Macron míří k obhajobě

Podle průzkumů veřejného mínění by měl být současný francouzský prezident Emmanuel Macron, jenž stojí v čele hnutí Republika na pochodu, znovu zvolen. V prvním kole prezidentských voleb 10. dubna mu totiž přisuzují více hlasů než v roce 2017. K tomu mu pomohla i ruská invaze na Ukrajinu. Zejména proto, že někteří jeho soupeři, například šéfka krajně pravicové strany Národní sdružení Marine Le Penová, jsou kritizovaní, že straní Vladimiru Putinovi. V případném druhém kole 24. dubna se pak utkají nejúspěšnější dva kandidáti z prvního, nezíská-li v něm některý z uchazečů více než 50 procent hlasů.

Macron Francii ekonomicky ani společensky nepozvedl, jak sliboval. Hovořil o revoluci, ale zemi zakonzervoval v umírněném liberalismu, jemuž vládne jeho politický pragmatismus vyjádřený úslovím „en même temps“, zároveň. Macron je jak pravicový, tak levicový, konzervativní i pokrokový. Představuje progresivního lídra, který dokáže ve společenských i ekologických otázkách najít kompromis. Tím se liší od mladých progresivistů, které zastupuje především Strana zelených a hnutí Nepoddajná Francie v čele s Jeanem-Lukem Mélen­chonem.

Záchrana ekonomiky

Macron navzdory odporu prosadil návrat k jaderné energetice. Ve společenských otázkách pak vytyčil červenou linii, za kterou se nevydá – náhradní mateřství. Slibuje zachovat současnou Francii, která však bude směřovat k federální Evropě. Proto ho podporují ti, kteří mají prospěch z globalizace. Stoupence a věrné voliče má ve velkých městech, jako jsou Paříž nebo Lyon, elitách, vyšší střední třídě a v důchodcích, kteří spoléhají na stát. Otázkou je, zda si současná Francie nežije nad poměry a je-li tento její stav udržitelný.

V důsledku koronavirové pandemie se Macronova vláda rozhodla zachránit ekonomiku za každou cenu, čímž se však v letech 2020 a 2021 zvýšilo zadlužení Francie na 115,7 procenta hrubého domácího produktu. Státní rozpočet loni zaznamenal zhruba sedmiprocentní schodek. Inflace dosáhla letos v únoru 3,6 procenta, k čemuž přispělo zastropování cen elektři­ny, které donutilo jejího francouzského výrobce a distributora Électricité de France (EDF) vydat nové akcie. Tuto společnost vlastní z 83,88 procenta stát, který se na zvýšení kapitálu podílel 2,5 miliar­dami eur.

Ekonomika Francie není v dobrém sta­vu a nový prezident bude muset především řešit, jak zachovat kupní sílu obyvatel, aby zabránil zopakování hnutí žlutých vest. Nyní by však byly nepokoje mnohem silnější než v minulosti, protože stále víc Francouzů ohrožuje chudoba a růst nákladů na život.

V roce 2017 se Macron v předvolební kampani zaměřil především na ekonomiku, díky čemuž upoutal větší pozornost než ostatní kandidáti. Jeho hlavním cílem bylo zlepšit ekonomiku Francie a učinit z ní liberální zemi, která nebude známá zejména vysokými daněmi a rozbujelou státní sférou. Sliboval snížit daně o 50 miliard eur a podpořit podnikání a inovace. V současné předvolební kampani však ekonomická témata hrají vedlejší roli. Možná se poučil, že je lepší neslibovat nic konkrétního.

Při nedávné prezentaci Macronova programu absence ekonomických témat překvapila. Ještě více však to, že vůbec nezaznělo klíčové slovo uplynulých týdnů – inflace. Ve Francii činila letos v lednu 2,9 a následující měsíc už zmíněných 3,6 procenta. Trend je celosvětový a nemůže se vyhnout ani zemi, která má navíc zápornou obchodní bilanci.

