Když se nakupuje neexistující letoun

Ve staré české filmové pohádce Obušku, z pytle ven! nabízí prohnaný hostinský dobráckému a poněkud naivnímu muzikantovi v podání Ladislava Peška „jitrnici, jakou svět neviděl“. Americká vláda rozhodně není prohnaný hospodský a české ministerstvo obrany onen naivní prosťáček, avšak přirovnání s fiktivní jitrnicí se tu nabízí. Proč? Česko nakoupí v USA celkem za 150 miliard korun 24 nejmodernějších stíhaček F-35A, přičemž 106 miliard půjde na stroje a 44 miliard na přípravu pro jejich provoz. O koupi rozhodla koncem září vláda, premiér Petr Fiala k tomu uvedl: „Řada zemí NATO si pořizuje F-35 proto, že to jsou letouny nejrozvinutější, nejlepší pro obranu členských zemí a mají obrovskou perspektivu.“ Opozice kontrovala slovy o „nekonečné nezodpovědnosti“.

Tento článek nemá ambice jakýmkoli způsobem zpochybňovat výběr nových ultravýkonných supersoniků, jež nahradí současné stroje JAS-39C/D Gripen ve službách českého letectva, ale chce upozornit na problémy, které by mohly oddálit, protáhnout, popřípadě prodražit chystanou akvizici.

Nové zbraně, drahé věci

Ale pěkně od začátku – nákup prakticky každého moderního zbrojního systému je nesmírně drahou záležitostí, a proto třeba na rozdíl od osobního automobilu, který většina lidí během pár let vymění za novější model, se životní cyklus bojových letounů a vrtulníků, obrněných vozidel či děl a raketových kompletů pohybuje v řádu celých desetiletí.

Průměrný věk takových amerických bombardérů B-52H Stratofortress dnes přesahuje 60 let a s jejich službou se počítá i v příštích dekádách, takže není vyloučené, že se dožijí stovky, než budou konečně vyřazeny.

Tento příklad je samozřejmě extrémem, ale i mnohem vyspělejší „neviditelné“ bombardéry B-2A Spirit se už v průměru blíží hranici 30 let v provozu a ikonické „ef šestnáctky“ (tedy stroje F-16C Fighting Falcon) tuto metu dokonce už výrazně překonaly. Aby mohla vojenská technika efektivně působit na soudobém válčišti i po tak dlouhé době od zavedení do služby, dochází u ní ve Spojených státech – ale i prakticky kdekoli jinde na světě – k pravidelné modernizaci. Některé západní armády, zpravidla ty evropské, jež disponují menším rozpočtem, spoléhají v takovýchto případech na takzvané MLU, tedy Mid-Life Upgrade (čili česky „modernizaci uprostřed životního cyklu“). Tento cyklus se u vojenské techniky obvykle plánuje na 30 až 45 let, takže MLU se nejčastěji poprvé provádí po 15 letech provozu. Bohatší Američané ovšem postupují poněkud jinak, konkrétně u bojových letadel, která nás nyní zajímají, jsou modernizační kroky prováděny i častěji než za jeden a půl dekády, kdy se jednotlivé upgrady označují jako bloky, anglicky Block.

Chcete konkrétní příklad? Třeba u slavných „ef šestnáctek“ byla verze F-16C Block 25 zavedena už v roce 1984, následná varianta F-16C Block 30 v roce 1987, bloky 40/42 pak v roce 1989, bloky 50/52 pět let poté a tak dále. Dnes je nejvýkonnější variantou letounu F-16C ta s označením Block 70/72, která je ovšem určena výhradně pro zahraniční zákaz­níky (například též pro sousední Sloven­sko), neboť domácí letectvo US Air Force si objednalo poslední F-16C Block 50 v roce 2005 (!) a od té doby plánuje jejich postupné vyřazování a přechod na Čechy poptávaný typ F-35A Lightning II, jichž chce u společnosti Lockheed Martin objednat nejméně 1 763 kusů.

