Končí globální ekonomická vesnice?

Na konci studené války se zdálo, že se světová ekonomika zcela propojí. Počátkem devadesátých let 20. století se globalizace poháněná vírou v tržní ekonomiku rozjela naplno. Jednotlivé země uvolnily kontroly pro cestování, obchod i investice. V roce 2001 Čína vstoupila do Světové obchodní organizace, což vedlo k zásadnímu nárůstu obchodu Asie se západními státy. Tyto změny přinesly mnoho výhod, snížily globální chudobu a nerovnosti a doprovázel je i nárůst politické svobody. Zdálo se, že se svět promění v jednu velkou ekonomickou globální vesnici.

Globalizace však přinesla i problémy. Ty se naplno projevily během finanční krize v letech 2007 až 2009, která ukázala nebezpečí volně plynoucích kapitálových toků. Politici začali hovořit o omezení překotného rozvoje v oblasti bydlení a o zkrocení mezinárodních finančních trhů. Globalizace se zpomalila; Velká Británie si odhlasovala brexit a následně se USA a Čína pustily do obchodní války. Navzdory tomu globální ekonomika v podstatě stále fungovala podle předchozích uvolněných pravidel.

Vlastenecká ekonomika

Nyní se však volání po omezení globalizace a větší soběstačnosti v některých průmyslových odvětvích stupňuje. Dokonce se pro tento jev objevily nové názvy, například „globální odolnost“ či „ekonomické státnictví“. Prestižní britský týdeník The Economist pro změnu přišel s termínem „vlastenecká ekonomika“. Zásadní myšlenkou je snížit rizika pro ekonomiku zemí, které tato opatření budou uplatňovat, jako jsou rozmary trhů, nepředvídatelné šoky typu koronavirové pandemie či akce geopolitického protivníka. Zastánci tohoto postoje tvrdí, že výsledkem bude bezpečnější, spravedlivější a zelenější svět.

Přitom zmíněná „vlastenecká ekonomika“ je reakcí na čtyři velké otřesy v uplynulých 20 letech. Za prvé to jsou ekonomické důvody. Jestliže finanční krize v letech 2007 až 2009 důvěru v globalizační model narušila, pak celosvětová recese z roku 2020 jí otřásla v základech. Během koronavirové pandemie se zhroutily dodavatelské řetězce. Systém, který dříve zajišťoval efektivitu a pohodlí, se krátkodobě změnil ve zdroj značné nestability. Pandemie navíc povzbudila občany v přesvědčení, že se mají vlády více zapojovat. Za druhé se objevují značné geopolitické třenice. USA stále zarputileji soupeří s Čínou a uvalují na sebe různé ekonomické sankce. Rusko zahájilo největší pozemní válku v Evropě od roku 1945. Představa, že ekonomické propojení povede k politické integraci, se ukazuje lichá.

Ruská útočná válka zároveň vedla ke třetímu šoku, a to v oblasti dostupnosti energií a surovin. Použití omezení dodávek ropy a plynu Vladimirem Putinem jako zbraně přesvědčilo mnoho západních politiků, že svým zemím musejí zajistit alternativy jak k energetickým surovinám, tak ke strategickým komoditám obecně. A nakonec čtvrtý šok: generativní umělá inteligence (typ technologie umělé inteligence schopné vytvářet různý obsah včetně textu, obrázků, zvuku či syntetických dat), která může představovat hrozbu pro zaměstnance. To vše podpořilo pocit, že se moderní globální ekonomika staví proti běžnému člověku. A uvedená „vlastenecká ekonomika“ chce pomoci ochránit svět před podobnými otřesy. Chce zachovat výhody globalizace s důrazem na efektivitu a nízké ceny, ale vyhnout se nevýhodám: nejistotě a nespravedlivosti předchozího systému. Což ale předpokládá propojení národní bezpečnosti a hospodářské politiky.

