Malí proti velkým, všichni proti krizi

Poměříme-li průměrnou mzdu s cenou, bylo pivo za první republiky větším luxusem, než je tomu dnes. V polovině dvacátých let minulého století ležák plzeňského typu vyšel plus minus na 1,40 Kč, zatímco hodinová mzda se pohybovala pod čtyřmi korunami. To znamenalo dvě velká piva a jedno malé. Dnešní hodinová průměrná mzda zajistí téměř dvojnásobek točeného.

I tak si již mezi válkami zdejší obyvatelstvo zasluhovalo právem označení „národ pivařů“. Dnešní Česko sice obvykle vévodí nejrůznějším srovnávacím žebříčkům spotřeby piva, avšak ani tehdejší Československo se za výsledky v pití stydět rozhodně nemuselo. V rámci Evropy zaujímalo šestou pozici. První byla Belgie a za ní následovala Velká Británie, Dánsko, Německo a Švýcarsko. Ostatně pivo mezi běžnými nápoji vévodilo, vypilo se jej třináctkrát víc na hlavu ročně než vína, a v případě limonád či sodovek dokonce osmnáctkrát víc.

Ani tato působivá čísla však nemusela automaticky znamenat, že by výroba piva byla za všech okolností výnosnou a lukrativní činností. Ve druhé polovině dvacátých let podle údajů Otakara Krofty průměrný zisk na hektolitr vyrobeného piva činil šest korun, zatímco citovaný autor by za legitimní úroveň považoval dvacetikorunu. Nemusíme jej nutně brát až příliš vážně. Krofta patřil ke známým lobbistům ve prospěch pivovarnictví a jeho publikace měly v popisu práce, aby spíše evokovaly temný obraz „úpadku výroby“ než přehnaný optimismus. Reálně zisk z piva hodně osciloval. U malých pivovarů se pohyboval ještě níže, zatímco velké akciové podniky, byly-li efektivně spravovány, se oněm dvaceti korunám mohly přibližovat.

Blahobyt akciových pivovarů

Mezi takové patřil třeba Smíchovský akcionářský pivovar (Staropramen). Mezi velikost a zisk však nešlo automaticky klást rovnítko, protože Smíchov byl co do velikosti výstavu druhý v republice za Prazdrojem, avšak takový První akciový pivovar Cheb, který na konci dvacátých let patřil také k těm největším (v žebříčku objemu výroby mu příslušelo deváté místo), vykazoval jen minimální zisk ve výši 2,54 Kč na hektolitr. Poznamenejme, že od roku 1994 se v Chebu již pivo nevaří, ale tamní, skvostně zrekonstruovaná budova pivovaru dodnes město krášlí.

Obecně platilo, že akciové pivovary mívaly nejlepší předpoklady pro svůj rozvoj. Jak trefně poznamenává autor prací o pivovarnictví a historik Jan Grisa: „Akciové podniky měly nespornou výhodu ve svém kapitálu. Měšťanské či šlechtické pivovary musely své rekonstrukce a inovace provádět postupně a financování takových úprav bylo závislé na možnostech vlastníka. Tento handicap stavěl akciové podniky do výhodné pozice, díky níž mohly růst a modernizovat s menšími obtížemi než jejich konkurence.“

Jak mohl nový akcionář vlít novou krev do žil stagnujícímu podniku, ukázal citovaný autor na nevelkém bohušovickém pivovaru v éře velké hospodářské krize třicátých let. Tamní pivovar vznikl v roce 1900 jako produkt nacionálních bojů mezi Čechy a Němci na severu Čech. Svůj nacionálně český charakter si hýčkal i v meziválečném období. A tak se jeho vedení dočkalo v letech 1931 až 1932 od uvědomělých Čechů kritiky, že je ochotno prodat akcie šlechtici Maxmiliánu Ervínu Lobkowiczovi, respektive jeho otci Ferdinandu Zdeňkovi. Nebyli totiž považováni za spolehlivé Čechy. Akcie nakonec koupil otec Lobkowicz a příběh nebyl bez pikantnosti. Oba Lobkowiczové byli tehdy ve sporu kvůli morganatickému (nesourodému) sňatku Maxmilána Ervína, s nímž jeho otec nesouhlasil. A tak synovi alespoň kazil obchody a pivovar koupil místo něj. Díky Lobkowiczům – i když i v dalších letech se pivovar potýkal se ztrátou – se podařilo v kritické chvíli situaci stabilizovat, a dokonce i pomýšlet na modernizaci technologického zařízení.

