Nejdřív pravidla a pak „spotřebka“

Měla by se za tiché víno platit spotřební daň? Tato otázka již několik měsíců rezonuje ve veřejném prostoru. Podle prezidenta Svazu vinařů ČR Martina Chlada vinaři nejsou jen těmi, kteří by za každou cenu návrh blokovali. „Nesouhlasíme hlavně se současným procesem, který řekne jen to, že na nás někdo uvalí spotřební daň. Přitom je tu mnoho související legislativy, kterou by bylo potřeba nejprve novelizovat, i na evropské úrovni, aby úprava případného zdanění vůbec dávala smysl,“ vysvětluje Chlad v rozhovoru pro týdeník Euro.

Asi největším tématem ze světa vinařství paradoxně v poslední době není víno jako takové, ale jeho zdanění. Poté, co z první verze konsolidačního balíčku vypadla spotřební daň na tiché víno, se nyní o jejím zavedení znovu hovoří. Jak toto celé, navenek poměrně chaotické téma ze své pozice vnímáte?
Pro nás vinaře se toho od loňských debat příliš nezměnilo. Považujeme to za otázku principu a zavedení spotřební daně na tichá vína odmítáme. Legislativou, kterou se celou dobu řídíme, je příslušná evropská směrnice a my nevidíme důvod, proč by se teď s dvacátým výročím vstupu do EU měla národní právní úprava změnit v náš neprospěch.

Na pozadí této debaty je řada dalších argumentů a jsme rádi, že zástupci klíčových ministerstev financí, zemědělství a zdravotnictví se o nich chtějí bavit. Za tímto účelem byla zřízena pracovní skupina, kde je prostor, aby odborné argumenty zazněly a politici si o věci mohli udělat lepší obrázek. Opakovaně upozorňujeme politiky na nezbytné kroky a úpravy, které musejí jednoznačně předcházet a bez jejichž realizace by byl jakýkoli návrh nebo mechanismus nefunkční a nesystémový, navíc bez kýženého fiskálního efektu.

O jakých odborných argumentech, které na pracovní skupině zaznívají, se bavíme?
Od začátku debaty jsme tvrdili, že zdanění jako nástroj nemůže a nebude mít onen fiskální dopad. A pokud se o fiskálním dopadu chceme bavit, potřebujeme mít sofistikovanější propočet než to, že nám někdo vynásobí sazbu objemem vyprodukovaného vína. Víme, že tu jsou dopady na výběr dalších daní, částečný přechod do šedé zóny a na černý trh, nákupní turistika, dopady na pracovní místa a další věci, které můžeme vidět i u cigaret. Vnímáme i zdravotní aspekty a tlak na změnu přístupu k alkoholu obecně, i ze strany Světové zdravotnické organizace. V neposlední řadě diskutujeme i odborné zemědělské pohledy na věc za podpory ministra zemědělství, který si komplexnost problematiky tuzemského vinařského oboru uvědomuje.

Vzešlo z těchto debat na pracovní skupině něco jako kompromis nebo alternativní řešení?
Než na to odpovím, dovolte mi uvést na pravou míru, že my vinaři podle někoho možná chceme jen donekonečna odsouvat zdanění tichého vína, aby k němu nikdy nedošlo. My jen nesouhlasíme se současným procesem, který vypadá, jako když hodíte míč mezi děti, jež nikdy neviděly fotbal a neznají jeho základní pravidla, a řeknete jim, ať ho hrají. Když už, tak připravme pravidla a pak „zavádějme spotřebku“.
Voláme po novelizaci zákona o vinohradnictví a vinařství, kde kupříkladu za malý subjekt považujeme vinaře, který produkuje sto tisíc litrů, u výrobce cideru je to milion a půl litrů. Z hlediska zákonů je vinař součástí zemědělské prvovýroby, výrobce cideru ne. Nemáme definovaný ani statut vinaře. Tohle by se mělo upravit jako první, pak by se z pohledu spotřební daně mohlo k daným nápojům přistupovat úplně jinak než doposud. Tou alternativou by mohlo být třeba zavedení minimální jednotkové ceny za alkohol. Navíc jde o opatření, o němž reálně uvažují další evropské vinařské země včetně Francie.

