Poprask na politické scéně, který vyvolal prezident Petr Pavel svým vyjádřením o přijetí eura, byl poměrně veliký. Všechno ale také rychle utichlo. Tak trochu příliš povyku pro nic, zdá se. V průzkumech se totiž ukázalo, že dvě třetiny Čechů nepovažují euro za prospěšné a spíše se bojí, že by je zavedení společné měny v Česku poškodilo. Jen dvacet jedna procent lidí v bleskovém průzkumu Medianu vidí v euru pozitiva! A jít dnes proti takové mase odmítajících voličů si politici netroufnou.

Najdou se sice političtí lídři, kteří pro euro horují velmi otevřeně, jak ostatně ukazuje i anketa týdeníku Euro mezi hlavními politickými stranami. Vystačí si však obvykle s obecnými proklamacemi podpory a prospěšnosti eura jako například vicepremiér a předseda Starostů Vít Rakušan. Jeho rétorický entuziasmus pro euro velmi rychle zpražil předseda vlády a šéf ODS Petr Fiala, který sice jako už tolikrát „vítá debatu na toto téma“, ale do přibližování země eurozóně se pouštět nebude, protože to jeho „vláda nemá v programovém prohlášení“. Přitom už minulý rok premiér několikrát opakoval, že Česko letos už bude plnit maastrichtská kritéria pro vstup do eurozóny. Uváděl to však jako důkaz výtečnosti fiskální politiky vlády, která díky konsolidačnímu balíčku zlepšuje stav veřejných financí, nikoli jako znamení, že už nadešla ta pravá chvíle pro vstup.

Politické výmluvy a tanečky

Skutečnost, že práce na přijetí eura není v programovém prohlášení vlády, přestože kabinetu dominují proevropské strany, je dán čistě politickým naladěním nejsilnější vládní strany. Občanští demokraté byli vždy spíše proti euru, jakkoli jsou dnes uvnitř strany stále častěji lidé jako bývalý ministr a stranický místopředseda, dnes člen výkonné rady ODS Pavel Drobil, který za euro otevřeně lobbuje v médiích i na sociálních sítích.

Vstup do eurozóny je politická, nikoli ekonomická otázka, říká se v Česku od samého počátku, tedy minimálně od roku 2004, kdy se Česko vstupem do Evropské unie zavázalo k přijetí společné evropské měny. Jenže naprostá většina diskusí na toto téma míří skoro výhradně k ekonomickým argumentům. A k nekonečným debatám na téma, zda euro přinese zisky, nebo ztráty. Zda pomůže, či nepomůže ekonomice. Pro a proti se najde tolik, kolik je diskutérů. Politické argumenty, jež mají nakonec rozhodnout, se ale zase tak často neobjevují.

Jeden z nich – zaplaťpánbůh za něj – do debaty pravidelně vrací jeden ze systematických odpůrců eura, místopředseda Poslanecké sněmovny za ODS Jan Skopeček. „Dnes je to úplně jiná eurozóna, než do jaké jsme slíbili vstoupit, má jiná pravidla a jiné regulace, s nimiž nemůžeme souhlasit,“ tvrdí Skopeček. Všechno se mění, „panta rei“, říká klasik, i my sami jsme jiní lidé než před dvaceti lety, i NATO je dnes jiná organizace než před 25 lety, kdy jsme do ní vstoupili. Evropská unie je jiná organizace. A přesto v ní zůstáváme a dál ji svým jednáním ovlivňujeme. Argument jiné eurozóny působí spíše jako politická výmluva.

Jiné je to s dalším Skopečkovým argumentem, který je v politických diskusích obecně rozšířený, totiž ztráta suverénní měnové politiky. Nejde ani tak o to, zda děláme měnovou politiku dobře, nebo špatně nebo zda je, či není jednotná měnová politika pro více než dvacet zemí v euro­zóně. Ve hře není ani oblíbená vložka o eurozóně, která není ideálním měnovým prostorem podle zásad držitele Nobelovy ceny za ekonomii Roberta Mundella, jako by bez Mundellových axiomů nemohl běžet svět. Otázka je to přece hlavně politická, tedy tvrzení, že vlastní národní měnová politika je nutným základem pro definici politického společenství. Jinak řečeno: ptáme se, zda se jako společenství v dnešním globálně propojeném světě obejdeme bez vlastní měnové regulace. Za argumentem „ztráta suverenity“ jsou sice rozsáhlé ekonomické rozbory, ve skutečnosti jde však o ještě přímočařejší emocionální psychologické spojení. Totiž přesvědčení, že se jako národ definujeme i svou vlastní měnou, kterou k prožívání své národní identity nutně potřebujeme. Přijdeme-li o korunu, přijdeme i o své češství.

