamenalo ztrátu iluzí, že to buď nechápeme, anebo nechceme chápat – spíš to druhé. Tedy pohled, který se táhl už dvě desetiletí předtím, že bude nějaký „Greater Middle East“ a zavládne harmonie i mír, protože naše hodnoty převládnou… Ale to jsem vždy debatovala, vždyť jsme pak měli na starosti i s Američany: když něco chceme, musíme mít instrument. Musíte mít nástroj, jak to učinit. My jsme si ale udělali názor, že Asad musí odejít a nic proti našim hodnotám, nic proti univerzalismu našich hodnot, ale musíme porozumět, jestli to umíme. A to bylo pro mě nejtěžší. Nebylo těžké slyšet rakety nad hlavou, na to už jsme si zvykli u computerů, lítalo to tam. Když šly ráno děti do školy, rebelové házeli střely a režim jim hned odpovídal. Nám to lítalo nad hlavami, nad úřadem nebo doma, říkali jsme si vždy „nechte toho“, protože jsme něco psali, normálně při tom pracovali.

► A to bylo od roku 2011?

Začalo to na jaře 2011, bylo to několik let. Mně nikdy nepřipadlo, jak je to nebezpečné, ale s tím se asi musíte narodit. Já tam nikdy neměla strach, a přitom to dost lítalo. Tak jsme si doma s mým mužem rozdělili zbraně. Říkal: „Hele, beru si tu krátkou na desperáty.“

► V Damašku jste měla i osobní zbraň?

S manželem. Na úřadu jsme pak měli krytí z URNA.

► Útvar rychlého nasazení (URNA) jste v rozhovoru pro LN velmi chválila.

Jo, ti jsou bezvadní!

► Jak to funguje, když máte doma borce z týmu URNA?

Oni nebyli doma. Měli svůj byt, bydleli extra, ale v nejhorších dobách několik let jezdili pro mě nebo jsem měla i místního řidiče, seděli vedle něj, takže mě vozili do práce a kamkoliv bylo potřeba: jezdili jsme do Bejrútu k letadlu a tak. Každopádně v několika nejhorších letech jsme vždycky ráno měli krátkou poradu, jak situace vypadá. Protože vy i oni máte zodpovědnost za lidi a my jsme měli navíc zodpovědnost za 129 tehdy místních sil amerických, kteří vedli obrovskou americkou ambasádu… URNA nám byla dobrá.

► Jak vypadal váš „typický den“? Co jste musela obsáhnout během 24 hodin, pokud to stačilo?

Za prvé, mobilní telefon máte otevřený 24/7, musíte být vždy k dosažení. Všichni! To tady v Česku nemám ráda a nemůžu si na to zvyknout, ale musím: vždy mě rozčílí, když mi někdo nezvedne telefon a kašle na missed calls a nic. Musíte být neustále k dosažení.

► Jak vám začínal „syrský“ den?

Ráno jedete do officu. Samozřejmě máte pravidelné činnosti: musíte reportovat domů, ale pak je mnoho dalších ad hoc situací, třeba konzulární případy repatriace, to musíte reagovat rychle, dobře a pokoušet se udělat kontakty, abyste uspěl a podařilo se pak získat evropského, českého či amerického vězně z Asadova vězení či zajetí. Je to hodně živé. Velmi se to propojuje, mění, máte konzulárku, máte tohle, máte Američany. Musíte být pružný.

► A do toho vám volají a píšou ze všech časových pásem, z EU i USA…

To také, to je pravda, ale pak musíte mít ve vlastním chatu i úřad a URNA. Protože třeba přijde zemětřesení, musíte pořád získávat informace. Být pořád v alertu. To je první věc, a za druhé, musíte mít vždycky, ale opravdu vždycky, chladnou hlavu. Zůstávat úplně klidný, protože pokud byste zpanikařil, je všechno špatně. Ne každý to dává, ani někteří kolegové, s nimiž jsem pracovala. Ale musíte mít chladnou hlavu, protože jen tak umíte řešit věci.

► Jak se vám to dařilo v situacích, které byly extrémní?

Byly velmi extrémní. Myslím, že už jsem si prošla mnohými dramatickými událostmi, takže mě to asi naučily už dřívější, dramatické i privátní situace, že když budete plakat a panikařit, nic nezmůžete. Je to zřejmě dáno i mojí osobní mentalitou, ale takhle to mám vždycky. 

► Když jste se potřebovala úplně uklidnit, dala jste si třeba „panáka“?

No, když to bylo opravdu potřeba – přiznám se k jedné neřesti –, kouřila jsem.

 ► Jako doutníček? Ne, ne, dlouhé tenké. Ale panáka ne, držela jsem se přísloví: „Neutápěj problémy v alkoholu, umějí plavat.“ Už dříve jsem si ověřila, že druhý den je hůře. Ale když jsme měli v úřadu pocit, že by teď nic nehrozilo, otevřeli jsme si Moët. Ta kontradikce: válka, rakety, bublinky!

► Vy jste vše zažila v „první linii“. My tady, daleko od Sýrie, pamatujeme, u jakých věcí a scén jste byla tehdy blízko: Islámský stát, Rakká, Aleppo, demonstrativní popravy…

Oni byli už u bran Damašku! Moji syrští známí měli vždy v autě granát, zvláště křesťané, protože kdyby se dostali do rukou Islámského státu (ISIS), odpálili by se. Tak to bylo.

► Hovořila jste o deziluzích. Jakých?

