Mlýny jako základ kapitalismu?

„Ruční mlýn dává společnost s feudálními pány; parní mlýn společnost s průmyslovými kapitalisty,“ popsal v polovině 19. století Karel Marx svoji představu o vzájemné souvislosti technické a společenské změny. A v lecčem měl pravdu. Zavádění mechanizace do všech fází mletí postupně vyústilo v koncepci „automatického mlýna“, který bez ohledu na zvolený pohon v podstatě umožnil na jedné straně do zařízení sypat obilí a na druhé pytlovat čistou mouku. Od řek a potoků se mlynářská výroba přesouvala k místu spotřeby, tedy do měst. Místo sedláků ji zásobovali surovinou velkoobchodníci, operující často na mezinárodní úrovni. Mlýny se staly továrnami, které místo „pánů otců“ provozovali podnikatelé. Nelze ovšem říci, že by tržní formy podnikání v meziválečném československém mlynářství převládly. Naopak, přežívání námezdních forem podnikání (de facto služby pěstitelům), a tedy malých rodinných mlýnů představuje charakteristický rys odlišující vývoj mlynářství od ostatních průmyslových oborů. Přerod byl postupný a mnohdy se v podnikatele proměnili sami mlynáři – jak ukazuje dodnes živý odkaz Josefa Voženílka či Bohumila Pernera.

Podniky z podstaty rodinné

Mnohým původně rodinným podnikům se díky prozíravosti, pracovitosti či ochotě riskovat podařilo v měnícím se prostředí nacházet příležitosti k růstu a prosperitě. Někdy ale na samé hraně zákona, jak ukazuje v důsledku vlastně úspěšný příběh Josefa Orta.

V očích dobového pozorovatele, v našem případě předsedy Ústřední rady obchodních mlýnů v ČSR Bohdana Živanského, tak k roku 1935 platilo, že „kapitalistická forma podnikání nenabyla v mlynářství dosud převahy“. Valná většina mlýnů totiž neměla zaměstnance mimo rodinu majitele, devadesát procent z nich vlastnili jednotlivci a plnou třetinu veškerých zaměstnanců v mlynářském sektoru tvořili majitelé či nájemci, zatímco v obchodním rejstříku byl registrován jen asi každý desátý mlýn – to znamená, že devět desetin pracovalo výhradně na námezdním principu. Pouze okolo padesátky čs. podniků patřilo tehdy mezi společnosti akciové – připomeňme dodnes známou firmu Odkolek či bratry Winternitzovy.

Přesto koncentrace výroby a přechod mlynářství ze služby v „pravé“ podnikání nezadržitelně pokračovaly. Právě společnosti Odkolek (1928) a Winternitzovy mlýny (1937) se postupně ocitly pod správou stejných finančních institucí. Když přišla hospodářská krize, automatizované, tovární velkomlýny stály v čele snah o plánování produkce, čehož výsledkem bylo i omezení námezdních konkurentů. Situaci třicátých let popsal redaktor křesťansko-sociálního týdeníku Český západ: „Drobné mlýny zanikají, velké kupují agrárníci.“

