Ministr politické ekonomie

Ve Velké Británii nebo Německu je ministr financí de facto vládní dvojkou. Má na starost státní kasu a její střednědobou kondici, kromě toho přináší do parlamentu důležité ekonomické předlohy, jež umožňují vládě „dělat politiku“.

Politika se dělá především prostřednictvím přerozdělování společných peněz, protože peníze jsou moc. A od toho je tu ministr financí, který si s tím musí poradit ve prospěch vlastní vlády i občanů. Jenže to je často něco jako kvadratura kruhu, ale právě od takových zdánlivě neřešitelných úkolů správce státní kasy máme.

V Česku je trochu jiná tradice. Ministr financí byl takovým mocenským kouzelníkem v porevoluční historii jenom jednou. Federální ministr financí Václav Klaus dělal ty hlavní reformní kroky, kromě toho přesvědčil občany, že to je on, kdo k takové změně má dostatečné odborné vědění. Tehdy to ještě šlo, protože Česko dohánělo svůj deficit ekonomického poznání a většina lidí si myslela, že ekonomie je zcela exaktní věda, něco jako společensko-vědní fyzika či matematika, která má své pevné zákonitosti, a dává tak řád i politickým věcem. Jak tvrdí Klaus dodnes, „věda par excellence“.

Když se později ukázalo, že politicko-ekonomická moc má různé směry toku a že podobně jako moderní fyzika hledá i ekonomie pevnost na tekutých píscích rea­lity, bylo i po výjimečné auře ministra financí, vytvářené tehdy spíše všeobecnou neznalostí a chybějícím vzděláním společnosti než pozitivním programem.

Ministr financí už dnes nemusí být ani ekonom – ten současný český je vzděláním elektrotechnik, německý politolog, jeho předchůdce právník; v Británii v době největší ekonomické reformy posledního čtvrtstoletí řídil státní kasu historik. Praktická hospodářská politika dostala přednost před znalostí ekonomické vědy, jež nabízí nástroje a postupy, vytváří limity všech úvah, ale samotnou politiku nedělá.

Ministr financí je politik, nikoli akademická hodnost. Z ochránce státní kasy a veřejného zájmu širší a dlouhodobější stability se stal někdo, kdo je tu od toho, aby naplňoval vládní program, za nějž ručí především premiér.

Dělali to tak skoro všichni předchůdci Zbyňka Stanjury (ODS) a dělá to tak dnes i on sám. Rozhovor s ministrem financí, který najdete v tomto čísle, ukazuje muže uvážlivého a uměřeného. Někoho, kdo spíše vykonává a přepočítává zadání, než někoho, kdo takové programy vymýšlí. Spíše přeměřovač nových a starých politických střihů než jejich aktivní vynálezce či hledající tvůrce. Ministr financí není kreativec, nýbrž politický praktik, a tak bychom také k němu měli přistupovat. Nežádat něco, co splnit nemůže.

Jedna věc však stojí za pozornost. Mi­nistr Stanjura mluví o válečné situaci, která vyvolala potřebu válečné daně z mimořádných zisků, zatímco v běžné občanské každodennosti se už zdá, jako by ani válka nebyla. Míru válečné solidarity dostatečně obstará vybraná daň podniková, občané se na svou obranu a vylepšení situace státu složí třeba někdy příště.

Možná je to paradoxní, ale taková je už politika. Není to aplikovaná ekonomie, jak se mohlo kdysi ještě někomu zdát, nýbrž hra o hlasy voličů, kteří vidí vlastní osobní zájem až na prvním místě. A chtějte pak po vládách, aby dělaly něco jiného.

Přeji zajímavé a objevné čtení.