Kolik bude stát odpor proti turistům?

O téhle vodní bitce slyšel o prázdninách celý svět. Hrstka odpůrců turismu začátkem července na demonstraci pokropila návštěvníky Barcelony proudem z vodních pistolí a vyhnala je z teras restaurací. Snímky zmáčených lidí se rázem objevily v médiích od Spojených států přes Čínu až po Austrálii a významně poškodily pověst atraktivního španělského města, na jehož obranu rychle přispěchali šéfové firem v cestovním ruchu, když šmahem odsuzovali vodní pistolníky.

Podle organizátorů protestů šlo o neplánovaný, leč pochopitelný čin. „Lidé jsou tu naštvaní,“ říká Martí Cusó, který byl jedním z vůdců třítisícového protestního pochodu. „Je normální, že pokud máte po ruce přeplněný hotel nebo turisty na terase, tak se nevole prostě stočí na ně,“ dodává.

Odpor proti turismu zdaleka není jen záležitostí Barcelony. Celé Evropě se někdy přezdívá „muzeum světa“ a Středomoří je jedno velké letovisko. Země na kontinentu loni ohlásily 709 milionů zahraničních návštěvníků, a přestože vzrostl počet turistů ze Severní Ameriky, naprostá většina lidí cestovala v rámci Evropy. V některých státech však masy lačných turistů nabobtnaly tak, že místním došla trpělivost – od Benátek přes Amsterdam či Lisabon po čarokrásný ostrov Santorini.

Španělsko jako magnet

V první linii přetahované s turisty stojí Španělsko. Jde o druhou nejnavštěvovanější zemi na světě, kam loni zavítalo na 85 milionů lidí z ciziny. Stát je na cestovním ruchu závislejší dokonce víc než Francie, která je sice na prvním místě v návštěvnosti cizinců, ovšem v přepočtu na obyvatele přijíždí do pyrenejské země více návštěvníků. Tamní tlak se s rostoucím počtem turistů stupňuje léta, ale letos už jej místní obyvatelé odmítají snášet. Stěžují si, že kvůli přílivu lidí nedosáhnou na běžné bydlení, veřejná doprava bývá přeplněná, středověká centra měst působí jako Disneyland, zásoby vody docházejí a rozmáhá se i narušování pořádku. Španěly rozčilují hlavně opilí Britové, kteří nebezpečně přelézají z balkonu na balkon – nebo z nich rovnou skáčou do bazénů.

Místní říkají: čeho je moc, toho je příliš! V posledních třech měsících se tak protestů proti turismu zúčastnilo na Kanárských ostrovech 56 tisíc lidí, dalších deset tisíc lidí demonstrovalo na Mallorce, kde si místní přivstali a „okupovali“ i jednu z nejoblíbenějších pláží (dle Instagramu). V Malaze na jižním pobřeží se zase sešlo více než pět tisíc odpůrců a v Alicante i Cádizu ještě dalších několik tisíc. Zlobí se. Demonstrovalo se rovněž v Seville, v San Sebastiánu, a dokonce i v madridské čtvrti Lavapiés. Slovem letošního léta se klidně mohla stát „turistofobie“, obava z turistů.

V katalánské Barceloně byli sice turisté terčem vodní přestřelky, ovšem cílem protestů podle Cusóa není očerňovat nebo snad postihovat jednotlivé návštěvníky. „Oni za to nemohou. Odpovědnost nese obor cestovního ruchu a vlády, které mu umožnily, aby si dělal, co se mu zamane,“ říká Martí Cusó s tím, že jeho názor odráží i mínění mnoha dalších demonstrantů, ne jen jeho.

Až osmina národního HDP

Aktivista sedí v jednom z mála barů v historické čtvrti Barri Gotic, kam ještě stále chodí místní obyvatelé, usrkává kávu za 1,60 eura, a stěžuje si, že v globalizovaném světě Starbucksu a inflace už hořký nápoj za takovou cenu nenajdete. „Barcelonu poznamenala vlna turismu, která zabírá veřejný prostor, všechno privatizuje a vyhání lidi,“ říká přesvědčeně. Španělsko se nyní stává evropskou „laboratoří“, kde svět otestuje, zda takové protesty dokážou přinést oživení – nikoli destabilizaci.