To by fungovalo jak?
Ať už od výrobce k prodejci, nebo od prodejce ke spotřebiteli by se nastavila minimální jednotková cena vůči množství alkoholu, tudíž by bylo srovnání mezi pivem, vínem a destiláty, kdy by ta daná komodita neměla na trhu klesnout pod určitou cenu. To by mělo pomoct eliminovat ten nejlevnější alkohol s dopady na nejohroženější skupinu konzumentů. Státu by se to asi nedotklo tolik na straně příjmů, ale výrazně by se ho to dotklo na straně uspořených výdajů na problémy spojenými s konzumací levného alkoholu. Navíc takovéto řešení by odráželo ony zmíněné snahy o odpovědnější přístup ke konzumaci, na čemž jsme ve shodě i s pivovarníky.

Zmínil jste příjmy do státní kasy. Slyšeli jsme, že spotřební daň na víno by mohla přinést až čtyři miliardy korun. Je to podle vás reálné?
Na základě dat Eurostatu, Generálního ředitelství cel, Finanční správy a ministerstev financí a zemědělství jsme si nechali vypracovat studii, která ukázala, že při zavedení současně zamýšlené sazby by výběr u tichého vína byla jen zhruba miliarda a půl. Nemluvě o nenávratných dopadech na vinařský obor jako takový, snižování ploch vinohradů a tak dále. Neříkám, že miliarda a půl je málo, ale politici by si měli uvědomit, že to dopadne na obor s významným multiplikačním faktorem pro turistický ruch a gastronomii.

Když se vrátím k tomu odpovědnému přístupu k alkoholu, nepomohlo by zavedení spotřební daně i v boji s levným nekvalitním alkoholem? Cena nejlevnějšího „krabicáku“ by stoupla stejně jako cena kvalitní lahve…
Můj osobní názor je, že pomoct by to mohlo, ale jen tehdy, kdyby k tomu byly předem správně nastaveny veškeré zákony, ideálně na celoevropské úrovni. A musím kontrovat v tom, že by se zvedla cena všeho stejně. Výsledná cena vzniká nápočtem výrobní cena plus spotřební daň plus marže a k tomu DPH. Česká vína by takto skočila někam ke sto třiceti korunám, nejlevnější dovoz by pořád zůstal někde kolem sedmdesáti. Podstatná část konzumentů je na cenu citlivá a víme, že při překročení hranice sto korun za lahev pro ně přestává hrát roli domácí původ a upřednostní levnější variantu.

Není to trochu paradoxní situace? Že čeští vinaři musejí brát ohledy na ty, kterým o kvalitu nejde a zajímá je jen cena? Vždyť souboj o tyto lidi snad ani nejde vyhrát.
Na trhu každé země najdete stejné schéma: levná vína, vína mezi sto a třeba třemi sty korunami a vína dražší. I za sto dvacet korun lze sehnat kvalitní, byť jednodušší odrůdové víno. Nadpoloviční část populace pak dál než k této základní řadě nedojde, vy to jako výrobce, respektive průmysl, musíte respektovat. Jako českým vinařům by nám tedy mělo záležet i na cenově dostupné kvalitní základní řadě vín, ale nechtít konkurovat nejlevnějšímu dovozu. A tady varujeme, že zavedení spotřební daně by pomohlo právě tomuto sektoru a nám jen uškodilo.

Proč vlastně víno spotřební daní zatíženo doposud není? Je to dáno touto provázaností s ostatními odvětvími? To samé bychom mohli v Česku říct i o pivu, ne?
Přál bych si, aby se daňová politika i u malých pivovarů nebo u pěstitelských pálenic, jež zpracovávají lokální zemědělskou produkci, stavěla k těmto subjektům pozitivněji. U vína je ten rozdíl, že my už dnes vyloženě nesmíme vyrábět z révy bez uvedení místa původu. Pivovar si může chmel a slad nakoupit odkudkoli, lihovar také nemusí řešit, odkud si vezme ovoce. Když si v pivovaru řeknete, že navaříte várku na konkrétní datum, není to problém a nějak se dokážete zařídit. Pěstování révy vinné má pozitivní dopady na místní ekosystémy po celé Evropě a specifickou náročnost pěstování. Na to konto má víno tuto svou výsadní pozici.

Existuje nějaká iniciativa vinařů napříč Evropou, kteří by toto téma řešili koordinovaně?
Evropské vinařství čelí řadě bezprecedentních výzev, proto jsme před pár týdny dopisem oslovili předsedkyni Evropské komise Ursulu von der Leyenovou s návrhem na otevření celoevropského dialogu o budoucnosti odvětví. O podporu jsme požádali také českého premiéra Petra Fialu. Nejen u nás, ale všude v Evropské unii se toho za uplynulých dvacet let hodně změnilo. Až to vyřešíme, bude i debata o spotřební dani dávat větší smysl, protože pak by mohla vést k efektivnímu nastavení a výběru této daně v rámci EU.