Rusko-ukrajinská válka zdražila ropu, což pocítili i francouzští řidiči. Cena benzinu dosáhla 2,2 eura, u některých benzinových pump i tří eur za litr. Francouzská vláda od 1. dubna zavedla slevu 15 centů na litr pohonných hmot. Toto opatření je však nesystémové a má získat Macronovi hlasy. Boj s inflací by měl být pro příštího francouzského prezidenta největší výzvou a názory, jak ho vést, povedou k velkému pnutí v Evropské unii.

Boj s chudobou

Tradičním tématem předvolebních kampaní ve Francii je debata o minimální mzdě, jež letos činí 1 269 eur měsíčně. Je vázaná na inflaci a pravděpodobně příští rok skokově naroste. Hlavním problémem je, že s touto částku v podstatě není možné žít v Paříži ani v jiném velkém francouzském městě. Venkovanům nebo vlastníkům nemovitosti pak zajišťuje pouze přežití.

Vyšší minimální mzda je doménou levicových prezidentských kandidátů a Mélenchon navrhuje její nárůst na 1 400 eur měsíčně. Není však jasné, z čeho by se měla zaplatit, aby francouzská ekonomika zůstala konkurenceschopná. Podle něho by ji měli hradit především bohatí, proto by se měl zavést platový strop ve firmách. Ředitelé a vrcholní manažeři by mohli brát maximálně 20násobek nejnižšího platu zaměstnance. Druhým zdrojem příjmů na sociální politiku by bylo zastropování dědictví na 12 milionů eur. Vše nadto by připadlo státní pokladně.

Kandidátka Republikánské strany Valérie Pécresseová sice nenavrhuje nárůst minimální mzdy, ale slibuje, že do pěti let zvýší o deset procent platy všech, kdo vydělávají méně než 2 800 eur čistého. Už však neříká, jak k tomu firmy donutí nebo dosáhne tohoto růstu. Propracovanější návrhy mají Le Penová a Éric Zemmour, kandidát a předseda hnutí Znovudobytí! Šéfka Národního shromáždění navrhuje, aby firmy zvýšily svým zaměstnancům platy o deset procent, které nebudou podléhat odvodům. Podniky jim mohou přidat, aniž by odvedly více peněz do státní pokladny. Tato sleva se bude týkat všech, kdo vydělávají méně než trojnásobek minimální mzdy. Zemmour chce lidem, jejichž měsíční příjem je nižší než dva tisíce eur, odpustit daň, která slouží k financování sociálního systému.

Pro lidi pobírající minimální mzdu by to znamenalo nárůst čistého příjmu okolo sta eur. Výpadek v sociálním systému by měla nahradit kontrola dávek a především jejich zrušení pro cizince, kteří nemají ve Francii odpracovaných více než pět let. Zemmour chce zcela zastavit imigraci a zdravotní péči pro cizince, úspory by měly činit desítky miliard eur. Ty by použil na daňové úlevy pro Francouze. Macron se k minimální mzdě nevyjádřil.

Dalším velkým tématem předvoleb­ní kampaně byl věk odchodu do důchodu. Ani v něm Macron nesplnil, co slíbil. Koronavirová pandemie zastavila reformu, která by zpřehlednila složitý důchodový systém a jež se řídila heslem „za každé odvedené euro jedno na důchod“. Daňový poplatník měl vědět, kolik si našetřil a s jak velkým důchodem může po skončení pracovní kariéry počítat.

Liberál Macron navrhuje nepopulární opatření v podobě zvýšení hranice odchodu do penze z 62 na 65 let. Za to slibuje důchod minimálně 1 100 eur měsíčně. Při vysokém francouzském zadlužení se to zdá jedinou možností, jak aspoň trochu snížit státní výdaje. Stejný věk navrhuje i Pécresseová, jejímž hlavním cílem je nejvyšší pokles státních výdajů. A obvinila Macrona, že ho od ní převzal.

