Když televize nastaví zrcadlo

Neutuchající zvědavost, nutkání srovnávat se s ostatními, potřeba opravdových příběhů. O fenoménu reality TV se popsaly tisíce stran, existují knihy věnované konkrétním show či subžánrům tohoto košatého televizního segmentu, vědecké studie vysvětlující nebo rovnou varující či tucty podcastů, hledající pojítka mezi naší fascinací sebe samými, která se z televizních preferencí přelévá do prostředí sociálních sítí. Pojďme se ale podívat především na to, jak to celé začalo a následně vymklo všem psaným i nepsaným pravidlům. A nakolik dnešní publikum sleduje ono „skutečné dění“, nebo ho spíš baví detektivní hra na to, kde končí pravda a začíná fikce.

Ještě že se to nestalo nám

Sluší se připomenout, že tradiční klišé, které v rozhovorech z nadšených diváků tohoto žánru vypáčíte, jsou stará jako lidstvo samo. Divák chce vidět autentický okamžik něčího života, realitu v její neotesané podobě takzvaně „na vlastní oči“. Umožní mu to ukojit potřebu pavlačového voyeurismu, který krmí hladové obavy o tom, jak se mají ostatní a jestli se náhodou nemají lépe, nejsou pohlednější, chytřejší a pohotovější v boji s nástrahami každodenního života.

Velmi důležitým aspektem je ono věčné „ještě že se to nestalo mně“, procházející jako rudá niť v podstatě vším – od zápasů v římském Koloseu, obřích davů u veřejných poprav přes praskající ochozy v barnumovských obludáriích až po syndrom husích krků u autonehod. Hlubší nedostatky naší psychiky, jež lze při natáčeni reality show zneužít, je možné dohledat v dávných výpovědích žen z harémů princů či sultánů. Zprvu sympatie ke svému „pánovi“ předstíraly, šlo jim o peníze, střechu nad hlavou, často o holý život. Pragmatický vztah ke své situaci však změnily s příchodem konkurence. Začaly svému princovi nadbíhat, víc se snažit, v průběhu měsíců či let se pro ně stal nedotknutelným a neomylným symbolem, možná ho i milovaly a snažily se konkurenci zlikvidovat nebo alespoň očernit, vyhledávaly strategická partnerství v rámci menších skupinek a podobně. Neříkejte, že vám to nepřipomíná dnešní seznamovací show a la Láska je slepá, svým způsobem lze najít pojítka i v legendárním The Bachelor, který je tu s námi od roku 2002.

Vy osobně si možná říkáte, že byste podobnou televizní zkouškou prošli, protože máte pevné nervy, potenciální výhra vás nevzrušuje a ostatní lidi považujete za smečku, nad niž se snadno povznesete. Jenže jakmile se ocitnete v novém prostředí s bandou cizích lidí, jste vháněni do různých krizových situací a musíte pravidelně odcházet do budky, kde se zpovídáte a reagujete na návodné otázky, zapne se v každém kmenová mentalita a regrese k našim pravěkým instinktům je v podstatě nevyhnutelná.

Vox Populi

Jak jsme se k podobným reality shows dostali? Všechno to začalo poměrně nevinně. Allena Funta během druhé světové války zaujal sloupek sestavený z anonymních stížností vojáků v americkém časopise Yank, The Army Weekly. Napadlo ho přímo na základně postavit budku, v níž by vojáci mohli na neviditelný mikrofon anonymně nahrávat své stížnosti na nadřízené. Kdo si pamatuje na zlatá devadesátá, tomu možná naskočí populární pořad TV Nova jménem Vox Populi, v němž běžní lidé – už ne tak anonymně – posílali prostřednictvím budek v metru či na frekventovaném náměstí své vzkazy řediteli televize Vladimíru Železnému. Nova měla zpoždění pouhých padesát let, ale i po půl století formát zafungoval dokonale.

Po skončení války Funt nabídl svůj koncept v rádiu a zrodila se dost možná první oficiální reality show jménem Candid Microphone. V začátcích bylo nutné maskovat situace jako pracovní pohovory, protože nejlehčí rekordér vážil přes půl metráku. Funt nechal do běžné kancelářské místnosti nainstalovat patnáct mikrofonů a nahrávací technik s veškerým zařízením seděl za stěnou ve vedlejším pokoji. Jakmile to technika dovolila, vydal se Funt do terénu s batohem, v němž měl patnáctikilový rekordér s mikrofonem skrytým pod kabátem.

To umožňovalo autentické rozhovory s lidmi z ulice, kterých se posluchači nemohli nabažit. Účastníci museli po proběhnuté situaci souhlasit se zveřejněním a dostali i drobnou odměnu (na svou dobu vlastně poměrně slušných pět až deset dolarů, za některé frky se dávalo i tučných 25 dolarů). Z každých šedesáti nahraných situací šlo do vysílání zhruba tucet nejlepších a v pozdějších sezonách si Funt samozřejmě připravoval situace, z nichž čouhal potenciální konflikt nebo výbuch smíchu. Došlo i na celebrity, které se objevily uprostřed rozhovoru s cílem zpovídaného takzvaně rozhodit. Manipulace byla u reality shows přítomna od prvních krůčků.

