Vše je tak, jak má být

Laviii, řítí se jak lavina. Laviii, génius i dylina… Posledních pár dní se nemůžu zbavit chytlavé znělky, která poprvé zazněla v internetovém éteru před více než osmi lety. Sitcomové skeče ze života Julia Lavického, namistrované fotbalové hvězdy, která se prokalí a prosouloží k vyhazovu ze Sparty, aby se pak pokusila o comeback v týmu Vyšehradu, si střílely z reálných kauz a postav českého fotbalu. Jakub Štáfek (34) na postu herce, scenáristy, režiséra i producenta s týmem kamarádů stvořil legendu a postavou „blonďatého idiota“, jak také Laviho familiárně nazývá, se definitivně odstřihl od image hodného kluka z Ulice. Od té doby se toho v jeho životě hodně událo. Zahrál si drsňáky se zbraní v seriálech Specialisté a Extraktoři, při své fighterské premiéře v Oktagonu v roce 2019 dal protivníkovi k. o., procestoval kus světa a stal se otcem dvou dcer.

► Mně zní v hlavě Lavi, co tam zní vám?

Hodně jiné scénické hudby, kterou vkládáme do filmu. Popravdě řečeno, ani přesně nevím co. Mám teď v hlavě docela marast. Moc nespím, pár dní do premiéry, je toho hodně.

► Na focení jste prý pouštěl nějaký mongolský rap…

Spíš metal, kapela The Hu.

► Jak jste na ně narazil?

Pustil mi je fyzioterapeut. Často přichází s novinkami, které bych definoval jako bizarní, ale vlastně mě baví. Navedl mě třeba i na jódling. Ten jsem jednu dobu taky sjížděl.

► Dostalo se něco takhle bizarního i do dvojky Vyšehradu?

Snažíme se. Nevím, jestli to chci prozrazovat. Ale docela jsem se teď zhlédl v chorálech. Baví mě jejich pompéznost.

► Náboženských, nebo fotbalových?

Fotbal je svým způsobem náboženství. Hodil bych to do jednoho pytle.

► Dvojka se zdá velkolepá a má parádní herecké obsazení. Nechodí už za vámi herci sami prosit o roli?

Ne že by úplně prosili, ale je z nich cítit, že chtějí. Zrovna včera Miroslav Hanuš, který měl u nás jeden natáčecí den, vyprávěl, že už nechce skákat do seriálů, kterými se zafláká čas, když pak přijde něco takového… Jak on to pojmenoval? Sofistikovaná kokotina. To je to nejlepší, co vás u takového filmu, kromě vysoké návštěvnosti, může potkat. Že i kolegové jsou spokojení, a když jim znovu zavoláte, řeknou proč ne.

► Fotbalisté, kteří se ve filmu objeví, taky chodí sami, nebo je musíte přemlouvat?

Jak kdo. Někteří jsou naši kamarádi a jsou do toho zapálení, ale pak se najdou i tací, kterých jsme se mohli dotknout, nemají nadhled a je to pro ně „no go“.

► Nebudeme jmenovat, ale taky mě to zajímalo.

Řekněte jména, nebuďte slušná. (směje se)

► David Limberský?

Jasně, tomu se to pochopitelně nelíbí. Možná má vyloženě problém s mojí osobou. Ale někteří fotbalisté třeba nemají geny pro vystupování ve filmu a nechtějí se tak prezentovat. Odmítl nás například Milan Baroš. Nebo Bořek Dočkal, který mně v klidu vysvětlil, že nám fandí, ale prostě na tohle není ideální typ.

► V prvním filmu si zahrál Tomáš Rosický. U něho bylo jasné, že do toho půjde?

Bylo, i když jsme jedničku točili v době covidu-19 a v rámci striktních pravidel realizačního týmu Sparty bylo složité dostat ho na plac. Ale nakonec se nám to asi napotřetí povedlo.

► Jak to bylo s Pavlem Nedvědem, který má cameo ve dvojce?

To bylo víceméně jednoduché, protože to šlo přes našeho společného kamaráda, fotbalového agenta Jiřího Müllera, a Pavel patří k těm, kteří jsou nám naklonění.

► Měli jste nějakou metu, koho byste ještě chtěli do filmu dostat? Co třeba Petr Čech?