A to se již opravdu děje. Například letos v dubnu měl ve Washingtonu v diskusi o mezinárodní ekonomické politice vlády prezidenta Bidena hlavní slovo poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan, který ve svém projevu reagoval na všechny čtyři uvedené šoky. „Tento okamžik vyžaduje, abychom dosáhli nového konsenzu. Proto USA pod vedením prezidenta Bidena prosazují moderní průmyslovou a inovační strategii, a to jak doma, tak s partnery po celém světě. Takovou, která investuje do zdrojů naší ekonomické a technologické síly, podporuje diverzifikované a odolné globální dodavatelské řetězce a nastavuje vysoké standardy pro vše – od práce a životního prostředí po důvěryhodné technologie a dobrou správu věcí veřejných. Tato strategie vybuduje spravedlivější a trvalejší mezinárodní ekonomický řád ve prospěch nás samotných i lidí na celém světě,“ nechal se slyšet Sullivan.

Podobně se vymezili i další čelní světoví politici. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová se již pochlubila, že Evropská unie je „první velkou ekonomikou, která stanovila strategii hospodářské bezpečnosti“. Francouzský prezident Emmanuel Macron hovoří o „strategické autonomii“ pro Francii, indický premiér Naréndra Módí má zase rád ekonomickou „soběstačnost“. K dosažení tohoto cíle je třeba sáhnout do historických ekonomických nástrojů. Někteří v návaznosti na protekcionistickou politiku z třicátých let 20. století a prezidenta Donalda Trumpa zvyšují cla. Jiní utrácejí za výzkum a vývoj v naději, že obnoví vládou financované výzkumné laboratoře z padesátých let, které pomohly Západu vyhrát studenou válku.

Výroba domácích šampionů

Skutečné těžiště však leží jinde. Mnohé vlády čerpají z evropských zkušeností z padesátých a šedesátých let 20. století a doufají, že vybudují národní šam­piony ve „strategických“ odvětvích. Ovšem nyní už ne v produkci uhlí či oceli, ale v oblastech počítačových čipů, elektromobility a umělé inteligence. Zavádějí obrovské dotace a požadavky na podíl domácí produkce, aby podpořily domácí výroby. Zároveň stejně jako ve studené válce využívají západní vlády ekonomické nástroje k oslabení geopolitických protivníků, včetně zákazů vývozu a mezinárodních investic, zejména pokud jde o technologie takzvaného „dvojího užití“. Jednotlivé státy současně přislíbily masivní podporu čistým technologiím v boji proti změně klimatu.

Například americká vláda prezidenta Bidena zavedla „zákon o čipech a vědě“ (Chips and Science Act), aby pomohla domácímu polovodičovému průmyslu, a zákon o snížení inflace (IRA), který se navzdory názvu zabývá spíše dotováním zelené energie než bojem s inflací. Ani jeden z nich nepřijde americkou státní pokladnu levně. Jen Chips and Science Act předpokládá investice 280 miliard dolarů do podpory amerického polovodičového průmyslu. IRA přidává dalších 783 miliard dolarů na podporu zelených technologií. To je opravdu hodně, dle odhadu týdeníku The Economist asi 40 procent všech výdajů bohatých zemí na podporu čisté energie pochází z USA.

Značně chtějí utrácet i další země. EU reagovala na IRA a zahájila svůj průmyslový plán Green Deal. Má i vlastní verzi zákona o čipech, v jehož rámci chce investovat 47 miliard dolarů. Nedávno 14 členských států EU zavedlo program na podporu mikroelektroniky a komunikačních technologií, na který vydají více než osm miliard eur. Francie zase spouští fond na produkci kritických nerostů. Cílem uvedené legislativy je, aby dvě pětiny klíčových technologií potřebných pro zelenou transformaci EU a jedna pětina světových polovodičů byly vyrobeny v rámci tohoto uskupení.

Průmyslové politiky však nejsou jen záležitostí západních zemí. Indie zavedla velký program „pobídek souvisejících s výrobou“ pro mnoho odvětví, včetně výroby solárních fotovoltaických modulů a pokročilých baterií. Obdobně nabízí polovodičovým firmám daňové úlevy Jižní Korea. Navzdory Indii nastal v současnosti zásadní posun. V minulosti průmyslovou politiku využívaly zejména chudé země jako nástroj pro svůj rozvoj, nyní mají hlavní podíl v průmyslových politikách bohaté státy.