Podobné argumenty padaly na přelomu tisíciletí také v Německu, kde se většina obyvatel před přijetím eura podobně jako Češi dnes bála, že přijde zdražení a další nevýhody. Vůči euru tam panovala obrovská nedůvěra i z identitárních, nacionalistických důvodů. Marka byla pro Němce velkým poutem k novému poválečnému ekonomicky silnému Německu, byla spolu s automobily symbolem této síly, o nějž nikdo nechtěl přijít. Z této psychologické škody panoval největší strach. Dnes si na to už nikdo nevzpomene a Němci (ale ani Rakušané, Italové nebo Francouzi) s eurem nikterak neztratili svou národní hrdost. Dnes, kdy obavy a úzkosti tohoto typu výrazně zesilují a rychle je šíří sociální média, je překonávání takových předsudků ještě mnohem těžší.

Euro bývalo potřebné

„Je načase, abychom po letech začali dělat konkrétní kroky, které nás k naplnění tohoto závazku (přijmout euro) dovedou. Přes nekončící diskuse o výhodách a nevýhodách eura pro zemi s otevřenou a exportní ekonomikou, ležící ve středu Evropy, je společná měna logickou budoucností,“ řekl prezident Petr Pavel a myslel právě na české exportní firmy, jež ve většině chtějí euro z ekonomických důvodů. Je pro ně výhodnější obchodovat ve společné měně, protože jejich obchody mají větší stabilitu a jistotu, vyřazujíce z procesu směny riziko kurzových pohybů. Prezident však – možná překvapivě – neuvedl jediný politický důvod, který by nás k takovému rozhodnutí měl vést. Závazek při vstupu do EU samo­zřejmě argumentem je, ale politicky nepříliš silným.

Pavlův předchůdce Miloš Zeman ten politický důvod proč naopak znal velmi dobře. Před nástupem do úřadu v roce 2013 se profiloval jako velký Evropan, dokonce eurofederalista, který neměl problémy s tím, aby Česko vstoupilo do euro­zóny. Zeman v tom už před vstupem Česka do EU viděl především gravitační integrační sílu, tedy možnost, jak být součástí jádra evropské integrace. Spojené státy evropské byla idea či představa, které se Zeman v té době vůbec nevyhýbal.

Česko se v tomto politickém postoji názorově štěpí už od doby vstupu do EU. Zatímco premiér Vladimír Špidla v roce 2004 považoval co nejrychlejší vstup do eurozóny za velmi potřebnou a prospěšnou věc, výhodnou pro českou ekonomiku a politiku, tehdejší prezident Václav Klaus euro nikdy nepovažoval za „českou, naši srdcovou záležitost“ a dodnes vlastně nikdo neví, jak hlasoval v celonárodním referendu o vstupu do EU (pokud byl pro, hlasoval by samozřejmě i pro přijetí eura, což by byl z dnešního pohledu na euroskeptického exprezidenta zajímavý paradox).

Málokdo si asi pamatuje, že to byla ještě Špidlova vláda, která schválila usnesení, v němž se mluví o vstupu do eurozóny do roku 2007. Ekonomické ukazatele potřebné pro přijetí eura ale v té době nebyly ideální, Špidlův kabinet tedy změnil datum přijetí na rok 2009. Ministr financí ve Špidlově vládě, budoucí premiér Bohuslav Sobotka, se dokonce už v roce 2003 dohodl s Českou národní bankou na postupu kroků směrem k euru (pro zajímavost: budoucí guvernér ČNB, Miroslav Singer, který není přijetí eura nijak zvlášť nakloněn, v té době mluvil o prorůstovém efektu přijetí společné měny). Kdyby Špidla pod tlakem svých spolustraníků nemusel tehdy odstoupit z funkce předsedy vlády i sociální demokracie, jeho kabinet by zřejmě došel v přijímání eura dále, než jsme dnes, a euro by bylo dávno i českým platidlem. Pro někoho tedy smůla, pro jiné vcelku klika.