Míříte dobře, ale poslední dobou spíš přemýšlím, jestli si vůbec takové mety dávat. Seriál byl online, virální a vyžadoval aktuálnost. Než ovšem přijde film do kin, trvá to dlouho. Od jedničky uplynuly tři roky a ve fotbalovém světě se všechno změnilo. Říkám si, jestli nebude lepší vymýšlet si fiktivní postavy, třeba se zkomoleným jménem. Pokud bychom si nějakou metu dávali, tak Petr Čech a Pavel Nedvěd jsou asi nejvíc. A pak možná ještě Patrik Schick.

► Pořád vás baví chodit na fotbal?

Na fotbal zajdu rád a sleduji výsledky, ale že bych musel být přikovaný u televize v daný čas, protože zrovna hraje Sparta, to nehrozí. Měl jsem to tak v nějakých pětadvaceti, když vznikal Lavi. Tehdy jsem to hodně prožíval, zanadával jsem si, ale teď mě to nechává klidným. Nevím, jestli je to i příchodem rodiny a dětí, že se člověk posune a zklidní. Spousta lidí je překvapených, když mám někam dorazit, protože čekají Laviho a najednou tam holt Lavi není.

► Říkal jste, že na seriál už se moc dívat nemůžete, protože byl moc… Jo, přísnej. I u prvního filmu se to zlomilo,

že už se na něj nemůžu podívat. Ale ten crazy humor nás pořád baví. Dostávat se do Laviho je docela obtížné, navíc když zároveň musím přepínat do režisérského vidění. Ale potom je to jízda a být před kamerou non stop za toho ultra kokota si užívám.

► Dvojka je prý dojemná. Neměkne Lavi?

Měkká rozhodně není. Je dospělejší. Stejně jako byl první film dospělejší než seriál. Nejde tak prvoplánově na komoru s tvrdým humorem, ale na své si přijde fanoušek jakékoli zábavy – od černého humoru po sofistikovanější. A dojde i na decentní fekálek. Ale asi ne tak moc jako ve filmu Na plech, co jsem slyšel. Musím se na to co nejdřív zajít podívat.

Řezníkova tvorba vás baví?

Neříkám, že je to něco, co nejvíc miluju, ale jsem rád, že někdo testuje hranice a pouští se do projektů, které se tady nikdy nedělaly. Amerika od Bláznivých střel a Scary Movie vlastně upustila, tenhle typ filmů tam zaznamenal velký boom na přelomu osmdesátek a devadesátek. Pak ten trend doputoval sem a přijde mi, že by na to lidi mohli chodit. Protože vidím ta čísla. Na Řezníka přišlo po dvou týdnech 160 tisíc lidí. To je skvělý! Ukazuje se, že společnost se chce smát. Všechno kolem je trošku depresivní, tak pojďme do kina vypnout hlavu.

► Kolik diváků přišlo na Vyšehrad?

Sedm set tisíc.

► Fíha. Jak to vidíte teď?

Víme, že jsme nastavili laťku vysoko. Do filmu Vlny se nikomu taková čísla udělat nepodařilo. Kdybych to měl brát ze soutěžního hlediska, samozřejmě si prvenství budeme chtít vzít zpátky.

► Znamenají ještě vůbec kina největší objem tržeb?

Kino je pořád gamechanger. Producenti potřebují, aby lidi přišli do kina. I když vám jako producentovi po odečtení kinařů a distributora zbydou z jednoho lístku jen desítky korun.

► Nepřelévá se publikum na platformy? Zdá se mi, že se filmy v kinech ani neohřejí.

U nás může zafungovat efekt, že se lidem nebude chtít čekat a budou chtít vidět film mezi prvními. V kinech může být film klidně půl roku, dokud na něj lidi budou chodit. Na termín naší premiéry pak navazují letní kina. Taky nějaké peníze vygenerují, pro nás však přinášejí neštěstí. Kina si ohlídáte v rámci DCP technologií, ze kterých se promítá. U letňáků už je to ovšem formát mp4, který pak uniká na pirátské weby.

► Dá se s tím nějak bojovat?

Je to dlouhý proces. Distributoři ale zkoušejí zajímavé a podle mě chytré opatření. Nahrají na web film, který se první minutu dvě tváří, jako by byl v dobré kvalitě. Objem dat a stopáž odpovídá tomu, jak by soubor měl být velký. Po pár minutách se ovšem zprasí obraz i zvuk. Takových věcí tam pošlete deset dvacet. Lidi to stáhnou, ale nedá se na to koukat. Mě by to odradilo, vzhledem k tomu, že nejsem zrovna trpělivý.

► Lavi se taky ještě bude vracet, plánuje se třetí film. Vydělala jednička dost na to, že jste se rozhodli pokračovat?