Mélenchon navrhuje snížit hranici odchodu do důchodu na 60 let. Le Penová zpočátku usilovala o totéž, ale couvla, a nyní chce 62 let, přičemž by se mělo zohlednit, že člověk začal pracovat už před dovršením 20 let – mohl by žádat o dřívější odchod do důchodu. Zemmour navrhuje zvýšení na 64 let.

Bezpečnost

Po korononavirové pandemii se hlavním tématem stala rusko-ukrajinská válka a s ní spojené výdaje na armádu, zahraniční politika a uprchlíci. Těm současným z Ukrajiny je bližší francouzský civilní a politický život než migrantům z islámských zemí, proto debata o migraci nabrala jiný rozměr.

Koronavirová pandemie a rusko-ukrajinská válka zastínily téma vnitřní bezpečnosti, které mělo být hlavní pro Zemmoura a částečně i Le Penovou. Ta však na to byla lépe připravená, protože polovina její agendy se zaměřovala na obyvatele s nízkými příjmy a lidi žijící mimo velká francouzská města. To však neznamená, že problém předměstí zmizel. Pokud inflace poroste, lze v nich očekávat nepokoje.

V současnosti činí minimální podpora jedné osobě bez příjmů 575, manželskému páru 863 eur měsíčně. Částka se zvyšuje podle toho, o kolik se starají dětí. Bude-li však francouzský stát chtít zvládnout růst inflace, nebude ji moci vyplácet celou. Proto by podle Macrona její výplata měla být podmíněna veřejně prospěšnými pracemi, což mu ubírá levicové hlasy. Se zhoršující se ekonomickou situací bude stále obtížnější mírnit napětí mezi původními Francouzi a novými příchozími. Zemmour si slibuje od zpřísnění sociálních dávek pokles zájmu imigrantů o Francii.

Prezidentští kandidáti se v předvolební kampani věnovali i dalším tématům, například jaderné energetice. Prakticky všichni jsou pro její obnovu. Výjimkou je Mélenchon, který chce, aby se v roce 2050 veškerá elektřina vyráběla z obnovitelných zdrojů energie (OZE). Kandidáti se však rozcházejí v jejich zachování. Le Penová a Zemmour jsou pro odstranění větrných a solárních elektráren, protože neřeší energetické spotřeby a hyzdí francouzskou krajinu. Macron a Pécresseová trvají na současném vy­užití jaderné energie a té z OZE.

Dalším tématem je vztah Francie k NATO a EU, jež však značně zastiňuje současná válka na Ukrajině. Je pravděpodobné, že se Severoatlantická aliance změní. Macron a Pécresseová vyzývají k její reformě. Podle Le Penové, Zemoura a Mélenchona by z ní Francie měla odejít, pokud zůstane stejná.

Macron a Pécresseová si přejí větší evropskou integraci, zatímco zmíněná trojice více francouzské suverenity na úkor EU. Ani jeden z těchto pěti politiků však není konkrétní, protože není jasné, jak EU zareaguje na válku na Ukrajině a zda se v ní nezvýší napětí, zejména kvůli nejednotnému postoji k nezávislosti na ruských nerostných surovinách.

Největší výzvou pro příštího francouzského prezidenta bude najít pro svou zemi novou cestu. To je v letošních prezidentských volbách jedinečné, protože společnost a svět nebudou fungovat jako dosud. Nikdo však zatím nedokáže tyto změny stanovit. Pro Francii bude velmi těžké udržet si pozici sedmé světové mocnosti.

Změny mohou být natolik velké, že se ve Francii zvýší poptávka po reformě ústavy, jež odebere prakticky neomezenou moc prezidentovi ve prospěch občanů, kteří se budou více podílet na rozhodovacích procesech. Možná bude příští francouzský prezident posledním, který disponuje takovou velkou politickou mocí doma i v zahraničí.