Nejlépe rekultivuje sama příroda

Po hnědouhelných lomech a na výsypkách se prohánějí stáda muflonů. Biokvalita rekultivované plochy v okolí je jako orné půdy. Břehy aktivních pískoven na jaře osídluje břehule říční, ohrožený pták příbuzný vlaštovce. A v Žizníkově na Českolipsku musejí dokonce simulovat již ukončenou těžbu, aby zachránili ropuchu krátkonohou, jednu z nejohroženějších žab v Česku.

Co se to děje v české krajině narušené těžbou uhlí, kameniva a dalších surovin? Proč „zničená“ příroda tolik přitahuje vzácné druhy? Nakolik se na tom podílí tradiční technická rekultivace a nakolik sukcese, ponechání území samovolnému vývoji? K odpovědím na tyto otázky je třeba se nejprve vrátit do minulosti.

Dobové potřeby a požadavky

První zmínky o obnově krajiny po těžbě se objevují na českém území již na začátku 20. století. O rekultivaci v dnešním smyslu však lze hovořit až v padesátých letech, kdy technika umožnila vznik rozsáhlých lomů a výsypek. Souběžně se měnilo i okolí, přičemž dnes je poněkud sporné, kde byla příroda více ničena – jestli tam, kde se těžilo, nebo tam, kde se odehrávalo velkoplošné intenzivní zemědělství.

„Rozšiřovala se zástavba, budovaly se stále kvalitnější silnice, urovnávala se pole a zasypávaly mokřady. Pro lidi se krajina stávala funkčnější, produktivnější, přehlednější, geometricky jednodušší a snad i hezčí, ale pro biodiverzitu to znamenalo pozvolné zhoršování. A to těžba surovin mění, lokálně ničí úhlednou krajinu, likviduje vegetační kryt a vytváří pro veřejnost nepřístupné plochy. Přírodě to moc nevadí, různé druhy začnou okamžitě osidlovat každou nově vzniklou plochu,“ vysvětluje hydrobiolog Ivo Přikryl ze společnosti ENKI.

„Je na místě si uvědomit, že během těžby vznikají průběžně nové plochy pro raná sukcesní stadia, která jsou jinak v kulturní krajině vzácná. Tedy i období před začátkem jakékoli rekultivace v lomech a na výsypkách je z pohledu biodiverzity cenné,“ pokračuje Ivo Přikryl. Představa přírodozpytce, který v době nejintenzivnější těžby jásá nad tímto fenoménem, je z dnešního pohledu úsměvná. I kdyby se takový našel, jeho inovativním nápadům by zabránila tehdy dominantní zemědělská rekultivace.

„Uvědomme si dobové souvislosti. V poválečném nedostatku mělo zemědělství a lesnictví přednost před vytvářením chráněných území pro žáby a brouky. Navíc ochrana přírody v dnešním pojetí a ekologický pohled na prostředí se teprve rodily. Zpočátku tedy převažoval zájem o zemědělskou rekultivaci, po roce 1990 pro nezájem zemědělců převládla rekultivace lesnická. A od ní je už mnohem blíž k ponechání posttěžebních ploch přirozené sukcesi,“ vysvětluje Přikryl.

Rekultivace tedy do značné míry vždy odrážela dobové potřeby a požadavky. Proto se sukcese dostala do popředí zájmu až v uplynulých letech, kdy se zdravé životní prostředí stalo jednou z nejdůležitějších hodnot. A vědecké výzkumy ukazují, že prospívá přírodě více než sebelepší rekultivace.

Schování před civilizací

„Již několik desetiletí pozorujeme, že post­industriální stanoviště představují náhradní biotopy pro druhy, které z běžné krajiny zmizely nebo rychle ubývají v důsledku intenzifikace a chemizace zemědělství, plošné eliminace rozptýlené zeleně, mezí nebo obecně kvůli homogenizaci krajiny, kdy jsou si velká pole svými vlastnostmi velmi podobná. V těžebnách a na jejich výsypkách, odkalištích či na haldách se mohou usadit a prosadit i vzácné druhy, které v živinově bohatších půdách nemají šanci obstát v konkurenci silnějších druhů,“ říká Markéta Hendrychová, expertka na rekultivace z České zemědělské univerzity v Praze.

Nyní již lze odpovědět na otázku, proč si muflon, břehule a ropucha vybírají taková nezvyklá útočiště. Schovávají se v nich před okolní civilizací! Muflonovi připomíná uhelná krajina domovskou Korsiku, břehule okupuje pískovnu kvůli příkrým břehům, které podél regulovaných řek marně hledá, a ropucha potřebuje dostatek mělkých tůní a kaluží bez vegetace, za což vděčí nákladním vozidlům v areálu pískovny.

„Ve srovnání s tradiční rekultivací najdeme na sukcesních plochách srovnatelný nebo až několikanásobně vyšší počet druhů. Významnější je ale opakovaně potvrzený fakt, že mladá sukcesní stadia hostí řadu druhů chráněných zákonem nebo těch vzácných, nejčastěji uváděných v červených seznamech. Často v silných populacích, někdy jde o druhy, které mají útočiště pouze na postindustriálních stanovištích, některé byly u nás donedávna dokonce považované za vymizelé,“ říká Hendrychová a má na mysli především ptáky, obojživelníky, hmyz, pavouky, brouky či vážky.

