Na cestě k válečné ekonomice

Slovo válka se nyní objevuje ve všech pádech a slovních spojeních. Britský spisovatel George Orwell (1903–1950) ve svém románu 1984 ukázal, že jednou z nejdůležitějších rovin jejího vedení je ta jazyková a newspeak jednou z hlavních zbraní. Jde v podstatě o přirozenou část komunikace každého politického režimu s lidmi. Nejnověji koronavirová pandemie přinesla nový slovník a významy slov.

Například francouzský prezident Emmanuel Macron prohlásil, že jsme s virem ve válce. V projevech politiků byla často důležitější forma a termíny než obsah sdělení. Stejný posun nyní ukazuje konflikt s Ruskem. O této zemi se mluví prakticky jen jako o nepříteli, přestože žádný členský stát Evropské unie jí zatím válku nevyhlásil. Ani v každodenním životě, zejména nyní v létě, kdy pláže a koupaliště jsou plná lidí, se nezdá, že je válka nebo by přicházela těžká doba.

Inflace je sice vysoká, ceny energií a úrokové sazby rostou, ale lidé neztrácejí nadšení, že to nějak zvládnou – inflace se sama od sebe zastaví, válka na Ukrajině dobře skončí a plyn znovu poteče do Evropy. Pro tyto závěry sice neexistují předpoklady, ale člověk, zejména ten český, je často optimista. Jsou tu však projevy evropských politiků, například ten českého premiéra Petra Fialy k národu zněl dramaticky. Občany své země připravuje na těžké časy, ale zároveň ujišťuje, že je stát nenechá padnout. Konkrétním řešením současné krize se však vyhýbá.

Šéfa britsko-nizozemské ropné společnosti Shell Bena van Beurdena také velmi znepokojuje příští zima. Dle něho může být energie na příděl jako ve válečné době. Nejkonkrétněji se vyjádřil francouzský prezident Macron, a protože to bylo v červnu, kdy Francie předsedala Radě EU, pak možná hovořil o celé Evropě. Pro mnoho liberálních evropských politiků je vzorem, proto má velký vliv i za hranicemi své země.

Při návštěvě veletrhu Eurosatory, na kterém jsou vystavované novinky ze zbrojního průmyslu, prohlásil: „Vstupujeme do válečné ekonomiky, na kterou se musíme trvale připravit.“ Tento výrok mnoho komentátorů a analytiků zaskočil. Francie zatím ve válce s nikým není a Macron, zastánce mainstreamo­vého liberálního proudu, je velmi vzdálený jejímu ekonomickému pojetí. Válečná ekonomika znamená, že země v národním zájmu opustila tržní ekonomiku.

Tři přístupy

Macronův výrok nelze brát lehkovážně, protože se dotýká pojetí a fungování hospodářství. Dějiny ukazují, že válečná ekonomika vždy vyžadovala od občanů velké oběti, nejen při nasazení do výroby, ale především finanční. Válka bývá financovaná novými dluhopisy, které oslabují měnu a vedou k inflaci, znehodnocení úspor či dalším daním. Je však třeba dodat, že ekonomika může fungovat ve válečném režimu, aniž by země byla ve válce. Ohrožení jí nebo její možnost jsou často dostatečné důvody pro přechod od tržní k válečné ekonomice.

Tu charakterizují tři přístupy. Prvním je přídělový systém, který se především týká rozdělování energií, následně omezení dopravy a v nejpřísnější formě i potravin. Lidé dostávají příděly na základě pravidel, která zohledňují význam jejich činností a profesí pro válečné úsilí. A právě příděly energií jsou jednou z možností, jak řešit současnou energetickou krizi.

V Evropě roste politická vůle ke zmrazení cen energií. Toto řešení je upřednostňované před tržním, kdy se ceny extrémně zvýší, což se odrazí v prudkém poklesu poptávky. Kdyby stál litr benzinu dvě stě korun, poptávka po něm by dramaticky poklesla, protože jen málokdo by si ho mohl koupit. Ekonomický šok by byl drastický, ale přirozený.

Toto řešení se zatím odkládá ve prospěch zmrazení cen, což vyvolá nedostatek nabídky. A aby zafungovalo, musejí se omezit příděly. Zaprvé proto, aby lidé nezneužívali nízkých cen, a zadruhé, aby se šetřilo surovinami důležitými pro vedení války. Zmrazení cen bez omezení přídělů je jen poloviční řešení a vede k vytváření front. Současně by se neměla zatajovat jeho odvrácená strana – omezení spotřeby. Přídělový systém je efektivnější, protože nezpůsobuje fronty.