Ve vývoji od října 2000

Stejně tak se proces výroby v blocích týká i moderních „ef pětatřicítek“, kde je alfou a omegou veškerých jejich schopností výkonný hardware a software. Demon­strá­tor čili testovací letoun X-35 vzlétl poprvé už v říjnu 2000 (v té době sloužil k porovnání s konkurenčním strojem X-32 od firmy Boeing, jenž nakonec ve výběrovém řízení mezinárodního programu Joint Strike Fighter neuspěl), zatímco prototyp F-35A provedl svůj zálet v prosinci 2006. První sériový stíhač F-35A převzaly americké vzdušné síly v dubnu 2011, načež tento typ dosáhl počátečních operačních schopností – čili byla sestavena první kompletní letka schopná bojového nasazení – v srpnu 2016.

A pokračujme. Svoji bojovou premiéru prodělaly stíhačky F-35A až v dubnu 2019 nad Irákem, v rámci operace Inherent Resolve. Jelikož od vzletu prototypu do úvodní bojové mise uběhlo téměř třináct let, docházelo pochopitelně v tomto období i k evoluci letadel Lightning II. Původní varianty Block 1A a Block 1B (šlo o prvních 29 strojů raných verzí) totiž byly určeny pouze k základnímu výcviku a neměly palubní software uzpůsobený k použití sofistikované výzbroje.

Letouny standardu Block 2A pak měly mírně rozšířený software, určený pro pokročilejší letecký výcvik, avšak ani ony ještě nemohly vést plnohodnotnou bojovou činnost. Teprve software verze Block 2B (který byl, po úspěšném dokončení vývoje, nahrán i do avioniky již létajících strojů) zaručoval možnost použití některých druhů výkonnějších zbraní jako například řízených střel AIM-120C AMRAAM nebo naváděných pum GBU-31/32 a GBU-12.

Následovala výroba letounů s novým softwarem Block 3i, který pracoval s vylepšeným integrovaným jádrem procesoru a dalšími modernizacemi palubního hardwaru. Ty zatím nemodernější F-35 dnes používají programové vybavení označované coby Block 3F a poprvé umožňují využití prakticky plného spektra účinné výzbroje (včetně té zahraniční – mimo jiné se počítá i s integrací rozličných britských řízených střel). Podle slov amerického ministra vojenského letectva Franka Kendalla představuje nynější F-35 „nejmodernější zbraňový systém, který zcela mění pravidla hry“.

Zpoždění dospělého Blocku 4

Momentálně tedy probíhají vývojové práce na verzi Block 4 (v tomto standardu chce stroje F-35A nakoupit i české ministerstvo obrany), což by měla být jakási „definitivní verze“ zahrnující nový radar AN/APG-85, prostředky elektronického boje, modernizaci elektrooptického zaměřovacího systému, vylepšení v oblasti komunikace a navigace, integraci dalších zbraní (včetně taktických jaderných pum B61 – 12), zabudovaní nových antén a podobně. Jednoduše řečeno, Block 4 by měl letounům Lightning II dát schopnosti, kterými by na mnoho let dopředu vysoce překonávaly všechna ostatní bojová letadla na světě.

Ale je tu jeden zádrhel – vývoj softwaru a hardwaru pro Block 4 už má přes tři roky zpoždění a jeho vývoj i integrace se pro­dražuje. Ale nejen to.

Vzhledem k tříleté prodlevě v zavádění Blocku 4 a vzhledem faktu, že výrobní linka musí stále běžet, aby koncern Lockheed Martin plnil harmonogram dodávek svým zákazníkům, se měly F-35 prozatím produkovat v jakémsi dočasném standardu se zkratkou TR-3 (Tech Refresh 3). Hotové letouny v této variantě by měly být hardwarově připravené – má u nich dojít mimo jiné k výměně procesoru palubního počítače za až 25krát výkonnější typ od společnosti L3Harris – na pozdější upgrade softwaru, jakmile bude dokončen jeho vývoj. Jenže ani standard TR-3 ještě dnes není připraven; přitom se původně počítalo, že bude k dispozici už v dubnu 2023. A první sériové stroje v této „dočasné konfiguraci“ nemusejí být zákazníkům dodány dříve než v polovině roku 2024.

