Ne, slavná pasáž písně Sametová kapely Žlutý pes není pozdní narážka na odchod prezidenta Miloše Zemana. Vztahuje se k jinému odcházení, k rezignaci lidoveckého ministra zemědělství Zdeňka Nekuly, který odešel z funkce oficiálně z „osobních důvodů“.
Nekula doplatil na svůj špatný mediální obraz. Jeho vystupování v boji s vysokými cenami potravin bylo až komické.
Dohledávání viníka mezi producenty, zpracovateli a prodejci dopadlo předpokládaně tragicky: mohou za to všichni a vlastně nikdo. Nekulův odchod se dá ale také chápat jako politická oběť, kterou ministr rád položil na stranický lidovecký oltář. Strana totiž slízla velmi ostrou kritiku za to, že v úsporném balíčku vlády tlačila nulovou spotřební daň na tiché víno, což vyvolalo zlou krev u pivovarníků a destilérů, kteří si svou daň musejí zaplatit (jde o spotřební daň z alkoholu, nikoli o daň z přidané hodnoty, tu platí „tiší“ vinaři také).
Nekula to v podivném videu z chodby označil za „majstrštyk“ a přiznal se, že to pro něj ve vládním balíčku byla priorita číslo jedna. Lidovci teď zabijí dvě mouchy jednou ranou. Nasadí na ministerstvo Marka Výborného, bývalého předsedu strany, který je komunikačně mnohem zdatnější než Nekula. A ještě vytvářejí dojem, že musel odejít slabý kus hlavně kvůli nevyváženému lobbingu pro jednu zemědělskou skupinu, která je odcházejícímu šéfovi resortu až rodinně blízká.
Nakonec je více než zřejmé, že Nekulovo „dobrovolné“ odcházení je spíše mediální trik než nějaká změna politické strategie či obsahu práce na ministerstvu zemědělství. Lidovecká politika se rozhodně zásadně nezmění, není totiž paradoxně proč, neboť Nekula byl mezi farmáři brán vcelku pozitivně. Spokojeni s ním nejsou jenom vinaři, kterým dodal onen bezdaňový mistrovský politický dárek, ale i další zemědělci.
Nekula byl v tomto smyslu paradoxně úspěšný ministr. Změnil způsob rozdělování dotací, zasadil se o vyvažování příspěvků pro malé i velké podniky. Šel v mnoha dalších oblastech směrem, kterým chtěla většina zemědělců, bojujících s nadvládou velkých agropodniků od tomanovců (rodinné firmy exministra Miroslava Tomana) po Agrofert. Zdeněk Nekula byl jejich ministr, ministr zemědělské lobby, tedy bojovníkem za zájmy lidí v resortu, který zastával.
Ne že by se tito lidé nyní kvůli Nekulově odchodu věšeli, ale těžko mu budou rozumět. A mohou se zeptat: Kdo jiný než člověk až po uši ponořený do dění v oboru, kdo jiný než lobbista za zájmy zemědělců by měl být agrárním ministrem?
Nekulův odchod je potvrzením, že v moderní společnosti má zdánlivě přirozený ministerský lobbing své politické meze. A že pro obraz politiky ve společnosti je úspěch vlády důležitější než spokojenost lidí v resortu. Zdá se, že zájmy celku musí mít přednost před nějakou jeho částí. Ve vztahu k Nekulově majstrštyku je to třeba pocit spravedlivého rozdělení zátěže rozpočtových opatření před výhrou vinařské lobby. Co na tom, že ta nula tu byla dávno před Zdeňkem Nekulou…