Druhým přístupem válečné ekonomiky je znárodnění, úplné či částečné, některých firem pro válečné cíle. Může jim být zabaven majetek nebo výroba. Válečné úsilí také změní strukturu průmyslu, přičemž napětí s Ruskem se odehrává především na energetické rovině. Boj o energie je jednou z prvních válečných oblastí a cena elektřiny důležitou součástí ekonomického systému, proto válečnou ekonomiku zajímá její produkce.

V tomto ohledu se Česko podobá Francii. Prezident Macron již navrhl plán na zestátnění energetické firmy EDF, zatímco český premiér Fiala tuto možnost jen naznačil. Stejně jako v případě ČEZ se část jejích akcií obchodovala na burze, přestože oba státy mají v těchto společnostech většinový podíl.

Francouzský stát nabídl cenu za jednu akcii EDF 12 eur, zhruba o 34 procent víc, než se obchoduje na pařížské burze. Pokud by Česko chtělo kopírovat Francii, muselo by přijít s nabídkou minimálně 1 300 korun za akcii ČEZ. Dění okolo těchto dvou evropských gigantů vyrábějících elektřinu ukazuje, že termín „válečná ekonomika“ není náhodný.

Třetím přístupem válečné ekonomiky je, že se stát zmocní úspor obyvatel. To se neodehrává přímo, tedy tak, že by úředníci zjišťovali, zda je někdo nemá někde schované. Stát financuje válku novými daněmi, přičemž specifickou formou může být přímé zdanění úspor. To je zajímavá možnost v kontextu zvyšujících se úrokových sazeb, což spoření podporuje.

Omezení jejich zvyšování nebo opětovné zavedení nulových sazeb se proto může znovu ocitnout ve hře s argumentem, že to pomůže válečnému úsilí. Pokud zdanění přinese málo finančních prostředků na přípravu nebo vedení války, může stát začít tisknout nové bankovky. Dopad je známý – pokles kupní síly obyvatel a růst inflace. Pokud by se k tomu státy nyní uchýlily, nepřibližovala by se inflace k 20 procentům, ale hrozila by 70procentní jako v Turecku.

Dvě možná řešení

Pokud by se Macronova slova naplnila, lze očekávat několik let válečné ekonomiky, což by se odrazilo především v ekonomické síle obyvatel. Jejich zchudnutí by zrychlilo. Je proto třeba se zamyslet, jak aspoň částečně ochránit úspory a připravit se na tuto možnost, zejména je diverzifikovat. Mít jen jeden typ aktiv nebo deviz je riskantní.

Situace na finančních trzích je značně nepřehledná, navíc inflace a zvyšování úrokových sazeb ničí zavedené mechanismy ochrany peněz. Novou alternativou ve válečné ekonomice budou digitální měny. Mohla by výrazně urychlit přechod k nim, což by zlepšilo dohled nad kapitálem občanů a jeho kontrolu.

Válečná ekonomika představuje pro úspory občanů katastrofu. Lidé dál pracují, nikoliv však pro sebe, ale pro stát. Finanční a akciové trhy jsou na tom mnohem lépe. V případě amerických finančních trhů válečná ekonomika cenám akcií značně prospěla, nikoli však všech odvětví. Mezi vítězné patří firmy, které slouží státním samosprávám a zajišťují rozvod vody, plynu, elektřiny nebo svoz odpadků. Dále průmyslové společnosti, které se podílely na válečném úsilí, a ty, které měly blízko ke státním zakázkám. Možnosti, jak ochránit své finanční prostředky, tedy existují.

Macron svým prohlášením o válečné ekonomice otvírá cestu dvěma možným řešením. Zaprvé využije finančních prostředků k obnově ekonomiky západních zemí. Zadlužení, inflace, penzijní systém a strukturální nezaměstnanost jsou natolik velké, že je nelze vyřešit běžnou politikou, a válečná ekonomika by ospravedlňovala tvrdé zásahy do systému. Druhým, horším možným řešením je, že francouzský prezident počítá s válkou s Ruskem. Lze doufat, že se prosadí první řešení.