Lidé do kin zase přijdou

Konec covidových restrikcí očekávala nejen česká kina, kam se lidem kvůli různým omezením pořád nechce moc chodit, ale i celý filmový průmysl, v němž se v České republice roce 2019 otočilo téměř devět miliard korun. Natáčelo se sice i v loňském roce, ale stále s poměrně velkými náklady na zajišťování bezpečnosti a hygienických pravidel, což si ne úplně všichni mohli dovolit. Jak se na krizi v návštěvnosti kin dívá ředitelka Státního fondu kinematografie Helena Bezděk Fraňková a proč si myslí, že fond potřebuje proměnu na Státní fond audiovize?

Kdy jste naposledy byla v kině?
Byla jsem minulou i předminulou neděli, musím teď s dětmi oběhnout všechny animáky, protože strašně dlouho nebyly v kině. Hlavně musíme na český animák Myši patří do nebe.

A byli v kině i nějací diváci?
Docela ano, poprvé, to jsme byli na pixarovské Duši, bylo v sále asi patnáct lidí, ale další šli do jiných sálů. To ale bylo ještě v době, kdy nebyl povolen popcorn a občerstvení. My jsme to se CineStarem a Asociací provozovatelů kin řešili strašně dlouho a bohužel platí, že popcorn je v těchto kinech sociálně nutný. Mnoho lidí nešlo do kina právě proto, že by museli mít nasazenou roušku a nemohli konzumovat. I na začátku poslední vlny lidé dokonce vraceli vstupné, když zjistili, že nesmí mít v kině pití ani popcorn. Když nemají diváci v kině pohodlí, do kina se až polovině z nich nechce. Argument, že občerstvení je majoritním příjmem kina, je nesmysl, jde o součást, která spoluvytváří komplexní zážitek diváka, která když není, tak prostě u některých skupin má za důsledek vracení vstupného nebo eliminaci chození do kina. Je to zvláštní sociologický úkaz, ale je to tak. Zástupci Asociace provozovatelů kin mi vyprávěli strašlivé historky, že i když lidem ten popcorn zakážete, oni si do kina přinesou v batohu vlastní jídlo a pití…

Popcorn a Coca-Cola zachraňují česká kina?
Já jsem to vysvětlovala i na pracovních skupinách na ministerstvu zdravotnictví. Popcorn vymysleli Američané, protože potřebovali nějaké jídlo k tomu „sedím a koukám“. Popcorn se dá snadno luxovat z koberců, zatímco když si návštěvníci přinesou řízek, vajíčka a někdy i konzervu, udělají hrozný nepořádek. Čím víc je film přitažlivý, tím víc jíte popcorn a jste přikováni na plátno, což dělá velký kus filmového zážitku, kvůli němuž do kina chodíme. S popcornem jsou i ta čísla kin teď lepší.
Mnoho lidí z branže od Ameriky po Německo však tvrdí, že lidé se do kin nevrátí, protože si během pandemie zvykli, že mají kino doma na streamu, a to půjde změnit těžko.

Záleží na tom, k čemu lidé v jednotlivých zemích kina potřebují, jak se k nim vztahují. Před deseti lety jsem byla na semináři šéfů filmových fondů ze všech koutů světa. Šéf kanadského Telefilmu, což je takový kříženec fondu a veřejnoprávní televize, mi tehdy říkal, že v Kanadě jsou místa, kde kina vůbec nejsou, protože tam nežije moc lidí. V kině se udělá slavnostní premiéra a film se pak přesune na stream, tedy obecněji na placené VOD služby (Video on Demand, video na vyžádání). U nás se VOD služby moc nerozvíjejí, protože nemají proti nelegálně stahujícím serverům šanci. Netflix ani HBO, jež během pandemie nabíraly diváky, kino nahradit nemohou, protože mají v nabídce jiné druhy filmů, ale hlavně nedokážou nahradit spektakulárnost a zážitek. Ještě bych počkala, mnoho občanů má pořád strach, ale časem se to srovná, musíme se doočkovat a lidé se do kina vrátí. Například o filmové festivaly, kterých je v Česku velké množství, je stále obrovský zájem a ten jen tak nezmizí.

Streamovací služby a jejich boom během pandemie ale změnily stereotypy vnímání, nebo ne?
Změnily, to určitě ano, ale je otázka, zda na krátkou dobu, nebo na trvalo. Filmů a audiovizuálního obsahu je dnes masivně více, než jsme byli kdy zvyklí. Teď už to není tak, že divák si hledá film, ale film si musí najít diváka. Všechno vidět nelze zkrátka fyzic­ky stihnout. Vyberu si film, na který jdu do kina a udělám si tam i nějaký jiný druh zážitku – převlékneme se za fil­mové postavy nebo je to spojené s tím, že pak půjdeme s partou na skleničku – a vzniká komplexní sociální zážitek. Je to určitý druh popkultury. Na velké vizuálně stavěné filmy se musí na velké plátno. Já jsem například viděla Herzova Spalovače mrtvol desetkrát v televizi, ale když jsem potom měla možnost zhlédnout restaurovanou verzi na „big screenu“, byl to úplně jiný zážitek, daleko mocnější zásah.