Sporné přínosy

Do průmyslových pobídek jednotlivé země investují obrovské finanční prostředky. Dle odhadu týdeníku The Eco­nomist jen v prvním čtvrtletí 2023 firmy v bohatém světě obdržely o dvě pětiny více dotací než v letech před koronavirovou pandemií. A ve druhém čtvrtletí pouze USA tímto způsobem vynaložily 25 miliard dolarů. Podle studie banky UBS investují vlády sedmi velkých ekonomik do podpory polovodičového průmyslu v příštím desetiletí až 400 miliard dolarů. A zároveň od roku 2020 světové vlády vyčlenily 1,3 bilionu dolarů na podporu investic do čisté energie. Americké výdaje na průmyslovou politiku v poměru k hrubému domácímu produktu (HDP) pravděpodobně zůstanou poněkud pozadu za výdaji komunistické Číny, ale nyní již konkurují například Francii.

Investoři jsou přesvědčeni, že konec dotační vlny ještě nenastal. Od začátku roku 2022 vzrostla podle banky Goldman Sachs průměrná cena akcií amerických firem, „u kterých je předpoklad, že budou profitovat z dodatečných výdajů na infrastrukturu“, o 13 procent, zatímco celý americký akciový trh v uvedeném období poklesl o devět procent. Vládní kroky podporují i američtí investoři. V rámci iniciativy Americká dynamika fond rizikového kapitálu Andreessen Horowitz slíbil financovat společnosti, které podporují národní zájmy, a vyčlenil na to více než 0,5 miliardy dolarů. „Americká dynamika není ,sektor‘, nezapadá přesně do jedné vertikály nebo portfolia, je to filozofie, která zahrnuje téměř každý aspekt amerického života a vůdcovství. Podporujeme a hledáme společnosti dělající cokoli, čemu věříme, že pomůže naší zemi a našim lidem posunout se vpřed,“ píše fond v prohlášení k uvedené iniciativě.

Řada argumentů na podporu domácího průmyslu vypadá rozumně. Kdo by nechtěl, aby dodavatelské řetězce byly odolné, pomáhaly zaostalým regionům, obnovovaly energetické struktury a postavily se Číně? Navzdory tomu tato „vlastenecká ekonomika“ vytvoří stovky milionů až miliardy poražených. Vychází totiž z příliš pesimistického pohledu na globalizaci, která ve skutečnosti přinesla velké výhody pro většinu Země. Ukazuje to studie Mezinárodního měnového fondu, jež uvažuje o hypotetickém světě, který by byl rozdělen na bloky vedené USA a Čínou. Krátkodobě by se globální produkce snížila o jedno a dlouhodobě dokonce o dvě procenta. Jiné odhady uvádějí v případě tohoto scénáře pokles globálního HDP o více než pět procent.

Jako by se celý svět rozhodl pro brexit. Zároveň se vlády chystají za tyto průmyslové politiky vydat spoustu peněz, a to v době, kdy rostou požadavky na financování zdravotní péče, důchodů i obrany. A i bez těchto výdajů čelí většina těchto států vysokým deficitům veřejných financí. Přesvědčit zastánce „vlastenecké ekonomiky“, že nejde o dobrou cestu, bude těžké. Výhody nového ekonomického modelu budou jasně vidět, a proto budou pro politiky velmi dobře využitelné. A vlády se již chlubí úspěchy svých dotačních režimů, například nová továrna na automobilové baterie Tata v Británii (mluví se o fiskálních nákladech pět set milionů liber) nebo nová továrna na výrobu čipů firmy Rapidus na Hokkaidu (s podporou japonské vlády ve výši jedné miliardy dolarů). Škody v podobě nižších příjmů státních rozpočtů a nižší efektivity budou naopak rozptýlené a snadněji přehlédnutelné.