Kyselina, nebo zásada?

Pro Maďarsko už v Evropské unii není místo,“ prohlásil nizozemský premiér Mark Rutte poté, co Maďaři přijali zákon, který omezuje informování či veřejnou legitimizaci homosexuality a dalších odlišností LGBTQ pro osoby mladší osmnácti let. Silná slova. Tak daleko se Unie v hádkách o společném členství ještě nikdy s nikým nedostala. A protože i podle Evropské komise je Orbánův „nový zákon na obranu dětí“, jak mu oficiálně maďarská vláda říká, diskriminační (podobně jako v roce 1988 takzvaná Sekce 28 vydaná britskou premiérkou Margaret Thatcherovou, u níž se, zdá se, Orbán inspiroval), zahájila s Maďarskem řízení kvůli porušení základních unijních hodnot obsažených v unijní smlouvě, především v článku 2. V něm se praví, že „Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů“.

V dohodách EU ovšem není uvedeno, jak lze nějaký stát ze společenství vyloučit, takže přání nizozemského premiéra Rutteho nelze jen tak naplnit. Ani návrh lucemburského ministra zahraničí na referendum o členství Maďarska nemá šanci na úspěch. To nejhorší, co teď Maďarsku hrozí, by proto bylo pozastavení hlasovacích práv či čerpání dotací ze společného rozpočtu, což Maďarsko samozřejmě nechce a bude se maximálně snažit všem vysvětlit, že nejde o diskriminaci, nýbrž o děti, protože ti dospělí mohou od osmnácti být i v Maďarsku, kým chtějí, i když tak trochu neveřejně. To se ostatně nyní přesně děje, neboť premiér Viktor Orbán přehodil odpovědnost na maďarské voliče a vyhlásil o zákonu referendum. Jeho negativní výsledek by dal EU jasně na srozuměnou, že maďarští politici „nedělají politiku“, nýbrž plní vůli lidu, podobně jako tomu bylo minule u referenda o vztyčení plotu proti migrantům na hranicích, které Maďaři podpořili. Přestože referendum bylo kvůli nízké účasti ústavně neplatné, Orbán s ním dál pracuje jako se souhlasem lidu.

Konflikt s Maďarskem o LGBTQ, který teď běží, není první ani poslední hodnotový spor, narážející na základní principy Unie, z pohledu společných hodnot EU je ale dosud nejjasnější a nejpřímější. Maďarsko se tak stává lakmusovým papírkem zásadovosti a soudržnosti Evropské unie, ale i její schopnosti jednat ve prospěch celku. Je také konfliktem dvou pojetí demokracie: liberální a neliberální, které Viktor Orbán říká „křesťanská“. Práva lidí LGBTQ jsou jen záminka (a je to jistě širší proud − podobně jako v maďarském zákoně se mluví na akcích Alternativy pro Německo, stejnou rétoriku mají italští radikálové, proti jiným sexuálním identitám jde tvrdě ruský režim prezidenta Putina), podstatou je vyšší mocenská a politická hra o budoucnost Evropy, které Orbán nabízí nový druh kulturního elitářství.

Ekonomika nad principy

Viktor Orbán se vymezuje vůči Evropské unii systematicky a dlouhodobě řadu let. Má to své vnitropolitické i mezinárodní důvody, „nepřítel je vnější a vnitřní“, opakuje Orbán. Doma maďarský pre­miér posiluje obraz samostatného a zcela nezávislého Maďarska, které dává vždy přednost svým národním kořenům a zájmům (Hungary First). Směrem k Unii zvyšuje Orbán svou politickou cenu, aby získal, co chce, tedy domácí klid a unijní peníze. Jestli se něčeho politici ve starých evropských zemích bojí, pak je to rozpad společenství či jeho rozštěpení na dvě hodnotově a ekonomicky různé Evropy, a tak se problematické Orbánovo Maďarsko (ale i Polsko) snaží politici za každou cenu udržet uvnitř Unie. Maďaři ustupují až po nátlaku, nejsilněji působí ten finanční. Není však vyloučeno, že ostřejší sankce za diskriminační zákony a další postupy odporující liberálním zásadám Unie, s nimiž se Maďarsko při vstupu do EU identifikovalo, by měly za následek až odchod Maďarska z EU. Jinak řečeno: mohl by se opakovat model vystoupení Orbánovy strany Fidesz z Evropské lidové strany, k němuž došlo po sérii nátlakových akcí, včetně přerušení členství, po nichž se už Orbánovi nechtělo ustupovat.