Candid Microphone se o pár let později proměnil v Candid Camera alias Skrytou kameru, což je ustálený formát, jejž převzaly desítky lokálních televizí po celém světě a úspěšně ho využívají dodnes. Moderátor například přilepí na chodník bankovku a kamera už jen sleduje kolemjdoucí, jak doslova sedají na lep. Sestřih většinou končí tím, že k nim moderátor přijde, ukáže směrem k objektivu a řekne slavné „usmějte se, jste ve Skryté kameře“. Publikum od roku 1949, kdy pořad pod tímto názvem slavil premiéru, slyšelo ta slova tisíckrát, protože poslední pranky na nic netušící účastníky se odehrály v roce 2014 a některé mezinárodní mutace běží podle stejného receptu dodnes.

Hvězdy z reality show

Žánr ale mezitím trochu pokročil. Už na začátku sedmdesátých let jsme mohli v An American Family sledovat radosti a strasti průměrné středostavovské rodinky a nakoukávat do cizích ložnic a obýváků. Ratingy trhaly rekordy, k nepřipraveným situacím se přidávaly promyšlené agitky a z neherců se stávali herci. Proč? Na to odpověděl už o dva roky dříve nechvalně proslulý Stanfordský vězeňský experiment. Philip Zimbardo vybral ze 75 dobrovolníků 12 vězňů a 12 dozorců. Studenti se měli podrobit dvoutýdennímu experimentu ve falešné věznici. Pravidla byla převzata ze skutečné věznice v Palo Alto a všichni účastníci věděli, že se jedná o experiment. Cílem bylo zkoumat, zda chování dozorců vychází z psychických predispozic (nature), nebo naučených vzorců chování (nurture).

Vše ovšem nabralo neočekávaný spád, když dozorci i vězni začali hrát role, často pravděpodobně odkoukané právě z naučených vzorců v rámci knih, filmů či seriálů. Experiment musel být předčasně ukončen kvůli neočekávané krutosti dozorců a psychickému stavu všech účastníků experimentu.

Psycholog Zimbardo z toho vyvodil tezi, že brutální zločiny například v době války nejsou dílem žádných psychopatů ani lidských zrůd, ale obyčejných lidí vystavených nepřekonatelnému tlaku okolností. Tato teze byla mnohokrát zpochybňována a kritizována – jako ostatně celý experiment –, ale producentům televizního obsahu hodila rukavici, kterou o dvacet let později ochotně zvedli.

Než se tak stalo, je dobré si připomenout, že v roce 1989 byl wrestling, takový ten televizní, zařazen do kolonky sportovní zábava. Tím se definitivně distancoval od skutečného zápasení s kořeny v antickém Řecku a stal se divadýlkem malých obrazovek a cirkusem, v němž dílem zápasníci a dílem herci předstírají brutální duely a před zápasem na sebe metají ošklivá slovíčka a plastové židle v předem domluvených hádkách, jež vyvěrají z rivalit, jak je určil scénář na začátku sezony. A lidé to milují, přestože je to „jako“, ale vlastně nepřiznaně jako. A ty přemety, škrcení a naznačené bomby do obličeje, to je jako kdyby byli u natáčení nějaké epické filmové rvačky. Ne nadarmo se ti nejlepší herci z ringu přesunuli na stříbrné plátno (Hulk Hogan, Dwayne Johnson, John Cena a mnozí další). Není překvapením, že aktuálně jedna jediná firma vlastní WWE (World Wrestling Entertainment) a UFC (Ultimate Fighting Championship), čímž nabízí širokému spektru fanoušků jak wrestlingovou maškarádu, tak opravdové zápasy v kleci.

Wrestling je tedy pomyslným předjezdcem moderních reality shows, jak je známe dnes. A mluvíme o těch soutěžních, v nichž si skupinka individuí, většinou zavřená v domě či na ostrově, musí vydřít nemalou finanční částku tím, že se stane u diváků nejoblíbenější a půjde kvůli tomu takzvaně přes mrtvoly. Jde o malou výseč obrovského žánru reality TV, kam spadá milion dalších věcí – od legendární show COPS, v níž se promítají záběry policejních honiček a zásahů, přes nahlédnutí do zákulisí nejrůznějších povolání či komunit, dobrovolné stalkování lidí v zásadních okamžicích jejich životů (tady jsme se od An American Family dostali až ke Kardashianovým, bohužel) až po nejrůznější soutěžní show – třeba Chcete být milionářem, Riskuj, Kolotoč nebo Pevnost Boyard, Takešiho hrad a nověji i talentové soutěže, kde se uživí vše od zpívání přes tanec až po žonglování s robertky.

Zvedněme teď tu rukavici a pojďme zavřít pokusná zvířátka do televizního bludiště. MTV si v roce 1993 zpečetila svůj vlastní osud premiérou reality show The Real World. MTV, kdysi symbolizované písní Video Killed the Radio Star, jejíž videoklip byl tím prvním, co se na tomhle kanálu při jeho spuštění v roce 1981 objevilo, v druhé půlce devadesátých let postupně hudební videoklipy začalo kombinovat s hranou tvorbou pro mladé, kdy na The Real World navázal žánr docu-soap s tituly jako Laguna Beach či The Hills, které se podobně jako The Real World vymezovaly proti kašírovaným teen seriálům typu Beverly Hills 90210.