Měla ekonomický úspěch a už v létě po premiéře jsme začali chodit s nápady na dvojku. Ale bylo to i proto, že jsme si chtěli Laviho užít, dokud jsme ještě relativně mladí. Nebude se nám to chtít dělat do padesáti. Možná pak natočíme až v šedesáti něco jako „Lavi po dvaceti letech“, kde bude třeba učit děti. My jsme v rámci žánru na české poměry relativně drahý film. Slovo relativně je tam vlastně zbytečné. Je to drahý film. Jsme dvakrát dražší, než bychom měli být, aby to dávalo smysl. Ale my to tak máme rádi a na plátně je vidět, že jsme se rozmáchli. To je oproti jedničce rozdíl.

► Už se to s vámi táhne od seriálu, který byl taky dražší, než se plánovalo.

Do seriálu ještě nevstoupil můj spoluproducent Ctibor, zaplať pánbůh za něj.

► Drží vás při zemi?

Snaží se. Ale máme rozdělené role, já s klukama zodpovídám za kreativu, on řeší spíš exekutivu. Když za ním přijdeme s nápadem, který je moc drahý, samozřejmě se pokouší nám ho vymluvit. Například chápe, že tlustý Lavi je gag a proč ho chceme, dobře, pojďme ho dostat na plátno, ale ne v tolika scénách.

► Tlustý Lavi je drahý?

V rozpočtu je to docela zásadní položka. Celotělová maska je velký problém, zvlášť aby držela pohromadě, když točíte exteriérové obrazy ve třicetistupňových vedrech. Tohle utrpení v tlusťochovi pro mě přitom představovalo nejzábavnější část filmu. Samozřejmě jsem pak byl rád, že těch dnů v tlustým Lavim není tolik, jak jsme si na začátku plánovali.

► Myslela jsem, že nejvíc peněz padlo na zahraniční výjezdy, protože jste točili v Anglii a Argentině.

To byla taky významná položka. Ale největší část rozpočtu šlo na honoráře. Máme ve filmu přes 130 herců.

► Dostali jste se na nějaká „posvátná“ fotbalová místa?

V Buenos Aires jsme točili na stadionu Argentinos Juniors, což bylo první angažmá Diega Maradony. Na stadionu pouštějí turistům z reproduktorů výstrahu v angličtině (a to je jediná angličtina, kterou tam uslyšíte), že Maradona je modla a nesmí se nijak znevažovat. Pokud někoho uvidí, že si z Maradony střílí, bude dotyčný vykázán. To nás docela překvapilo.

► Výkonný producent Tadeáš Trojánek někde vyprávěl, že jste natáčeli v nebezpečné čtvrti a musel vás na place hlídat místní mafián.

Nevím, jestli bych ho nazval mafiánem, ale místní servisní produkce měla lock-upáka, který se asi živí tím, že má jisté informace. Nijak extra nebezpečně jsem se necítil, ale tři nebo čtyři ulice od nás se v tu dobu střílelo, a to jsme trochu znejistěli. Tady na to nejsme zvyklí, tam je to možná normální. Spoustě lidí bych doporučil někam vycestovat, aby zjistili, že se u nás máme docela dobře.

► Vy už jste toho procestoval dost. Kde jste cítil největší nebezpečí?

Paradoxně u nás, v Žatci. Ve světě to byla asi Goma, Demokratická republika Kongo, nějakých šest sedm let nazpátek. Tam to byla slušná deka. Hodně ozbrojených lidí, vedle mě se střílelo, nevíte, jestli je to armáda, nebo povstalci… Doprovázely nás jednotky OSN, a když jde před vámi člověk s kulometem a s erpégéčkem, už to není tak moc sranda.

► Moment, co se stalo v Žatci?

Stal jsem se součástí ošklivé předdiskotékové bitky několika lidí, kde se vyskytly i nože. Bylo mi asi sedmnáct. Už ani nevím, o co šlo.

► A co vás táhlo do Konga?