Přetahování to bude obrovské a citlivé z obou stran. Všichni vědí, že dosavadní trpělivost EU s Maďarskem je motivována silně ekonomicky. Především Němci, nejsilnější hlas v Evropě, nechtějí přijít o své maďarské investice nebo znepříjemnit život svým podnikatelům působícím v Maďarsku. I německý tisk to při každé Orbánově návštěvě v Berlíně připomene a směje se mlčení kancléřky Angely Merkelové. Pro ni je to ale těžké, je-li Maďarsko tak silně závislé na německém byznysu. V Maďarsku působí přes šest tisíc německých firem, jež zaměstnávají přes tři sta tisíc lidí, přímé zahraniční investice Německa jsou v Maďarsku nejvyšší ze všech zemí, ještě před pěti lety dosahovaly přes 22 miliard eur, což je třetina veškerého zahraničního kapitálu v zemi. Německé firmy v Maďarsku pravidelně usilují o státní investiční podporu, jenom v roce 2019 podpořila Maďarská investiční agentura 72 německých projektů s celkovým objemem investic kolem pěti miliard eur. Má tak vzniknout až dvacet tisíc nových pracovních míst. Maďarská vazba na nejsilnější ekonomiku EU je mohutná a zásadní.

Jde-li o principy a ekonomiku, vždy vyhraje ekonomika, což platí i pro Německo a jeho roli v jednáních s Orbánem. Zatím to platilo pro EU i pro Maďarsko, to se však může časem změnit. Vlastně musí, protože napětí mezi EU a Maďarskem nelze udržovat donekonečna. Dohody EU buď platí, nebo ne, nic mezi tím už nelze tolerovat, „nenápadné“ opakované nedodržování dohod nakonec rozloží celou Unii. Strach z rozpadu EU proto není na místě, protože ten negativně pracuje už dlouho a nakonec, jak se ukazuje v případě Maďarska nebo Polska, vede k totální libovůli zavázaných národních států. Je jistě právem národních států taková rozhodnutí, jako dělá Orbánova vláda, svobodně činit, ale pak jen a jen za sebe, mimo EU, která vychází z liberální tolerance k jinakosti.

Mnoho českých obhájců Viktora Orbána brání maďarského premiéra právě tím, že jeho politika má širokou podporu lidí, kteří hlasují ve svobodných volbách a souhlasí tedy i s tím, aby Orbán v zájmu státu omezoval práva některých občanů, politických stran nebo mediálních hlasů. Podstatné přitom je, že stále přece přece existuje pluralita názorů (že Orbán distribuuje evropskou pomoc podle toho, zda jsou obce s ním, nebo proti němu, je jen dokreslení celé situace, kterou v Česku přehlížejí zejména tradiční rétoricky konzervativní strany).

Ani aféra se sledováním novinářů špio­nážním systémem Pegasus nevyhodila zejména pravicové politiky z proorbánovského sedla (předseda ODS Petr Fiala se názoru vyhnul tím, že při současných problémech Česka si nedovolí Maďarsko mistrovat). Přehlížejí se dokonce i zásadní proslovy premiéra Orbána, v nichž jasně a radikálně formuluje svou protiunijní agendu spočívající v obhajobě legitimnosti neliberálního charakteru maďarské demokracie. Vychází-li celá Evropská unie z liberálních hodnot, těžko se divit, že neliberální založení maďarské politiky, jež se dostalo i do ústavy země, nemůže jen tak přijmout za své.

Koncepce křesťanské demokracie

Orbán, na přelomu 80. a 90. let velký propagátor liberální demokracie postavené na hodnotách lidských práv a tržní ekonomice, kterou v Evropě po pádu komunismu propagoval jeho donátor George Soros, se od začátku 21. století obrátil k vlastní nacionalistické cestě, která dostatečně posiluje obraz velkého Maďarska jdoucí samostatně světem. Orbánova náhlá obhajoba neliberální demokracie je pozoruhodná v tom, že se vydává za „obnovu křesťanského základu Evropy“, na nějž EU zapomněla, ba co víc, který zradila. Jde o „křesťanské hodnoty“ rodiny, národa a kultury či civilizace, které se v internacionálním proudu všech možných „post“ podle Orbána ztratily. Svoboda, o níž mladý Orbán plamenně mluvil v 90. letech a která byla do velké míry svobodou liberální a globálně konzumní, je najednou „svobodou křesťanskou“. A křesťanství je pro Orbána zdrojem národních kultur, které je tak v jejich pestrosti třeba bránit proti cizím vlivům.

Je to pozoruhodný posun: křesťanská nauka, která měla od počátku univerzální nárok, vytvářejíc augustiniánskou „civitas dei“, boží obec na zemi, je zdrojem obhajoby zcela partikulárních postupů velmi úzce ohraničených etnických společenství ve prospěch konkrétního státního zájmu. Není vyloučeno, že toto zneužívání slova křesťanství pro velmi omezený nacionalistický směr je tím hlavním důvodem, proč se papež František, liberálnější a globálnější v mnoha ohledech, nechce při plánované zářijové návštěvě Maďarska s Viktorem Orbánem sejít.

Jsou tu ale ještě závažnější důsledky: Orbán se ve své koncepci „křesťanské demokracie“, která je přece „přirozeně neliberální“, vychází-li ze skutečných křesťanských hodnot, staví do role obhájce pravých hodnot evropanství, jež generace liberálních „osmašedesátníků“ zničila. „V evropské politice je na řadě antikomunistická generace, která má křesťanské přesvědčení a závazek vůči národu. Třicet let jsme si mysleli, že naší budoucností je Evropa. Dnes jsme přesvědčeni, že budoucností Evropy jsme my,“ prohlásil Orbán už před třemi lety a jako spasitel staré dobré a také pravé křesťanské Evropy se od té doby také chová.