Válka, černý trh a keťas Ort

Mlynáři v českém prostředí obecně platí za lid zvláštní, duchem svobodný a nepoddajný, a přitom podnikavý a tvořivý. Taková charakteristika přesně sedí na Josefa Karla Orta. Archivář Hynek Oberhel, který se jeho podnikatelským příběhem zabýval (2023), si nakonec sám nebyl jist, zda byl šmelinář, dobově keťas, či podnikatel balancující na hraně zákona. Ort pocházel z mlynářské rodiny. Narodil se roku 1864, vystudoval gymnázium a námezdný mlýn od rodičů převzal v osmdesátých letech. Ihned přistoupil k rozsáhlé modernizaci, ovšem nedokázal své závazky splácet. Na čas zmizel do Ameriky, dluhy vyrovnal a v roce 1901 uvedl v Košeticích do provozu „první automatický mlýn“ v Čechách. Pohon mlýnských kol tehdy nahradil turbínami, zařízení nechal vyrobit na základě osobní účasti na světové výstavě v Paříži. Válečné hospodářství ovšem obchodu nepřálo. Obecný nedostatek meliva spojený s povinností plnit zakázky Válečného obilního ústavu zdánlivě neponechával prostor k podnikání. Ort nařízení nedbal. Vyměňoval mouku za obilí, to semlel a pak prodával načerno za vyšší než státem stanovené výkupní ceny. K úspěchu mu pomohlo, že disponoval velmi kvalitní technologií. Jestliže dle běžného standardu vzniklo padesát kilo mouky semletím 200 kilogramů pšenice, Ortovi stačila polovina. Výnosnost jeho podnikání ilustruje výsledek domovní prohlídky uskutečněné při Ortově zatýkání na jaře 1919. Vedle neevidovaných 123 tun mouky a devatenácti tun obilí odhalila razie různé měny v hodnotě více než půl milionu korun a cenné papíry za dalších sto tisíc korun! Ort se hájil, že Válečný ústav zajistil mlýnu vytížení jen na patnáct procent a v některých letech žádné. Nelegálnost počínání u soudu nerozporoval, pouze poukazoval na fakt, že vládní nařízení „nedodržoval nikdo“. Zemský soud jej uznal vinným, ale zůstal mu mlýn i živnostenské oprávnění. Nejvyšší soud navíc Ortův trest snížil. Prý obilí nezcizil, neboť jej dále prodával v rámci státu, a navíc do oblastí, kde státní zásobování selhávalo – a vlastně tak suploval stát. Dodával také zdarma své „černé“ obilí do sociálních zařízení (chudobince a lazarety) a rovněž spolku České srdce, který v době nedostatku roku 1918 zajišťoval potraviny pro sociálně slabší skupiny českého obyvatelstva ve Vídni. Když opustil vězení (kvůli zdravotním problémům v něm nakonec strávil pouhé dva měsíce), pokračoval v byznysu. Mlýn rodina nadále provozovala po jeho smrti (1927) až do znárodnění roku 1948.

Zdivočelé poměry tržní

Konec války a návrat normálních poměrů neznamenaly pro mlynářství hned návrat na cestu ke „kapitalismu“. Pro redakci oborového časopisu Mlynářství vznik ČSR znamenal především konec nedostatku obilí. Za vše mohla „Vídeň“, která „vydrancovala nám země české“, když nechala odvážet místní obilí do mlýnů rakouských. Právě zajištění obilí „pro mlýny naše“ mělo být prvním a bezprostředním úkolem samostatného státu… Ovšem brzo bylo mouky až příliš. Blízké i vzdálené obilnářské státy s rozvinutými velkomlýny chtěly vyvážet raději hotovou mouku než obilí. A české mlynářství tak čelilo levnější a mnohdy kvalitnější zahraniční konkurenci.

Zatímco před válkou „nikdy nikomu nenapadalo mluviti proti clu“, k 1. červenci 1921 se uskutečnil přechod na „volné hospodářství“. Uplatnění bezcelnosti na dovoz obilí i mouky a deflační krize na světových trzích roku 1922 způsobily, že velké obchodní mlýny najednou zpracovávaly okolo čtyřiceti procent zahraničního obilí, a přitom na domácím trhu čelily levné konkurenci německých, amerických, kanadských, ale i čínských mlýnů. Následovala dekáda pokusů o regulaci, které se ale spíše míjely účinkem. Nejvíce vnější i vnitřní konkurencí trpěly malé námezdní mlýny. Jestliže obchodní mlýny dokázaly nakupovat levnější suroviny v zahraničí a rozšiřovaly své aktivity směrem k pekařství, jako třeba Odkolek, drobní mlynáři marně hledali prostor k růstu. Historička Šárka Mašková Janotová, která se dějinám mlynářství odborně věnuje, tvrdí, že většina námezdních mlýnů přes veškerá opatření „spíše přežívala, než prosperovala“.

Ve stejném duchu se nesla i reakce na hospodářskou krizi. Nakonec dlouhodobá rozepře mezi výrobci obilí a mouky došla řešení roku 1932 v podobě Obil- ního syndikátu a později (1934) Československé obilní společnosti. Vznikl státní monopol s cílem zajistit zásobování lidu a výhradním právem výkupu domácího a dovozu zahraničního obilí a mlýnských výrobků.