Koneckonců odmítat odvětví, které je životodárnou tepnou četných regionů, je nebezpečné. Během šesti desetiletí se cestovní ruch v zemi stal motorem růstu pracovních míst i zisků, tvoří 12 až 13 procent španělského HDP a zemi vynesl mezi bohaté státy světa. Dnes se však ocitá v situaci, kterou vystihuje slogan ze zdi na Kanárských ostrovech: „Cestovní ruch ano. Ale ne takhle.“ Španělský ministr cestovního ruchu Jordi Hereu proto usiluje o nalezení rovnováhy mezi oběma póly. Loňská rekordní návštěvnost středomořské země byla podle něj „nezpochybnitelným úspěchem“ a tamní agentura na podporu cestovního ruchu předpovídá, že počet návštěvníků od letošního června do září oproti loňsku vzroste ještě o 13 procent. Španělsko však musí mít na paměti, že v atraktivních turistických destinacích dále žijí místní lidé, dodává Hereu. „Musíme naslouchat požadavkům, ať už přicházejí odkudkoli, protože bez občanů neexistují ani turistické cíle,“ říká ministr. Otázkou zůstává, jak lze cestovní ruch zvládnout – a také za jakou cenu?

Zvyšující se index podráždění

Nejpopulárnější destinace Evropy se nacházejí v nejrůznějších fázích stavu, jemuž akademik George Doxey souhrnně říká „index podráždění“. V sedmdesátých letech 20. století, kdy se masový cestovní ruch začal bouřlivě rozvíjet, vyvolával příjezd turistů nejprve euforii. Tu vystřídala apatie a návštěvníci byli bráni jako jakási samozřejmost. S blížícím se nasycením následovala otrávenost – a poslední fází je antagonismus, který se vyznačuje projevy otevřeného nepřátelství. Třeba Kanárské ostrovy se již v roce 2001 snažily omezit počet příchozích návštěvníků a v turistických regionech zavedly moratorium na novou výstavbu. První rozsáhlé protesty proti cestovnímu ruchu vypukly před deseti lety v Barceloně, a to v souvislosti s nepokoji vyvolanými úspornými opatřeními eurozóny. Mezitím se však povaha celého problému změnila.

Hlad po zážitcích a autenticitě od té doby přímo explodoval: pod vlivem cestovatelských influencerů stále více turistů opouští pláže či centra měst a míří do odlehlejších čtvrtí, vesnic a přírodních parků, kam předtím nejezdili. Do toho udeřil covid-19. Obyvatelé náhle zjistili, že svá města mají opět jen pro sebe, což však mělo i svou odvrácenou stranu: vlády se jim snažily vynahradit ztrátu příjmů z poklesu cestovního ruchu a nasekaly obrovské dluhy. Když pandemie odezněla, turisté se zase vrátili a politici je (tuze rádi) vítali s otevřenou náručí. Dnešní doba se od dosavadních problémů s turistikou „kvalitativně liší“, upozorňuje urbanista Angelos Varvarousis působící v přetížené Barceloně a Aténách. „Nejde o počty, ale o to, že se města, regiony, a dokonce celé země mění ve společnosti založené na turismu. To znamená, že jejich krajina, ekonomika a image se uzpůsobují zájmům turistů. Je to forma kolonizace,“ varuje.

Kritici: Přifouknutý problém

V případě Barcelony sjednocuje nespokojenost lidí dva společenské proudy, které obvykle stojí proti sobě: konzervativce ohrnující nos nad nižšími vrstvami návštěvníků a levicové antikapitalisty s anarchistickými kořeny. Zástupci cestovního ruchu se však snaží význam protestů bagatelizovat.

Kupříkladu Jorge Marichal, který vlastní hotely na Kanárských ostrovech a stojí v čele oborové skupiny hoteliérů CEHAT, obviňuje „bulvární tisk“ z toho, že napětí nafukuje.

„Máme jednu z nejvíce konkurenceschopných ekonomik cestovního ruchu na světě a lidé říkají, že je třeba ten model změnit? Naopak se musíme dát do práce,“ burcuje španělský hoteliér. Arturo Mas-Sardá, předseda představenstva zábavního parku a hotelového komplexu Port Aventura na katalánském pobřeží, říká, že je třeba celý problém „oddramatizovat“ a lépe informovat o tom, že „cestovní ruch má obrovské pozitivní účinky z hlediska HDP a počtu pracovních míst, která vytváří“. Na kontroverzní akci s vodními pistolemi má jasný názor: „Je zřejmé, že když se něco takového stane, přitáhne to pozornost a má to efekt, ovšem protestující jsou ve velké menšině. Pravdou je, že si musíme uvědomit, jak správně řídit cestovní ruch.“

Čtvero léčebných postupů

Navrhovanou léčbu dnešní nezdravé situace lze rozdělit do čtyř kategorií. První, zdánlivě nejjednodušší, je lepší dohled a přísnější kontrola ze strany regionálních a obecních samospráv.