S Matějem Podzimkem jsme si na měsíc naplánovali trip Rwanda, Uganda, Kongo, Tanzanie. Začali jsme ve Rwandě na Karisimbi, v oblasti, kde působila Dian Fosseyová, která napsala Gorily v mlze. Chtěli jsme vidět gorily, zvířátka, ale spíš jsme lezli po horách. V Kongu jsme šli dvoudenní trek na sopku Nyiragongo, která je hned za Gomou, a v Ugandě jsme strávili většinu času v pohoří Ruwenzori. Nikdy jsem nic takového neviděl. Všichni jezdí do Ugandy na gorily, k Lake Victoria a do Elizabeth National Parku, to chápu, ale každému radím, aby zkusil i hory. Na konci vylezete v mačkách s cepíny po ledovci na vrchol a v dálce vidíte Kongo, Rwandu. Nádhera. Mám rád Afriku, obecně země třetího světa, protože se tam platí úsměvem, a když je člověk pokorný a nehraje si na velkého bílého muže, který všechno ovládá, je to moc fajn. Zrovna teď v únoru jsem byl s kolegou Václavem Matějovským v Ugandě.

 ► Takže jste zažil gorily dvakrát? Ano. Viděli jsme měsíční a týdenní miminko. Chcete se podívat? (ukazuje videa v telefonu) Musím být lepší influencer, vůbec nejdu s reálným časem. Už se chystám týden, že to dám na Instagram.

► To je krása takhle zblízka.

Ale poprvé to bylo lepší. Ozbrojený guide, který jde s vámi, je v kontaktu s trackery, kteří mu udávají polohu. To jsou lidi, kteří s gorilami žijí třeba dva roky, než si na ně gorily zvyknou, a teprve potom k nim můžou brát cizí lidi. Bývají to i bývalí pytláci, kteří pochopili, že je lepší dát se k Jediům než na Temnou stranu. Poprvé jsme gorily hledali déle, šli jsme třeba šest hodin. Pak vám řeknou: „Sundej si čepici, batoh, jdi na čtyři a lez.“ Všechno probíhalo v klidu, úplně jste cítil, jak tam vibruje energie. Teď trvalo relativně krátkou dobu, než jsme došli k trackerům, a ti byli hodně hluční. Asi byli zvyklí od jiných turistů. Za posledních šest let se turismus rozšířil a jezdí tam víc a víc lidí. Trackeři nám pořád sekali nad hlavami mačetou, abychom měli lepší výhled. Museli jsme je usměrňovat a říkali jsme jim: „Už dost, chceme si v klidu sednout a dívat se.“

► Na Instagramu jste sliboval historku, jak jste nazí utíkali před hroší samicí, ale pak už jste nic z Afriky nesdílel.

Ještě jsem se k tomu nedostal. Problém sociálních sítí je v tom, že pro největší dosah je lepší dávkovat příspěvky postupně, a ne to pak vysázet všechno najednou, ale mě to tak baví. Jsem filmař a rád vyprávím ucelený příběh. Nedovedu si moc představit, že bych v reálném čase sdílel se světem, co jsem zrovna zažil. Snažím se žít okamžikem, aspoň v některých chvílích. I tak si myslím, že na telefonu trávím moc času. Je to jako digitální heroin a je těžké se toho zbavit.

► Tomu rozumím. Ale co ta hrošice?

Hrošice je krásnej teasing. Hrošice se samozřejmě nestala… (přeruší nás telefon a Jakub se omlouvá, protože hovor musí vyřídit) Nasazujeme trailer k filmu na YouTube a řešíme, jestli projde přes schvalovací roboty. Proto jsme už museli cenzurovat teaser, kde vadilo, že je Lavi zapíchnutý penisem do hřiště. Vadí, že ve scéně, kde si Lavi volá s partnerkou Lucií, má Lucie na posteli vyskládané robertky. A teď v traileru neprojde přes roboty zvuk hekání. To je bizarní. Do kina si můžete dát cokoli, na VOD platformách je to úplně jedno, u televize záleží, jestli si lajsne prime time nebo druhé okno, ale když chcete lidi na něco nalákat do kina, tak – aby to prošlo na YouTube –, je to docela oříšek.

► Je zvláštní, kudy vedou hranice toho, co je v pohodě, a co už ne. V koupelně jsem narazila na krabičku Laviho masturbačních ubrousků. Při vymýšlení merche jste se také dost odvázali…

Merch je fajn pro udržení brandu a povědomí, ale přijde mi nesmysl dělat spoustu triček a mikin, které pak zavřeme do šuplíku. Měli jsme třeba ještě Antibaby návlek – prezervativ a pak Laviho zvlhčovadlo, což je lubrikant. V rámci našeho humoru mi to přijde super. A ještě lepší je, když s těmi produkty pak chodíte do firem a korporátů řešit peníze a jejich spojení s projektem. Je zajímavé sledovat reakce, jak moc je kdo distingovaný a uťápnutý, či otevřený tomuhle humoru.