Nicméně opět trpěli menší mlynáři – oproti mouce byla cena obilí uměle udržována na vyšší úrovni, aby byli chráněni její producenti. Velkomlýny s lepší technologií se dokázaly na minimální rozdíl adaptovat, námezdní mlýny nikoli – a věc řešily „černým mletím“ jako za války Ort. Stát nakonec pod tlakem přistoupil k takzvané kontingentaci mlýnů: na základě produkce z let 1931–1932 stanovil objemy povoleného mletí pro každý podnik. A černé mletí se ukázalo nevýhodou, neboť nepřiznané objemy ve statistice chyběly. A opět zejména těm menším. Rozšiřování výrobní kapacity a výstavba nových mlýnů byly de facto zakázány.

Velkomlýny na výsluní

V mnohých dobových očích představovali drobní mlynáři spíše folklórní kuriozitu než součást životně důležitého průmyslového odvětví mladé republiky. Ozývaly se hlasy, že „nezemědělský, městský a průmyslový konzum může býti bez poruch obstarán pouze dobře zařízenými velkomlýny“. Cestou nejen k pokroku a stabilitě, ale i k prosperitě, a nikoliv jen v teorii, se stal jednoznačně mlýn obchodní. Už předválečná éra zaznamenala několik úspěšných pokusů o výstavbu velkých továrních mlýnů. Tradiční pražská firma Fr. Odkolek, založená pražským mlynářství odborně věnuje, tvrdí, že většina námezdních mlýnů přes veškerá opatření „spíše přežívala, než prosperovala“.

Ve stejném duchu se nesla i reakce na hospodářskou krizi. Nakonec dlouhodobá rozepře mezi výrobci obilí a mouky došla řešení roku 1932 v podobě Obilního syndikátu a později (1934) Československé obilní společnosti. Vznikl státní monopol s cílem zajistit zásobování lidu a výhradním právem výkupu domácího a dovozu zahraničního obilí a mlýnských výrobků.

Nicméně opět trpěli menší mlynáři – oproti mouce byla cena obilí uměle udržována na vyšší úrovni, aby byli chráněni její producenti. Velkomlýny s lepší technologií se dokázaly na minimální rozdíl adaptovat, námezdní mlýny nikoli – a věc řešily „černým mletím“ jako za války Ort. Stát nakonec pod tlakem přistoupil k takzvané kontingentaci mlýnů: mlynářem téhož jména (František Odkolek žil v letech 1817 až 1876) a provozovaná jeho potomky, se stala roku 1912 společností akciovou. V ní rodinu zastupoval Ladislav Pinkas, ovšem prim hrála trojice židovských obchodníků v čele s Alexanderem Schückem z firmy Schück, Katz a spol., která usilovala o výstavbu moderního parního mlýna s pekárnou v Praze po vzoru vídeňských podniků. Ačkoli podnik proslul především produkcí pečiva, právě spojení s moderním automatickým mlýnem umožnilo výrazné snížení nákladů a zvýšení produkce. Alexander Schück z ředitelského triumvirátu vystupoval veřejně nejčastěji a silně se angažoval v otázkách rozvoje československého mlynářství z výkonných pozic oborových spolků. Před vypuknutím krize například ohnivě hájil schopnost českých mlýnů vyrobit kvalitní mouku na úrovni té americké, čímž zdůvodňoval snahy o omezení jejího importu. Uváděl mimo jiné, že firma Odkolek užívá zásadně mouky „ve svém mlýně vyrobené“. Ačkoli užívali americké pšenice, mleli si ji u Odkolků sami, neboť americká mouka byla chemicky upravována, a byla tudíž „dle názoru četných lékařských kapacit zdraví škodlivá“. Schück se tak snažil bojovat s obecně přijímanou představou o kvalitnějších dovozových moukách, které bývaly chemicky běleny, aby více lahodily oku tuzemského spotřebitele.

Jestliže příklad Odkolek ilustruje moc kapitálu, ještě výstižněji jej zachycuje vzestup pardubického podniku rodu Winternitzových. Podobně jako Schück nepocházeli z mlynářského, ale obchodnického prostředí. A stáli za koncentrací mlynářských podniků v Pardubicích. Tamní mlýny stávaly na řece Chrudimce podél pernštýnského kanálu. Městská rada usilovala o regulaci řeky, nicméně vlastníci mlýnů protestovali. Jeden z nich vykoupili bratři Egon a Karel Winternitzové a obratem si smlouvou o převodu majetku na město zajistili výměnou rozsáhlý pozemek, likvidaci konkurence (žádný ze zrušených mlýnů se nesmí obnovit), právo na využití vodní síly a výstavbu silnice na náklady města. Na pozemku pod vedením architekta Josefa Gočára postavili Winternitzové budovu automatických mlýnů s nejmodernějším dostupným vybavením. Provozovali je až do roku 1937, kdy došlo k převzetí firmou Centrofarina v rámci další vlny koncentrace mlynářského podnikání.