Válka mezi Lobkowiczovými přicházela severočeským Bohušovicím vhod; František Zdeněk se staral o jeho odbyt na úkor ostatních rodinných pivovarů v Bílině a Roudnici. Grisa v tomto směru ve své knize z roku 2020 spekuluje, že kdyby k této rodinné při nedošlo, bohušovický pivovar by zřejmě skončil a trh by zaplnily zbylé dva. Příběh měl – alespoň z pohledu rodového – dobrý konec. František Zdeněk již završoval osmou dekádu svého života a v roce 1937 usoudil, že bude moudré se s dědicem usmířit, neválčit.

Dávná kozlovská legenda

Modernizace a snaha o zvýšení efektivity byla jednou ze slibných cest, jak se s krizí třicátých let úspěšně poprat. Tímto směrem vykročil také velkopopovický pivovar, který se v republice pohyboval, co se týká výstavu, na třetím místě (podle údajů z let 1927 až 1928). Středočeský pivovar do nové dekády vstoupil i se svým novým ikonickým symbolem, jímž se stal kozel. Pivovar kousek za Prahou založil František II. Ringhoffer jako součást svého strojírenského koncernu, třebaže se jeho otevření v roce 1874 nedožil. Zatímco věhlasné strojírny, o nichž jsme v seriálu loni psali, dostal do správy starší syn František III., o pivovar se staral mladší syn Emanuel. Na počátku 20. století se ještě nacházel na 22. místě mezi všemi českými pivovary, ovšem v roce 1907 byl již na třetím. A tuto pozici si uchovával i mezi válkami.

V ostrém poválečném konkurenčním boji Emanuel vsadil na vaření tmavého silného piva, jemuž se tradičně přezdívalo „kozel“. Z jakého důvodu? Má se za to, že jde o zkomoleninu, jejíž kořeny sahají až hluboko do středověku. Takové pivo se totiž prý ve 14. století vařilo v dolnosaském městečku Einbeck a odtud vyváželo do širokého okolí. Postupně ale došlo ke zkomolení slova na „ein Bock“ – tedy kozel. Takový typ piva v českých zemích vařilo v prvních dekádách 20. století hned několik pivovarů (práčský ležák měl kozla i ve znaku), ale mezi nimi se velkopopovický mok těšil největší oblibě, až se stal ikonickým produktem a od roku 1922 i registrovanou obchodní značkou velkopopovického piva. Aby „brand“ nabyl na ještě větší vážnosti, ve třicátých letech se pásl na pozemcích pivovaru exoticky vypadající živý kozel, dovezený až z Podkarpatské Rusi, jenž byl ukazován zájemcům při exkurzích.

Smíchov nejsou jen strojírny

Třicátá léta nebyla ve Velkých Popovicích jen ve znamení nových železobetonových ležáckých tanků s úplnou chladicí a napouštěcí armaturou, ale i nové automatizované lepičky etiket na lahvové pivo, jehož výroba rychle rostla. A na své si přišli i zaměstnanci s novou jídelnou, lékařskou ošetřovnou a moderním sociálním zařízením. Masivní investice tak z Velkých Popovic udělaly nejrychleji rostoucí pivovar v Československu během třicátých let.

Naopak smíchovský Staropramen vedle technologické modernizace vsadil na odlišnou strategii. Tradičně se vyhýbal upisování velkých emisí akcií, aby nad drobnými akcionáři nepřevážil nějaký velký investor, a tak jich vydával jen takové množství, aby na to stačili stávající akcionáři. Obdobně se snažil nebýt závislý na bankovních úvěrech. Cenou za to však bylo, že si akcionáři jen minimálně vypláceli dividendy a namísto toho byl zisk akumulován.

Do velké hospodářské krize tak – jak uvádí historik Martin Minařík – smíchovský pivovar vstupoval s úctyhodnými čtyřiceti miliony korun na účtu. S tím se již daly hrát rozličné hry a Karel Dimmer v čele správní rady se začal zaměřovat na „skupování“ klientely. Zatímco bankrotující hostinští nemohli dosáhnout na bankovní úvěry, kapitálově silný pivovar mohl nahradit banky a hostinské si úvěrováním k sobě připoutat… A tak zatímco výroba piva v republice mezi roky 1929 až 1936 klesla o 35 procent, podíl smíchovského pivovaru na trhu stoupl ze šesti na 9,4 procenta. Není divu, že za takových okolností Staropramen dlouho a úspěšně sabotoval snahy ostatních pivovarů, aby na obranu před krizí uzavřely kartel a rozdělily si trh. Neregulovaná soutěž takovému silnému hráči náramně vyhovovala.