► Výborný icebreaker! Měli jste nějaký nápad na merch, který vám pak přišel přes čáru?

Do dvojky třeba řešíme luxusní čokolády se smetanovou náplní a přemýšlíme, jestli je pojmenovat Laviho koule. Nechci říct, že je to za hranou, protože není, ale zvažuju, jestli bych si sám koupil koule s takovým názvem. Ale asi jo.

► Ještě mě zaujaly ty náboje na stole…

My válčíme. Chcete si s námi zaválčit?

► Ne, děkuju, mám dva syny, užiju si to doma. To tady máte na odreagování z práce?

Je to příjemné zpestření. Vždycky se řekne: „Vildo, postav mapu!“ Pokaždé musí být jiná. Dá se pobíhat skrz místnosti a hrajeme různé módy – team death match na počet životů nebo i free for all, všichni proti všem. Myslím, že nejvíc nás tady hrálo dvanáct, to je pak docela masakr. Už se nás dole v baráku ptali, co tady děláme, že se jim klepou lustry.

► Střílíte i doma s dcerami?

Vůbec. Ale jejich děda, můj tchán, to téma nadnesl, protože má na baráku problém s kunou. Říkal dceři, že ji vezme na střelnici, až bude větší. Je to zvláštní. Pamatuji si, že jsem měl první (dětskou) pistoli v šesti sedmi letech, ale jak s tím pak pracovat dál? Na jednu stranu je to hračka, ale taky věc, se kterou se válčí a umírá kvůli ní spousta lidí.

► Zbraně dětem do ruky nepatří… Nebo patří?

Minimálně by měly vědět, co to je, aby v dospělosti nebyly překvapené. Se starší dcerou jsme pistole řešili. Nachytala mě, když jsem hrál Playstation. Musel jsem jí pak vysvětlovat, že je to jenom „jako“. Že v tuhle chvíli nikomu neubližuju, ale někteří lidé si ubližují a zabíjejí se.

► Předpokládám, že máte zbrojní průkaz.

To předpokládá hodně lidí. Ale ještě jsem neměl čas na testy. Napravím to, cítím, že je ideální čas. Mám to jako s řidičákem. Auto jsem taky řídil dřív, než jsem dostal papíry. I když to bych asi neměl říkat…

► Starší dceru jste brával s sebou na box, to vydrželo?

Pořád. Ale už chodí do školky a já trénuju ideálně ráno, proto to nevychází moc často.

► Kdy jste byl naposledy boxovat?

Teď ještě nemůžu, protože jsem měl skřípnutý podžeberní sval. Taková malá kravina, ještě se u nějakého rychlého pohybu ozve. Box mě hodně baví, ale přepínat se a jít do toho na sílu mi na základě zkušeností nefunguje. Chcete se teď ptát, jestli si dám zase nějaký zápas?

► No jo.

Je to citlivé téma. Teď jsem tím tři měsíce zase žil a myslím, že jsem měl super formu. První zápas, amatérský, jsem si dal v prosinci, čtrnáct dní nato jsem měl boxovat v Lucerně a pár dní před tím se mi stalo tohle. Měli jsme na zápas v produkci navázané další aktivity, takže to pro mě bylo o to horší. Tak jsem se sbalil a odjel jsem s dcerou k moři.

► To už je další zápas, který vám nedopadl. Jestli to není znamení.

Už jsem si říkal: „Hele, tys měl zůstat u toho, že se ti to povedlo jednou. Tobě to není určený.“ Event v Oktagonu před třemi roky, kde jsem měl nastoupit proti Borárosovi, se nadvakrát odkládal, třetí termín už jsem kvůli práci nemohl a teď zas přišlo tohle. Ale to k životu patří, nemůže být pořád všechno zalité vítězstvím. A vlastně se nezlobím, že jsem v tom prosinci dostal na budku od devatenáctiletého kluka. Jediné, co mě zpětně mrzí, je, že jsem s bojovými sporty začal poměrně pozdě.

► No právě. Další zápas by byl kdy? Za rok? Zase by to znamenalo delší přípravu. Abyste to do budoucna ještě zdravotně ustál…

(směje se) „Jestli už nepatříte, pane Štáfku, do starýho železa!“

► Tak jsem to úplně říct nechtěla.

To víte, že občas lituju toho, že mě to nechytlo někdy v osmnácti. Ale to bych tady třeba s vámi dnes neseděl. Všechno je tak, jak má být.