Hybridní euruna

Od té doby se česká nálada vůči euru radikálně změnila. Ještě v roce 2009, kdy do eurozóny vstupovalo sousední Slovensko, to vypadalo, že bývalé spoluobčany na východě budeme do eurozóny brzy následovat. Nestalo se. Přitom podpora přijetí eura byla vcelku veliká, ale stejně tak i odpor vůči němu – pro a proti bylo na obou stranách 46 procent lidí. Euro přijalo Slovensko, Česko zůstalo u koruny. Přitom právě Slováci měli pro svůj vstup do systému společné evropské měny stejný politický důvod, jaký vyjadřoval velký eurofederalista Miloš Zeman. Chtěli být v centru Evropské unie, tam, kde se jedná o nejdůležitějších věcech, což jsou vždy a všude peníze. Opakoval to i současný premiér Robert Fico. Na tomto jeho postoji k přijetí eura, které plní roli kotvy slovenské politiky v Evropě, se dodnes nic nezměnilo. Je pozoruhodné, že tento výsostně politický důvod, nejsilnější v českém prostředí, nevyjadřuje žádná významná politická osoba, nýbrž zástupce firem a podnikatelů, viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar.

„Britové říkají, že je rozdíl sedět u stolu a být na stole. My jsme momentálně na stole, tedy jedná se o věcech, které nás ovlivňují, ale my je ovlivnit nemůžeme,“ vysvětluje pro týdeník Euro Špicar, kterého také velmi udivuje velmi chladný vztah současné vlády k euru. Už to, že vláda není schopna vůbec jmenovat nějakého zmocněnce, který by se otázkou přijetí eura komplexně zabýval, je na pováženou. Přitom v minulosti takoví lidé vládě k ruce byli, podobně jako dnes máme zmocněnce pro energetiku nebo poradce pro národní bezpečnost. Nejvýraznější postavou byl bývalý centrální bankéř Oldřich Dědek, který je dodnes přesvědčen o tom, že euro se Česku vyplatí.

Otázkou ale je, zda jenom ekonomicky, nebo i politicky. Zda se přisednutím ke stolu společné měny Česko stane v EU výraznější zemí, nebo – jak se bojí kritici eura – zda napojením na euro budeme ještě ve větším ekonomickém a politickém vleku velkých států. Řada důležitých českých podniků si už vybrala, protože je pro ně výhodné obchodovat vše v euru, občané Česka si vybrali víceméně také. Zvolili většinově strany, které se do přípravy pro přijetí eura nepouštějí a odkládají ho mini­málně na příští volební období. Otevíra­jí však dveře působení obou měn zároveň. Kdo chce, nechť obchoduje i v Česku v eurech, jak to umožnila Fialova vláda, lid nechť používá dál svou milovanou korunu. Spojení obojího, hybridní „euruna“, zdá se být ideálním základem moderního českého státu v době globalizace. Duální systém, který donedávna provozovalo Chorvatsko, než se jeho politická reprezentace definitivně přiklonila k euru.

Počkáme, uvidíme

Prezident Pavel na Nový rok odstartoval debatu, která se dost rychle vyčerpala. Výsledek je tradiční: Počkáme, uvidíme! Jediný, kdo do debaty dnes přilívá další olej, je opoziční ANO, které situaci využilo k propagaci nové stranické taktiky: v univerzálním používání přímé demokracie, referend všeho druhu jako nástroje budoucí politiky. ANO se tím zřejmě snaží vypalovat rybník konkurenci z SPD a po Pavlově euroapelu velmi rychle přišlo s myšlenkou, že o vstupu do eurozóny by měli čeští občané rozhodnout po příštích volbách – za předpokládané vlády ANO – v referendu.

Nutné to samozřejmě není. Ostatně už v roce 2004 při vstupu do EU hlasovalo 77 procent českých voličů také o přijetí eura, které bylo součástí přijímané smlouvy. V tak vypjaté době, jako je čas po covidu-19, války na Ukrajině a rostoucího politického názorového napětí po celém světě, je ale v Česku s největší pravděpodobností vyloučené, aby takové referendum o přijetí eura neproběhlo. Výsledkem by dnes bylo více než jasné NE. Je tedy otázka, zda se do takového dobrodružství vůbec pouštět.

Nakonec uložit věc k ledu, jak to udělal premiér Petr Fiala, není tak úplně od věci. Je skutečně „třeba vést debatu“. Kdo v ní, proč a jak bude proti, se ví, kdo ji odpracuje na straně podpory eura, ovšem vůbec jasné není. Jen ve vzduchu čeká podaná ruka prezidenta.

Mělo by Česko přijmout euro?

Vít Rakušan
předseda STAN, 1. vicepremiér
Ve vládním prohlášení jsme se zavázali plnit maastrichtská kritéria. Vstup do mechanismu ERM II je jedním z nich. Proto o něj usilujeme. A pokud jde o samotné přijetí společné evropské měny, k tomuto kroku se naše země zavázala již v okamžiku vstupu do Evropské unie. Považujeme tento závazek i nadále za platný a vstup do eurozóny za přínosný pro naši zemi i její občany.