Příběhy Voženílkových a Pernerových

Automatizace mlýnů, zejména těch lokalizovaných poblíž větších měst a dostupných po kvalitních komunikacích, umožnila přechod z námezdní na obchodní formu podnikání, což umožňovalo prosperitu. Několika tradičním mlynářským rodům se takto podařilo zachovat rodinnou tradici, která ve výjimečných případech přežila i období socialismu. Lze se jen domnívat, že mlynářská tradice – rozvíjená po staletí – vytváří silnější pouto k odkazu předků. U jiných odvětví se podobné příběhy úspěšného navázání na znárodněním přervané podnikatelské dědictví vyskytují, zdá se, méně často. Ale ani u mlýnů se nejedná o pravidlo; vždy záleží na stavu restituovaného podniku a ambicích a možnostech nabyvatele. Josef Voženílek získal mlýn Budín po návratu z vojny v dražbě roku 1889 čili v pouhých třiadvaceti letech. Sám vyrůstal na námezdním mlýně v hradeckých Kuklenách, který vedl jeho otec. V dražbě sice neuspěl, ale vypůjčil si od příbuzných a od nabyvatele s přirážkou objekt i se zařízením koupil. Záhy zakoupil i mlýn předměřický, zavedl obchodní mletí a roku 1903 postavil zcela nový automatický mlýn, u něhož zřídil o deset let později vodní turbínu.

Ačkoliv válka podnikání nepřála, Voženílek investoval do výstavby malé (na dnešní poměry) vodní elektrárny na Labi. Po válce přes všechny zmiňované obtíže v mlynářství získal výsadní postavení v okolí Hradce Králové, když připojil (či najal) další mlýny (některé jen pro námezdní mletí) a roku 1930 ovládl svého nejvýraznějšího konkurenta: smiřické mlýny továrníka Brůny. Firma již tehdy byla veřejnou obchodní společností úvěrovanou Agrární záložnou v Hradci Králové. Když se roku 1940 slavilo padesátiletí firmy Josef Voženílek, automatické válcové mlýny v Předměřicích, firmu již vedl jeho syn. Josef mladší se na rozdíl od otce angažoval ve veřejném životě a patřil k předním postavám mlynářských spolků první republiky. Od roku 1918 aktivně působil v Agrární straně, za kterou zasedal v letech 1929 až 1938 v českém zemském zastupitelstvu, ve stejné době zastával také funkce předsedy Ústředního nákupního a prodejního družstva obchodních mlýnů v Československé republice a předsedy Svazu československých obchodních mlýnů v Praze, ale tím výčet zdaleka nekončí. Po roce 1948 emigroval do USA, roku 1983 zemřel v Rakousku. Po revolučním roce 1989 se několik dědiců rozhodlo obnovit podnikání v restituovaných mlýnech Budín a Automat pod tradiční značkou Mlýny J. Voženílek, spol. s r. o. Dalším z příkladů úspěšné kontinuity, v našem seriálu bohužel nikoliv častým, je rod Pernerových. Zakladatel Bez chleba to nejde. Takto vypadaly válečné přídělové lístky na pečivo, tři roky před vznikem nového československého státu. rodu František získal mlýn ve Lhotce u Přelouče už na sklonku 18. století, jeho starší syn pak vedl mlýn v Bratčicích (zde se mu narodil „král železnic“ Jan Perner) a mladší František zakoupil roku 1849 Májovský mlýn u Chrudimi, odkud se jeho vnuk Bohumil přesunul roku 1933 do Svijan, kde tamní mlýn plně automatizoval; podobně jako předtím jeho otec Blahoslav (1847–1933) rodný Májovský mlýn již roku 1914. Ačkoliv byl mlýn po roce 1948 vyvlastněn, v restituci se navrátil do rukou Pernerových, konkrétně Bohumilova syna, a nyní jej vede jeho vnuk Daniel. Ten přišel s obchodním názvem známé mouky Pernerka.