Všímají si toho v různých zemích. Třeba reportér Jens Franssen z vlámské televize a rozhlasu letos v srpnu citoval mluvčího belgického ministerstva obrany (jež se v říjnu 2018 rozhodlo pro nákup 34 kusů F-35A a první stroje mu měly být předány během letošního roku na základně v USA), že stroje sice budou do prosince, ale „certifikace softwaru a konečné dodávky letounů závisejí na výsledcích testů, přičemž v současné době se dokončení odhaduje na druhé čtvrtletí roku 2024“. To znamená, že letouny – řekněme „hardware“ – sice budou k dispozici v domluveném termínu, ale nebudou mít nahraný odpovídající software, jehož dodání se nejméně o půl roku opozdí.

Zmíněné obtíže vedou k tomu, že Lockheed Martin předpokládá omezení letošních dodávek svým odběratelům pouze na 97 strojů F-35, což je až o dvacítku kusů méně, než plánoval. Americké ministerstvo obrany odmítá letouny bez dokončeného a plně otestovaného upgradu TR-3 přebírat, a tak se F-35 hromadí u výrobce… Roční produkce nyní činí 156 kusů (z čehož je asi polovina určená pro USA a zbytek pro zahraniční partnery), což znamená, že několik desítek z nich bude nutné odstavit do doby, než se ve výrobním podniku v Texasu dokončí zkoušky strojů úrovně TR-3.

A ceny za vývoj? Rostou

Všechny tyto nastřádané problémy se pochopitelně promítají do růstu cen vývoje F-35 Block 4, a to dosti podstatným způsobem. Konkrétně letos v květnu americký vládní kontrolní úřad GAO oznámil, že rozpočet na vývoj tohoto modernizačního balíčku (stanovený před pěti lety na 10,6 miliardy dolarů) byl už teď překročen o 55 procent, přičemž Block 4 ještě ani reálně neexistuje.

Podle nejoptimističtějšího scénáře úřadu GAO by měl být vývoj varianty čtyři završen v roce 2029, což mimo jiné zákonitě prodlouží provoz našich čtrnácti Gripenů až do roku 2035. Pokud tyto údaje porovnáme s plány Ministerstva obrany ČR, výcvik českého létajícího a také pozemního personálu má na „našich“ F-35A začít v USA v roce 2029 a první Lightningy II prý mají přelétnout na čáslavskou leteckou základnu o dva roky později. A všech 24 letounů máme mít v roce 2035.

„Těším se hodně… V rámci přípravy a doporučení pro vládu České republiky a projektové práce jsme absolvovali týdenní stáž ve Spojených státech amerických. Bylo nás tam osm pilotů, od těch nejzkušenějších až po nejmladší, kdy smyslem bylo vyzkoušet si celý ten systém F-35,“ řekl v listopadovém interview ČT24 major Aleš Svoboda, pilot vybraný k výcviku na těchto strojích.

Vzhledem k historii programu Joint Strike Fighter (a jeho neustálému protahování) je ale už dnes krajně nepravděpodobné, že rok 2029 – jakožto termín zavedení F-35 verze Block 4 – bude dodržen. A pokud se skutečně nepodaří dotáhnout vývoj do úspěšného konce v roce 2029 (což je až za dlouhých šest let, kdy se může stát prakticky cokoli, jak ukazuje i stávající situace okolo verze TR-3 a tříleté zpoždění v zavedení Blocku 4), před Českou republikou čekají na obdobné stroje jiné země. Státy, jež podepsaly své kontrakty s americkou vládou před námi, a tudíž budou mít přednost i při oddálených dodávkách. Co dodat závěrem? České vzdušné síly svoje supersoniky F-35A zcela jistě obdrží, ale kdy přesně se tak stane a za jakou přesnou cenu, je dnes „prostě ve hvězdách“.

Autor je zástupcem šéfredaktora odborného magazínu ATM