U Fleků se vaří i točí dál

Když 25. května 1937 po delší chorobě zemřel Václav Brtník (narozený roku 1864), dobová česká média jeho odkazu věnovala značnou pozornost. Označovala jej nejen za majitele „nejznámějšího pražského pivovaru“, ale také za „nejstaršího z pražských sládků“ a za „výborného Čecha“. A pochvalně přitom zmiňovala, že ani nelituje finančních obětí, že „tak dovedl dáti pivovar U Fleků do náležitého pořádku, vtisknouti mu staročeský ráz a udržeti tempo s ostatními pražskými pivovary“. Skutečně – flekovská legenda žije zásluhou sládka Brtníka. Pivovar převzal v době, kdy tradiční malé podniky začaly z pražských ulic mizet – po jeho smrti na území metropole vařily vlastní pivo už jen dva: a to U Tomáše na Malé Straně a právě U Fleků. Což byla situace, která se víceméně udržela po dalších padesát let.

Václav Brtník se narodil jako jedno ze sedmi dětí do rolnické rodiny a sládkem se vyučil U Hermanů (též známo pod názvem U dvou modrých koulí) v Mostecké ulici na pražské Malé Straně. Tam se po praxi v několika českých a německých pivovarech vrátil jako „podstarší“ u sládka J. K. Khopa. A když si dotyčný najal i pivovar U Fleků (1898), Brtník přešel do něj a po Khopově smrti (1905) jej vedl společně s Khopovou vdovou Janou Marií.

V první polovině 20. století pod tlakem průmyslově vařeného piva mizely malé pivovárky jeden za druhým. Někteří pražští právovárečníci a provozovatelé staroslavných podniků založili společně Branický pivovar (Hostinský pivovar pražských sládků) a vlastní vaření piva v malém opustili. Jiní prostě zkrachovali. Končili. Svět opouštěla i přímá novoměstská konkurence flekovských: U Štajgrů (1897), U Bucků (1921), U Primasů (1924) či U Šenfloků (1930) postupně zavírali a stejně končily i nejtradičnější pražské podniky jako třeba U dvou modrých koulí (1412 až 1907), U Rozvařilů (1340 až 1922) či U Křížovníků (1378 až 1904). Přitom některé dosahovaly klidně až trojnásobného výstavu oproti Brtníkovu podniku.

U Fleků však pivo vařili dál. Po vzniku ČSR Brtník učinil odvážné rozhodnutí. V době, která tomuto typu podnikání výroba piva v republice mezi roky 1929 až 1936 klesla o 35 procent, podíl smíchovského pivovaru na trhu stoupl ze šesti na 9,4 procenta. Není divu, že za takových okolností Staropramen dlouho a úspěšně sabotoval snahy ostatních pivovarů, aby na obranu před krizí uzavřely kartel a rozdělily si trh. Neregulovaná soutěž takovému silnému hráči náramně vyhovovala.

U Fleků se vaří i točí dál

Když 25. května 1937 po delší chorobě zemřel Václav Brtník (narozený roku 1864), dobová česká média jeho odkazu věnovala značnou pozornost. Označovala jej nejen za majitele „nejznámějšího pražského pivovaru“, ale také za „nejstaršího z pražských sládků“ a za „výborného Čecha“. A pochvalně přitom zmiňovala, že ani nelituje finančních obětí, že „tak dovedl dáti pivovar U Fleků do náležitého pořádku, vtisknouti mu staročeský ráz a udržeti tempo s ostatními pražskými pivovary“. Skutečně – flekovská legenda žije zásluhou sládka Brtníka. Pivovar nepřála, získal nejprve s Khopovou pivovar od měšťanské rodiny Pštrossových (1920) a po její náhlé smrti téhož roku vykoupil od dědiců podíly (za sumu nejméně 500 tisíc Kč) a začal celý pivovar řídit jako sládek a majitel sám. A vedl si úspěšně – udržel jméno podniku i výrobu piva (což se nepodařilo Černému pivovaru). Jeho strategie byla jednoduchá – vařit tolik piva, kolik se vypije na místě, udržet stoly plné a zdůrazňovat tradiční pověst podniku coby české pivnice otevřené umělcům. K zaplnění sálů sloužila kromě tmavé speciální třináctky vařené ze čtyř sladů dle stejného receptu už od poloviny 19. století také kabaretní vystoupení. A pomáhala samozřejmě reklama – velký humbuk vzbudilo vytočení Brtníkova pětimiliontého půllitru U Fleků v roce 1929 (počítáno od roku 1898).

