Nejde platit všechno všem

Nadstandardy ve zdravotnictví jsou evergreen. Vždycky se o nich začne mluvit, protože nějaký neopatrný pravicový politik naznačí, že nejsou úplné tabu, jen aby se na něj slétlo hejno populistů, levičáků, ať už veřejně deklarovaných politiků, nebo těch, co se skrývají za bílým pláštěm. Při snaze o serióznější diskusi se obvykle dojde k tomu, že zavést je technicky není úplně jednoduché. Muselo by se nejdřív definovat, co je vlastně standard, na nějž má nárok každý ze zdravotního pojištění, takže někteří hned začnou vymýšlet tisícistránkový přehled konkrétních druhů terapie při jednotlivých diagnózách a jejich souběhu, který to má konečně podrobně popsat.

Jenže jde o pouhý mentální tělocvik. V téhle tělocvičně se navíc chováme, jako bychom vynalézali kolo, jako bychom byli jediný stát, který si uvědomuje, že z veřejných peněz nejde platit úplně každému úplně všechno, a už určitě ne úplně napořád.

V polovině března 2022, kdy píšu tento text, si to možná ještě tak docela neuvědomujeme, ale za pár týdnů, a rozhodně za pár měsíců bude tato skutečnost zcela nepřehlédnutelná: český zdravotnický systém buď zkolabuje, nebo musí být okamžitě poměrně zásadním a radikálním způsobem reformován. Dostatečným důvodem pro rozsáhlou reformu by byly demografické změny a následky covidové pandemie, v takovém případě bychom ovšem měli ještě čas na důkladnou a detailní diskusi o jednotlivých parametrech reformy. Příchod statisíců ukrajinských uprchlíků, z nichž mnozí potřebují i dosti nákladnou zdravotní péči, nás však nutí jednat velmi rychle.

Je načase si přiznat, že ani v klidných dobách hospodářského růstu a míru nebylo z veřejného zdravotního pojištění propláceno všechno všem. Existovaly a existují více či méně skryté regulační mechanismy od preskripčních omezení na vybraná léčiva přes úhradové limity, schvalování konkrétních druhů terapie revizním lékařem pojišťovny a tak podobně, které mají za cíl brzdit růst výdajů zdravotních pojišťoven a v konečném důsledku omezovat dostupnost zdravotní péče pro pacienty. Tím tedy de facto definují standard hrazený z veřejného zdravotního pojištění. Pokud pacient disponuje opravdu významným kapitálem, ať už sociálním, či finančním, je vždy schopen tato omezení nějakým způsobem ohnout či obejít. Jenže to není fér, není to transparentní a už vůbec to není efektivní.

Místo toho, aby pacient měl jasně definováno, kolik mu zaplatí pojišťovna, a pokud chce něco dražšího, triviální matematickou operací si spočítal rozdíl, a tedy kolik bude muset zaplatit ze svého (nebo kolik mu zaplatí komerční pojišťovna na základě pojištění nadstandardu), „šudlá“ někde na chodbě v kapse obálku s hotovostí nebo je nucený platit celý výkon, to znamená i to, co by jinak hradila pojišťovna. Tenhle obludně deformovaný systém škodí pacientům, lékařům, zdravotním pojišťovnám, zkrátka úplně všem s výjimkou některých politiků, kteří si na obraně jeho falešného rovnostářství honí body.

České zdravotnictví potřebuje peníze a bude jich potřebovat víc a víc. Už teď je český podíl veřejných prostředků mezi státy OECD zcela nebývale hypertrofovaný a jeho další zvyšování – v absolutních i relativních číslech – je zjevný nesmysl. Budeme velmi rádi, podaří-li se nám udržet výši příspěvku za státní pojištěnce alespoň na současné výši, případně upravené o inflaci. Máme tu však statisíce, možná miliony lidí, kteří chtějí a mohou si dovolit platit víc z vlastní kapsy. Za komfort, za rychlost, za nadstandard. Je zásadním úkolem vlády Petra Fialy, aby jim to umožnila. Včera bylo pozdě.

Luděk Rubáš, lékař, bývalý ministr zdravotnictví v letech 1993 až 1995