Jakub Skyva
tiskový mluvčí ODS
Abychom mohli o přijetí eura vůbec diskutovat, musí Česká republika splnit podmínky pro jeho přijetí. Až budou tyto podmínky splněny, chceme vést o tomto tématu širokou debatu, zejména v kontextu toho, zda by případné přijetí eura bylo výhodné pro občany a firmy. Ve chvíli, kdy bude Česká republika na přijetí společné měny připravena, lze tuto diskusi vést seriózně a odpovědně.

Michael Kohajda
ekonomický expert KDU-ČSL
Česká republika se při svém přistoupení k EU zavázala přijmout euro, jakmile bude splňovat příslušné podmínky. Tento závazek bychom měli dodržet. Mezi významné kroky, které vláda v této oblasti udělala, patří snížení schodku státního rozpočtu pod tříprocentní hranici, kterou maastrichtská kritéria pro přijetí společné měny stanovují. Jak vidíme v okolních zemích střední a východní Evropy, euro přináší pozitiva, ale také některá negativa. Proto považuji jeho přijetí spíše za politickou než ekonomickou otázku. Jakmile se ale jednou jako země rozhodneme, měli bychom se proces snažit co nejvíce urychlit a strávit jen co nejkratší dobu v mechanismu ERM II, který bývá označován za „předpokoj eurozóny“.

Matěj Ondřej Havel
místopředseda TOP 09
Euro je pro Česko dlouhodobě prospěšné. V aktuální situaci by přijetí společné evropské měny výrazně přispělo k ekonomickému růstu, který potřebujeme. V TOP 09 se netajíme tím, že usilujeme o přijetí eura do roku 2030. Chápu sympatie Čechů k národní měně i její symbolický charakter, symbolů naší státnosti je ale mnoho a vlastenectví s národní měnou nepadá. Racionálně vzato, euro má spoustu výhod. Jednou z největších je eliminace kurzových ztrát, které na domácí podniky dlouhodobě dopadají. Naše ekonomika je ekonomikou exportní a většina vývozu míří do zemí, které euro mají. Robustnost a odolnost eurozóny v době hospodářské krize je prokázána. Musíme ale také hovořit o tom, za jakých okolností je přijetí společné evropské měny reálné. Bez plnění maastrichtských kritérií to nepůjde, všichni to víme.

Ivan Bartoš
předseda Pirátské strany, vicepremiér
Jako vláda jsme se zavázali, že budeme usilovat o co nejrychlejší splnění maastrichtských kritérií potřebných pro případný vstup do eurozóny. Tomu je třeba dostát. Piráti prosazují v první řadě vstup do Evropského mechanismu směnných kurzů, tedy navázání koruny na euro. To ušetří státnímu rozpočtu desítky miliard ročně na obsluze dluhu, mohou tím ušetřit také domácnosti a firmy. Navíc bychom získali možnost spolurozhodovat o měnové politice všech zemí eurozóny, což je pro nás, jakožto exportně orientovanou ekonomiku, podstatná výhoda. V praxi se již dnes v Česku využívá euro v obchodním styku, od 1. ledna 2024 také vláda umožnila, aby mohly firmy vést účetnictví a platit daně v eurech, dolarech či librách. Souhlasím, že takto zásadní krok, jako je přijetí eura, není dobré dělat na sílu a bez plné informovanosti občanů o tom, co jim to může přinést, nebo naopak jaká mohou být rizika.

Karel Havlíček
stínový premiér za ANO
Pro diskusi o přijetí eura si jeho zastánci nemohli najít horší čas. Nikdo přitom nezpochybňuje, že by se tím některým firmám zjednodušil život a že by bylo snazší porovnávat ceny. Proti tomu stojí ale rizika. EU se mění a Brusel selhává v klimatické, energetické i migrační politice, jsme přeregulováni. Ztrácíme konkurenceschopnost, soběstačnost a snižuje se bezpečnost. Nevidím proto důvod, proč se nyní stávat součástí pevného jádra. Proč se připravovat o měnovou suverenitu a možnost ovlivňovat ekonomiku nástroji monetární politiky. Nepovažuji ani za správné stávat se součástí eurovalu a ručit za selhání jiných států. EU nerovná se euro, netřeba proto tlačit na pilu. Firmy si mohou brát úvěry v eurech a mohou v nich účtovat. Argument nižších úroků beru, ale zase by se znevýhodnili střadatelé.