Úřady ve Španělsku už dnes trestají narušování veřejného pořádku. Na Baleárských ostrovech letos v květnu schválili vyhlášku, která zakazuje pití alkoholu mimo povolená místa a přiblížení „mejdanových“ lodí k pobřeží. San Sebastián omezil velikost korzujících skupin turistů na 25 osob, což má předejít zaplněným chodníkům. Barcelona zavedla prodej vstupenek do populárního Gaudího centra Parc Güell pouze přes internet (a navíc nechala z Google map odstranit celou jednu autobusovou linku, aby ji turisté nepoužívali – a přenechali tak místním k užívání). V řadě turistických destinací jsou už čím dál častější pokuty za močení na ulicích a v moři, další lidi už odrazují od letního cestování stoupající teploty, takže se počty návštěv rozloží do celého roku.

Mnozí lokální rezidenti však požadují opatření namířená na nejbolestivější ekonomický aspekt: na bydlení. Byty pronajímané přes Airbnb či kupované cizinci jakožto letní rezidence snižují nabídku nemovitostí na trhu, což vede k prudkému růstu nájmů. Zaměstnanci restaurací a hotelů na řeckých i španělských ostrovech tak musejí bydlet v karavanech, stanech nebo autech.

Problém zhoršuje i fakt, že většina pracovních míst v cestovním ruchu je málo kvalifikovaná a špatně placená. V reakci na to v Lisabonu pozastavili vydávání povolení krátkodobých pronájmů. Nejdrastičtější opatření ale přijali v Barceloně, kde slíbili, že do konce roku 2028 uzavřou deset tisíc apartmánů typu Airbnb, tedy 40 procent lůžek pro turisty! Majitelé nemovitostí však proti tomu vznášejí řadu právních námitek. Podle Marian Murové, generální ředitelky organizace Apartur lobující za vlastníky dovolenkových bytů, by tento krok dopadl na rodiny s dětmi, jež takové ubytování vyhledávají proto, že jsou pro ně hotely příliš drahé. „Město nebude mít potřebné ubytování. Důsledky by mohly být obrovské,“ upozorňuje Murová.

Nápady cílit na bohatší

Druhým lékem je změna skladby návštěvníků ve prospěch movitější klientely – což by v případě Barcelony znamenalo odradit skupiny pořádající ve městě neblaze proslulé rozlučky se svobodou. „Nechceme turisty, kteří tady dělají věci, které jim v jejich zemích nedovolí,“ zlobí se Mateu Hernández, generální ředitel veřejno-soukromé agentury Turisme de Barcelona, která má na starost propagaci již tak oblíbeného města. „Nechceme turisty, kteří se k nám přijedou opít. Nechceme turisty, kteří sem přijíždějí, aby se levně najedli,“ říká s vervou. Barcelona však nehodlá kopírovat loňskou amsterdamskou kampaň s drsným heslem „jeďte jinam“, která se zaměřovala především na opilé Brity. Prý totiž nefungovala. Místo toho katalánská metropole plánuje zacílení na bohatší cílovou skupinu, kterou bude lákat na kvalitní barcelonské restaurace, hudební festivaly a umělecké dědictví géniů Picassa, Gaudího a Miróa.

Město se chce stát symbolem luxusu, a proto hostí letošní ročník jachtařského závodu America’s Cup sponzorovaný značkou Louis Vuitton. „Oddanost kvalitnímu cestovnímu ruchu je také zárukou zvýšení kvality zaměstnanosti. Je to pozitivní uzavřený kruh,“ říká Hernández.

Někteří lidé však varují, že přílišné elitářství není životaschopné a že dokonce zavání diskriminací. Inaki López de Vinaspre, spoluzakladatel skupiny restaurací Sagardi, upozorňuje, že lidé, kteří si Barcelonu zamilovali v době, kdy přijeli jako studenti a měli nanejvýš na sendvič, se mohou o dvě desetiletí později vrátit – už ale s naditými peněženkami. A ukáže přitom na skupinu šesti dvacetiletých Portugalek a Italek, které se zastavily na drink v jedné z jeho restaurací. „Co máme dělat? Zakázat těmhle holkám, aby sem jezdily? Jsou přece součástí společnosti,“ říká.