Davídkové proti Goliášům

Tlaku velkých pivovarů a velké hospodářské krize pak Václav Brtník čelil i aktivním zapojením do výboru Svazu malých a středních pivovarů v republice Československé, jehož cílem bylo především zabránit „dalšímu zanikání malých a středních pivovarů“, a naopak oživení podniků v nedávné době uzavřených. Tento spolek založený v polovině dvacátých let v období otevřené konkurence po vypršení platnosti předválečných kartelových dohod vydával i vlastní časopis Pivovarský obzor a vedl také fond Aloise Stallera pro „podporu zchudlých sládků a pro vdovy a sirotky“. A že jich nebylo málo! Jen mezi lety 1924 a 1933 zmizelo z mapy Československa dle statistických údajů 133 malých pivovarů.

Lobbistická činnost svazu ovšem měla především zajistit konkurenční výhodu vůči velkým podnikům a jejich tlaku na cenu, skupování hostinských a kartelovému způsobu podnikání. Opakovaně usiloval o úlevy pro menší výrobce – navrhoval progresivní daň z piva, zákaz „přídavků“ k dodávkám zdarma (služby zavážení, poskytování skla a podobně) či stanovení minimálních cen… Ovšem bez výjimky neúspěšně. Až kontingentní smlouva z roku 1935 přinesla stabilitu – jak stanovením maximálního povoleného ročního výstavu (tedy omezení růstu produkce), tak zvýhodněním menších výrobců (do deseti tisíc hektolitrů) zavedením přísnějších podmínek (i omezením pracovní doby) pro velké průmyslové pivovary. U jejího vyjednávání však nejstaršího sládka zastupovali synové: právník Václav a sládek František.

Kam chodit „na jedno“

Jak víme (a někteří klidně i zakoušíme), v pražském pivovaru U Fleků varná tradice přežila a podnik pod hodinami dnes požívá přímo legendárního statutu. V devadesátých letech se totiž poslední přežívající staropražský pivovárek stal svým způsobem prvním minipivovarem v Česku a také součástí nového spotřebitelského trendu. Zároveň pochopitelně funguje i coby turistická atrakce („založen LP 1499“), což byl jeden z důvodů, proč přežil i éru socialismu; dokonce prošel v osmdesátých letech památkářsky pietní renovací včetně dobových fresek. Hlavní zásluha ale patří opět Brtníkům. V čele podniku nyní stojí pokračovatel rodu Ivo Brtník a snaží se v něm udržovat „ducha první republiky“. Zatímco jeho praděd bojoval proti těžkým podmínkám, situace minipivovarů je dnes optimističtější a zažívají v zemi pravý boom.

Když roku 1949 sládka Františka komunisté zatkli a poslali do Jáchymova, jeho příbuzní i manželka s dětmi se museli ze znárodněného pivovaru okamžitě odstěhovat. Brtníkovi pak žili v jižních Čechách a s pivovarnictvím neměli mnoho společného. Nejstaršího vnuka Václava Brtníka, Františka (v roce 1949 teprve čtyřletého) totiž na studia pivovarnictví raději nevzali, protože „kdyby se to jednou otočilo… mohl by žádat pivovar zpátky“.

I tak coby kuchař-číšník v oboru zůstal. I proto rodinná rada po restituci roku 1991 rozhodla, že flekovský pivovar povede. Dnes je z rodu i sládek – Václavův pravnuk Michael Adamík. Na vrcholu ikonických hodin u vstupu do pivovaru tak může nadále pyšně stát soška medvěda brtníka jakožto symbol hrdé tradice pražského pivovarského rodu.

 Jiří Janáč, Jakub Rákosník, autoři jsou hospodářští historikové, působí na Filozofické fakultě UK