Ale lidé jsou pohodlní a nejsnadněji si je film najde na onlinu.
Myslím si, že ne. Lidé si jen podle druhu filmu budou vybírat, co vidět doma a co v kině. Doma se nemusíte převléknout z županu a můžete film kdykoli přerušit, odskočit si a dělat chvíli něco jiného, film v kině je nepřerušovaný zážitek, který nic nenahradí.

Jak se po covidu rozjíždí filmové produkce v Česku, domácí i ty zahraniční?
Čísla, jež mám v kanceláři, mi ukazují, že té „incoming“ produkce je dost. My jsme museli v roce 2019 navyšovat filmové pobídky, protože natáčení bylo hodně. Bylo to dáno obrovským rozšířením produkcí Netflixu a Amazonu. A tento boom pokračuje. Proto se teď dohadujeme s ministryní financí Alenou Schillerovou a ministrem kultury Lubomírem Zaorálkem, jak pobídky znovu navýšit. V současné době poskytuje filmové pobídky – tedy vratku části nákladů na natáčení – 98 zemí. Kdybychom je neměli, nemělo by smysl tu točit. Prudký nárůst pokračuje i teď po covidu, červen a červenec, to je úplný natáčecí masakr. Obrovské seriály a filmy s velkými hvězdami, Prahou skoro neprojedete, všude se točí. Točí se i v regionech, na hradech, například v Ploskovicích, pak Doksany atd. Velmi rychle jsme vymysleli, jak to kvůli bezpečí na place dělat, jak používat respirátory a dezinfekci, dělat testy, takže i výpadek v roce 2020 byl jen pětiměsíční. Trochu se to prodražilo, ale točilo se a točí dál. Objemy natáčení pro letošní rok jsou stejné jako v roce 2019.

Jak to vypadá s českou produkcí?
Tam je to pochopitelně horší, protože vícenáklady na koronavirová opatření stojí hromadu peněz. Navíc komerční partneři filmu mají teď často jiné starosti, než sponzorovat filmy, a mohou být „vybydlení“. I oni měli krizi. Fond však udělal pandemickou výzvu, kde jsme si zkoušeli podporu vývoje filmů včetně video formátů, takže se snad práce na filmech udrží. Zatím jsem nezaznamenala, že by nějaká produkce zkrachovala nebo musela ukončit natáčení.

Mluvila jste o potřebě navýšit filmové pobídky, kolik peněz navíc by to mělo být?
Víme, kolik peněz by bylo potřeba, ale nevíme, kolik můžeme dostat, je to otázka vyjednávání. Zatím vám to neřeknu.

Ani řádově?
Ani řádově.

Ale víme, že v roce 2019 šlo na pobídky, které jsou 20 procent z uznaných nákladů, 800 milionů korun, takže představa nějaká je.
To možná ano, ale nevíme, jaké jsou možnosti státní pokladny. Teď jsou peníze potřeba úplně všude, zdravotnictví, důchody, pomoc firmám postiženým koronavirem. Je velmi komplikované v této době vyjednávat o penězích z rozpočtu.

Ale jsou tu přece evropské peníze z Fondu obnovy, ministr Zaorálek získal osm miliard korun…
Osm miliard je na celé ministerstvo kultury, celý ten objem má několik složek a jedna z nich jsou peníze na transformaci Fondu kinematografie na Státní fond audiovize, kterou jsme plánovali podobně jako v jiných zemích, pandemie to pouze urychlila. To znamená, že bychom začali podporovat i formáty na menší obrazovku, ve vývoji i ve výrobě, počítačové hry i VOD formáty, jež by potřebovaly posílit technickou ochranu autorských práv proti nelegálním platformám. Problém je v tom, že ministerstvo průmyslu a obchodu rozhodlo, že právě tato komponenta bude financována ze státního rozpočtu, nikoli z takzvaných bruselských peněz. Což v podstatě znamená, že se tím tato komponenta pomyslně škrtá, protože neexistoval, neexistuje a nikdy existovat nebude ministr financí (z žádné politické strany), který by dal ze státního rozpočtu do kultury nějaké peníze navíc. Tím se ta transformace, na niž mělo jít během tří let 760 milionů korun, de facto pohřbila. Pokud se to bude platit ze státního, nikdy to nebude, protože stát bude mít vždy jiné starosti, což je mantra, kterou jako zkušená státní úřednice slýchám již 15 let.

Politici to ale verbálně podporují.
To většinou ano, i opoziční poslanci v kulturním výboru vám řeknou, že je to výborné, ale konkrétní politická podpora je už něco jiného. Musí se kvůli tomu schválit nový zákon a peníze ze státního nebude snadno dávat nikdo, ani jakákoli příští vláda. Přitom výborně funguje argument, že audio­vize je jeden z nejlépe fungujících krea­tivních průmyslů vůbec, i když politikům stavěným na továrny a montovny je i tak těžké vysvětlit, že k výborné práci a ekonomickým výkonům nepotřebujete krabici s jezdícími pásy, ale že se dá vše udělat i pružněji a se stejným výsledkem ve filmové produkci. Když jsme v roce 2012 stavěli Státní fond kinematografie, bylo těžké jim vysvětlit, že podpora filmu neznamená selektivní podporu jednoho odvětví. Filmařské náklady tvoří jen 40 procent rozpočtu, 60 procent jsou náklady na bydlení, jídlo, stavby, logistiku a tak dál, a to je příjem pro českou ekonomiku napříč odvětvími.