Medicína třetí, růstová

Třetí lék na nadměrný cestovní ruch, jejž prosazuje řada lidí z oboru, spočívá v předpokladu, že příčinou problému není příliš mnoho lidí, ale nedostatečná kapacita pro ně. Lidé se cítí zahlceni pouze tehdy, když na to jejich města nejsou připravena, říkají takové hlasy. Je prý třeba koordinovaně investovat do bydlení, do městské dopravy a vodovodních systémů. Tuto diagnózu přitom nehlásají vlády, neboť by tím na sebe braly část viny. Španělsko sice vybudovalo dobrá letiště a dálnice, ale na místní úrovni byl cestovní ruch po desetiletí rukojmím politiků – zprava i zleva –, kteří soupeřili o byznys a neuměli dobře plánovat, říkají zástupci z oboru.

„Neuvědomili si, že moderní infrastruktura musí držet krok s růstem počtu obyvatel,“ říká například Marichal. „Mohu vám dát tisíc příkladů! Vezměte si malou rybářskou vesnici. Už od šedesátých let se pomalu měnila v turistickou destinaci… Ale není tam pořád kanalizace, neinvestuje se do silnic, není tam dostatek bytů pro lidi, kteří pracují v cestovním ruchu a tak dále,“ nastiňuje.

Marian Murová, která vystřídala řadu zaměstnání v oboru cestovního ruchu, říká, že vlády se na tiskových konferencích dlouhá léta chlubily počty turistů: „Ale jak to asi mohlo dopadnout, když nepochopili, jak funguje ekonomika, jak se dělají prognózy, a vlastně netušili, co dělat dál?“

Posledním a nejradikálnějším navrhovaným léčebným krokem je degrowth neboli snížení celkového počtu zahraničních turistů. Tato vyloženě antikapitalistická varianta odmítá brát cestování do zahraničí jako právo, zdůrazňuje nutnost snížit emise uhlíku z dopravy a upozorňuje, že spousta lidí si vůbec nemůže dovolit dovolenou. Výzkumný pracovník Ernest Canada ze skupiny Alba Sud, která se kriticky staví k cestovnímu ruchu, tvrdí: „Požadujeme změnu politiky cestovního ruchu, která by umožnila většině obyvatel organizovat dovolenou v blízkosti domova.“

Jiní lidé se zasazují o zvýšení daně z cestovního ruchu, což by část návštěvníků odradilo. V Evropě si zatím žádný region neúčtuje poplatek sto dolarů za noc (asi 2 320 korun), který vybírá himálajské království Bhútán – skutečně jde o „denní daň“ za pobyt. V Barceloně činí daň maximálně 6,75 eura za noc (asi 170 korun) a tamní vláda vedená socialisty ji ani nechce příliš zvyšovat.

Jordi Valls, náměstek barcelonského primátora, tvrdí, že město potřebuje více průmyslu a technologických inovací, jež by mohly vyvažovat ekonomickou sílu cestovního ruchu. Ten se na HDP města podílí plnými 14 procenty a radnice podle něj nechce, aby tento podíl příliš vzrostl. Proč? „Nechceme na něm být absolutně závislí,“ vysvětluje politik z Barcelony.

Na turistické tepně La Rambla sice už loužičky po vodě z pistolí dávno zaschly, ale jinak se tam nic zásadního nemění. A Jaume Doncas Pros, majitel obchodu s hudebninami Casa Beethoven, některé odpůrce turismu podezírá z čirého pokrytectví. „Většina z těch protestujících odjede možná už zítra do Říma nebo Paříže… Všichni jsme už dnes turisté,“ připomíná širší kontext fenoménu. Samotné návštěvníky města tyto spory nijak nevzrušují a své zvyky nemění. Ulicemi se rozléhá ryk devatenáctičlenné skupiny Italů loučících se s kamarádovou svobodou, kteří hlasitě zpívají mezi doušky likéru. A ženich Stefano Pausini – oblečený do zářivě růžového trička – si z místních protestů nedělá vůbec nic: „Slyšel jsem o tom. Ale tohle je můj mejdan, takže je mi to jedno.“

Barney Jopson, Carmen Muelová, Giuliana Ricozziová, FT