Pravidla The Real World byla jednoduchá. Sedm pečlivě vybraných teenagerů se zavře do jednoho domu, kde spolu budou několik měsíců žít ve společné domácnosti. Účastníci dostali asi tři tisíce dolarů (pro teenagera hotové jmění, ovšem o dvě tři řady nižší než v případě herců v Beverly Hills 90210), a jak už to u puberťáků bývá, trvalo dva dny, než se začala v domě tvořit přátelství i nepřátelství na život a na smrt, sepnuly se nedospělé emoce i rašící hormony.

Byl to velkolepý úspěch, přičemž účastníci prvních sezon americké verze i následných mezinárodních mutací slavili ve svých dalších mediálních kariérách mnohem větší úspěchy než ti, kdo je následovali. To je trend, který jde napříč reality TV, takže pokud se chcete nějakého pořadu zúčastnit, běžte do první sezony, kdy je vše neokoukané a nové. Jedině tak máte šanci prchavou televizní slávu nějak monetizovat.

Proč měnit to, co funguje?

Od The Real World už byl jen maličký krůček k moderním reality shows, jak je známe a milujeme. Televize si uvědomily, že jde o neuvěřitelně laciný žánr na produkci. Nehercům nemusíte platit horentní částky, domy či prostory lze lacině pronajmout nebo postavit a provrtat skrytými kamerami a mikrofony, přičemž nové formáty a zvraty v podobě čím dál tím drzejších pravidel a nároků lze chrlit skoro na týdenní bázi. V letech 1999 až 2001 vznikly Big Brother, Who Wants to Marry a Millionaire?, The Bachelor, The Amazing Race a The Survivor, což jsou v podstatě etalony autentické televizní zábavy.

Zavřít blázny do baráku na ostrov nebo do luxusního resortu a dát jim nějakou tu soutěž a omezení. Poslat vycukané lidi na cestu kolem světa a slíbit jim, že když dorazí jako první do cíle, dostanou peníze na… další cestování kolem světa. Ukázat zoufalkám opravdovou a upřímnou lásku, přičemž u oltáře stojí nejdřív milionář, pak alespoň hezký chlap, v závěru aspoň farmář nebo bývalý politik. Na co jsme zapomněli? Ano, pohledy do života bohatých a slavných, ať už jde o paničky z Los Angeles, vlivné a vnadné makléřky, nebo rodinku pseudocelebrit, která se v důsledku proslaví a zbohatne právě díky reality show, jež je tak prezentuje.

Dokonalý Uroboros, ostatně v této době vzniká i reality show, jež koncept a pravidla kopíruje od zmíněného Stanfordského vězeňského experimentu. Dopadá podobně nikoli proto, že historie se opakuje, ale protože lidé v reality shows už vědí, co se od nich očekává, a dobrovolně se vrhají do rolí, které viděli v jiných pořadech podobného střihu. Rodí se nám dokonce i turisti a turistky, pochybné celebrity, jež putují z jednoho formátu do druhého jako v komiksových crossoverech, a zvyšují tak šanci, že fandové již existujících pořadů přetečou do nových značek.

V letech 2007 až 2008, tedy v době finanční krize a následně i velké stávky scénáristů v Hollywoodu, americké televize vsadily na reality shows jako na jeden z hlavních žánrů. O patnáct let později se situace opakovala, protože nastupující inflace a další velká stávka tvůrců donutila televizní producenty opět sáhnout po laciných formátech a nízkých pudech publika.

Pokud máte pocit, že stačí od tradiční televize utéct na streamy a vyměnit lidská zvířátka před ne-tak-úplně skrytou kamerou za kvalitní seriály, pak vás pohled na Netflix musí přesvědčit o tom, že i tady programoví ředitelé nejlépe vědí, co si lid žádá. A kdo si předplatí Max, nástupce HBO Max, ten zjistí, že připojením programového obsahu z amerického TV kanálu Discovery se před ním otvírá Pandořina skřínka absolutního bizáru, protože u žánru reality TV je potřeba knoflíkem intenzity neustále otáčet doprava, přičemž žádná zarážka neexistuje.

Totéž platí i o YouTube, kde miliony influencerů přejímají role naučené ze sledování televize, rekonstruují zaběhnuté a úspěšné formáty a logicky jim vychází, že nejrychlejší a nejlevnější cestou ke slávě je se skrytou kamerou (tu máme každý v kapse díky mobilním telefonům) pobíhat po ulici a dělat pranky jako v Candid Camera z roku 1949. Za těch pětasedmdesát let se zdánlivě nic nezměnilo, že? Zdánlivě ne, ale pohled do zrcadla, jež nám reality TV nastavuje, nutí i otrlé diváky čím dál tím víc mhouřit, nebo dokonce zavírat oči.