Jde na první pohled o rétorický intelektuální trik, stavějící na protikladu znečištění a čistoty, pravosti a odpadlictví, jenže má konkrétní dopady a stále více blízkých příznivců. Orbán si ve svém velikášství nevystačil s modelem pro Maďarsko, ale rovnou nabídl politický program pro celou střední Evropu, která má být zdrojem křesťanské obnovy celé Evropy. Jde o program, s nímž se snadno ztotožní současná polská vláda, jež si zakládá na rigidní křesťanské dogmatice polské katolické církve, ale s nímž se tu a tam identifikuje i český premiér Andrej Babiš, když se zrovna před volbami tváří jako velký kritik Bruselu, jakkoli křesťanství je českému premiérovi naprosto cizí.

Tolerovat malé paličatosti

Orbánova strategie pro střední Evropu má pět zásad. Podle té první má „každá země střední Evropy právo bránit křesťanskou kulturu a právo odmítnout ideologii multikulturalismu“. Druhá zásada brání „tradiční model rodiny“, zásada třetí brání národní ekonomické systémy a trhy. Ve čtvrté zásadě se brání hranice proti migrantům. Konečně v zásadě páté se brání právo jednoho státu, národa a hlasu, který EU nesmí odmítat.

Pětice Orbánových „obranných“ zásad si příliš nerozumí s principy Evropské unie, které Maďarsko i další země střední Evropy při vstupu do EU dobrovolně přijaly za své. Tomuto unijnímu závazku se maďarský pre­miér vždy elegantně vyhne, od konkrétního se raději utíká k obecninám, s nimiž se lépe politicky, protože emocionálně, pracuje. Těžko ale tomuto „programu obnovy Evropy“ rozumět jinak než jako výzvě k rozpuštění Unie nebo k jejímu radikálnímu přetvoření. Orbán kritizuje nejvíce ty, kteří mu připomínají, že liberální základy organizace státu – lidská práva a kapitalistická tržní ekonomika, proti níž Orbán kupodivu nic nemá – byly tím, co Maďarsko přivedlo do Unie, a co bylo podmínkou jeho vstupu.

Když tuto podmínku nyní nechce plnit, nedá se to omlouvat tím, že liberální zásady unijních smluv se po sedmnácti letech členství jeví jako zvrácené multikulturní výmysly, které dusí pravé křesťanské kořeny, které teď Maďarsko jako příklad všem Evropanům otevřeně obnovuje. Kritika vůči Orbánovi nevychází z toho, jak se to má s liberální či neliberální „křesťanskou“ demokracií, ale z toho, zda chce, či nechce dodržovat unijní dohody a principy. A na to se Orbánovi odpovídat nechce, zkazilo by to celou tu pěknou a výhodnou politickou hru na zlobivé unijní dítě, jež se však vyplatí pořád ještě udržet doma.

Jakmile totiž dojde na tvrdá fakta a věcnou debatu, která vylučuje veškerou nacionalistickou a rádoby křesťanskou mystiku neměnné lidské přirozenosti a její obrany, přechází se k emocím a moralizování. „Je dobře, že liberálové v Evropě se staví proti tomu, co reprezentujeme, a je přirozené, že s nimi debatujeme,“ pochvaluje si Orbán, ale okamžitě dodává, že naopak „liberálové nedebatují, oni nás nenávidí“. Důvod proč, je klíč k celé této debatě o neliberální demokracii. Liberálové, soudí Orbán, chtějí, aby pravidla a principy liberalismu platily všude a pro všechny. „Liberálové nedokážou tolerovat žádnou malou paličatost, která ukazuje, že existuje jiný způsob organizace společenství,“ uvažuje Orbán, jehož jako představitele vzorové „křesťanské demokracie“ možná nenávidí i papež František, který místo požehnání maďarskému plotu na hranicích raději odjel mýt migrantům před ploty nohy.

Jde tedy – jako v pozdní moderně, kterou žijeme, už tolikrát – zase jen o úhel pohledu, který se však stává jasným zaujetím etického postoje, jenž je hranicí možného společenství. To, co je pro Orbána „malá paličatost“ vůči liberální demokracii, třeba jako teď zákon omezující práva LGBTQ, je pro zástupce EU ničení základů společenství. Nic proti paličatosti, ať se jí premiér Orbán drží, ale principiální svéhlavost a přehlížení dohod s druhými se v každém společenství bere zcela samozřejmě jako neloajální přetrhávání pout. Unie musí jednat – nikoli z nenávisti k Maďarům nebo vůči tomu, že se všechno dá opravdu dělat jinak, jak tvrdí Orbán, nýbrž proto, aby bylo zřejmé, že častá a příliš snadná tolerance série „malých paličatostí“ už mění podstatu látky celého společenství. Celé Evropské unie. Je načase, aby to pochopil i velmi netolerantní paličák.