Národní iluze
Je to pořád stejné: když přijde krize, objeví se velké problémy, těžko si zvykáme, že něco nejde, že se něco zadrhlo, natož abychom byli připraveni rychle s tím něco udělat.
První porevoluční ekonomickou krizi v 90. letech minulého století brali politici jako nespravedlivý „trest za úspěch“ nebo jako „zradu centrální banky“. Nikdo si nechtěl připustit, že vyprávění o České republice coby premiantovi Evropy bylo tak trochu falešné. Přesněji, chvíli jistě platilo, základní ekonomickou transformaci Česko zvládlo excelentně, hospodářství se mohlo rozjet směrem k vysněnému kapitalismu, jenže pak se ukázalo, že jsme na spoustu věcí zapomněli, ekonomika byla přehřátá, objevily se pochybnosti o legálnosti a legitimnosti privatizace. Český ekonomický tygr unaveně padl a s ním i představa, že ve střední Evropě budeme vždy nejlepší.
Až do covidové krize se ekonomice opět dařilo, i když ji částečně nesla nahoru finanční podpora z Evropské unie. Zdálo se, že bohatneme a ekonomicky v parametru HDP doháníme země, kterým jsme se vždy dívali na záda. Jenže z HDP neměli občané maximální prospěch, část peněz zmizela mimo republiku na dividendách, část v podnicích, jež se nechtěly se zaměstnanci dělit víc, než bylo třeba. A tak když přišla covidová pandemie, bylo Česko velmi křehké a nejisté, což navíc podpořilo nesmyslnými dotacemi a nepromyšleným snižováním daní.
Ekonomický tygr střední Evropy se opět zadýchává a jen těžko se po covidu-19 zvedá. Zatímco zbytek Evropy se už dávno vrátil na předcovidové úrovně a opět bohatne, Česko se zmítá ve strukturální krizi. Nemůže za to jenom covid ani války ve světě, které snadno pohnou cenami energie. Může za to mnohem více pohodlnost a bohorovnost, s níž jsme vnímali českou ekonomiku. Byl to stroj, který bude šlapat věčně dobře, který není třeba opravovat, nebo dokonce nějak nově rozvíjet či upgradovat. My, báječní a šikovní Češi, jsme usnuli na vavřínech, jež se nyní, zpětně viděno, jeví jako národní iluze.
Když se nyní spolu s Němci symbolicky přetahujeme o titul „nemocný muž Evropy“ – přičemž my ukazujeme na viníky v Německu a Němci na Česko jako na varovný příklad, jak by největší ekonomika Evropy mohla skončit, když nic nezmění –, jde z toho trochu smutek. Jako bychom se z minulých krizí nepoučili a dál žili v představě, že jsme vše udělali dobře, jen nás někdo dostatečně nepodpořil, nebo dokonce využil.
Bylo by na čase prozřít z téhle iluze o přirozeném českém premiantství, které si neseme tak nějak na věčné časy, ať už realita vypadá jakkoli. Současná ekonomická stagnace se nevyřeší sama tím, že spadne inflace a lidé zase začnou nakupovat a firmy vyrábět. České hospodářství potřebuje hlubší proměnu. Adaptaci na přicházející rychlé vývojové skoky spojené s deglobalizací, digitalizací nebo s umělou inteligencí, což jsou všechno oblasti, kde jsme osudově zaspali.
„Největší temnota nastává těsně přes úsvitem,“ cituje Batmana v tématu nového čísla ekonom Štěpán Křeček, poradce premiéra Petra Fialy, který věří, že už příští rok budeme z nejhoršího venku. Je to slabá útěcha a opět rezignuje na to, že by něco bylo od základu špatně. Možný je totiž i jiný vývoj. Ta největší temnota třeba ještě nenastala a pád z piedestalu premianta může být mnohem tvrdší, než se dosud zdálo.
Je třeba jednat, ne se zase chlácholit. Jak že zněl onen známý pokřik z listopadu 1989? Kdy jindy než teď? Kdo jiný než my?