Nejhorší nebylo to, že mi létají nad hlavou rakety. Pro mě bylo důležité, že jsme byli – tedy jako Česká republika – vždy o dva kroky napřed, ale Evropa si vytvořila svůj názor, jak to bude v Sýrii dál. Byla jsem i zoufalá z toho, že mediální pokrytí je strašlivě jiné, než jsou fakta. Povrchní. Ideologizované. Naše prognózy jsem psala na základě faktů, já nedělala rozhodnutí – ať si je dělají politici, ale musejí mít relevantní informace, které se opírají o fakta a skutečnost. A mně vadilo, říkám tomu hypokracie (složenina ze slov hypokrit čili pokrytec a kracie, vláda – pozn. red.), že na mých konzultacích v Paříži či v Berlíně za zavřenými dveřmi říkali „my víme, kdo je šéfem, a potřebovali bychom se k němu dostat“, ale pak v Bruselu a jinde omílali dál to samé… To je pokrytectví. To mi vadilo strašně. Mám na sebe složku hanopisů a lží, že se „kamarádím s kriminálníky“, dávám jim víza a podobné debility. Když něco potřebujete, třeba dostat někoho z vězení, musíte kontaktům volat.

► Jak se jedná s administrativou Bašára Asada?

Dobře. Na syrském ministerstvu zahraničí jsme „měli“ náměstka a pak ministra Fajsala Mikdáda (momentálně figuruje na sankčním seznamu EU – pozn. red.), který prožil čtrnáct let v Československu a Česku. Jeho děti se tu narodily, takže radostně zaplácal rukama, když nás Američani žádali, abychom jim dělali „US Interest Section“. Mikdád měl afinitu k Česku čili tam jsem měla otevřené dveře. Navíc si uvědomovali, že naše zpravodajství není prosyrské; je proevropské, pročeské, protože popisujeme fakta a děláme prognózy, které se vždycky vyplnily, přestože mě „mlátili po hlavě“ a podobně.

► V březnovém interview pro Lidovky mě zaujalo, že vás před loňským udělením nejvyššího vyznamenání z rukou Bašára Asada sami Syřané varovali, že vás to doma poškodí.

Jo, jo. To jsme celí my! Podceňujeme jejich diplomacii. Právě ministr Fajsal Mikdád říkal, že by mě za léta spolupráce na důležitých a senzitivních tématech rádi vyznamenali. Znali mě dobře, pomáhali jsme si. Ale je šílené, když vám řekne syrský ministr zahraničí: „My tě, Evo, nechceme doma zničit.“ Za prvé je podceňujeme a za druhé je to velká ostuda.

► Vy jste ocenění od Asada zvažovala, ale pak s respektem loni v říjnu přijala.

Dnes si říkám, že jsem udělala chybu… Měla jsem okamžitě říct ano! Když mi ho nabízeli, říkali, že máme ještě čas. Váhala jsem. Pak mě to ale mrzelo a říkala jsem si, že by to bylo znevážení mého úřadu, znevážení naší práce. A pak jsem v noci i plakala – a viděla svého zemřelého tátu a řekla si, že by mi to neodpustil. Byl člověkem v pravdě. Takže jsem jim zavolala a ministrův asistent se rozplakal; jsou takhle emotivní, mají emoce i ratio.

► Medaili Za zásluhy jste na návrh senátorů dostala v roce 2016 také od Miloše Zemana. Poznala jste už i prezidenty Václava Havla a Václava Klause. Všichni vás jmenovali, že?

Všichni. Když řeknu, že jsme měli dobré vztahy, to jde těžko; velvyslanec za prezidentem České republiky chodí tak jednou za rok. Pro moji práci jsme ale se všemi měli profesionální vztah.

► Překvapilo mě, že když tak důkladně znáte „horký“ Blízký východ, nikdy nepřišla nabídka, abyste se stala českou velvyslankyní v Izraeli. Nebo se to někdy řešilo?

Ne, ne. Ale to je vlastně pravda (usmívá se). Nemyslím, že bych byla identifikovaná jako vhodná pouze pro „arabské země“. Možná kdybych byla mladší, třeba by to i přišlo. My jsme tam posílali Miloše Pojara, Tomáše Pojara nebo Veroniku Kuchyňovou Šmigolovou, které to teď vůbec nezávidím… Myslím ovšem, že jsem pro Izrael mohla udělat více z mých postů jinde.

► Je v oblasti země, kde je vám líto, že jste nepůsobila? V Jordánsku a tak?

Ne, nelituji. Všechno se dělo pro něco; mělo to smysl. Těch třináct let v Sýrii jsem tam měla být asi já. Ne každý by to zřejmě dal, byla to opravdu hodně složitá destinace.

► Co jste dělala loni 7. října, když teroristé Hamásu napadli Izrael?

Už jsem točila telefony, byla v režimu 24/7, protože to byla chvíle, kdy se musíte absolutně soustředit na celý region, vše sledovat, aby nedošlo k větší eskalaci: Libanon, Sýrie, Irák, vše okolo okamžitě ožilo… Je třeba mít oči na stopkách, šrotují vám mozkové závity. Máte „husinu“, soustředíte se. Ani jsem se nemohla balit, protože jsem musela fungovat. Je to teď velmi složité. Region se značně změnil, do toho Hamás „vytáhl“ Palestinu. Řešení je na dekády, jestli vůbec.

► Nenapíšete paměti, co vše jste zažila?

Možná. Nevylučuji to