„Z hlediska obnovy přírodních hodnot je technická rekultivace téměř vždy nevhodná především na těžbou narušených místech. Výjimkou mohou být toxické substráty, které ale nejsou časté. Technické rekultivace většinou vnášejí živinami bohaté substráty, čímž podpoří konkurenčně silné, zejména plevelné druhy, které rostou všude hojně.

Ty potlačí konkurenčně slabé druhy, které jsou v okolní, živinami přeplněné krajině vzácné. Těžba obnažuje živinami chudé substráty, kde mnohdy rostou právě takové konkurenčně slabé, často vzácné druhy. Cenné jsou v těžebnách zejména spontánně se tvořící mokřady,“ říká profesor Karel Prach z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity, zakladatel oboru ekologie obnovy.

„Standardní rekultivace vytvářejí uniformnější a druhově méně bohatá společenstva než plochy technicky neupravené a ponechané sukcesi. I na nich je však účelné nějaké terénní a stavební úpravy provést. Jde o vhodnou cestní a odvodňovací síť a stabilizaci ploch, kde by mohly nastat rozsáhlé sesuvy nebo silné eroze,“ doplňuje Přikryl.

Udržitelnost i využitelnost

Z uvedeného vyplývá, že po sukcesi volají především místa, která dosud nebyla „zničena“ terénními úpravami, zůstala značně hrbolatá a mohou zachytávat dešťovou vodu. „Velmi významná je drobná členitost biotopů, která v kulturní krajině citelně chybí. Příkladem mohou být zamokřené etáže lomů se suchými hranami, které umožňují osídlení bezobratlým živočichům střídajícím během vývoje různá prostředí,“ upřesňuje Přikryl.

V následujících letech bude největší událostí v obnově české krajiny rekultivace lomu ČSA, v němž se více než sto let těžilo uhlí. Jde o území o rozloze 40 kilo­metrů čtverečních v troj­úhelníku mezi Chomutovem, Litvínovem a Mostem. V rámci revitalizačního a resocializačního projektu Green Mine zde má společnost Sev.en Energy ambiciózní plán zahrnující obnovitelné zdroje energie, výrobu zeleného vodíku, ale i chytrý průmysl, zemědělství v biokvalitě či energeticky pasivní rezidence. Je koncipován tak, aby inspiroval k obdobným aktivitám a otevřel cestu k dalším investicím v této lokalitě. Klíčová otázka pro akademiky zní, nakolik využít sukcesi.

„V co největší míře na plochách, kde nepřeváží jiný zájem o jejich vy­užití. Přednostně ale tam, kde je členitější terén a geologicky pestřejší podmínky a kde je předpoklad dlouhodobě samovolně udržitelných biotopů, pokud možno s nějak blokovanou sukcesí. Plochy s dobrými podmínkami pro růst dřevin projdou zajímavými a hodnotnými sukcesními stadii, ale po nějakých 70 letech dospějí do stadia hustého vysokého lesa. A ty už nebudou velkým přínosem pro podporu biodiverzity,“ říká Přikryl.

A dodává: „Rozhodnout se to dá kvalifikovaně jen na základě kvalitního biologického průzkumu. Velký rozsah sukcesních ploch různého charakteru v kombinaci s velkou vodní nádrží s kvalitní vodou je příležitost, která by měla být využita. Ale to neznamená nechat území, jak je, a přírodo, pracuj za nás. Potřebné je přinejmenším vytvoření vhodné cestní a odvodňovací sítě a úprava ploch pro rekreační využití.“ Přirozená sukcese má tedy potenciál vrátit divočinu i do civilizací přesyceného srdce Evropy. A tato snaha může být úspěšná.

„Příklady lze najít v Německu nebo Holandsku. Obnovující se ‚divočinou‘ lze vést naučné stezky, vhodně je doplnit například různými sportovními aktivitami nebo dětskými koutky. V poslední době jsem třeba navštívil rozlehlý bývalý vápencový lom u holandského města Maastricht, kde je i technicky pěkně vyřešená vyhlídková plošina pro turisty, dvě menší hospody a zbytek je ponechán buď úplně přírodě, nebo je obnova jí blízkých ekosystémů prováděna takzvanou asistovanou obnovou, tedy výsevy a výsadbami místu odpovídajících rostlin. Vše doplněno srozumitelnými naučnými tabulemi,“ říká Prach.

Trend sukcese se v poslední době promítá i do české legislativy. V návaznosti na novelu stavebního zákona přibyla do horního zákona povinnost těžební společnosti prověřovat možnost rekultivace „přírodě blízkou obnovou“ v rámci celého životního cyklu těžebních prostor, tedy nejen při jejich likvidaci, ale i při jejich přípravě a během dobývání.

Význam krkolomného právnického termínu vysvětluje novela zákona o ochraně přírody a krajiny jako obnovu přírodně hodnotných ekosystémů ponecháním území samovolnému vývoji, popřípadě pomocí citlivých zásahů jej pozitivně usměrňujících pro obzvlášť chráněné druhy organismů. Požadavek zvýšit podíl rekultivace ploch po těžbě samovolnou sukcesí je pak jednou z prio­rit programu Green Deal, který má Evropu dovést ke klimatické neutralitě do poloviny tohoto století.

V době „udržitelné“ stejně jako v době „uhelné“ platí, že při obnově krajiny vždy záleží na našich potřebách. Ani sukcesi tedy nelze považovat za univerzálně správnou. Na druhé straně, pokud se má ozdravit krajina a zvýšit rozmanitost, sukcese by měla dostat víc prostoru. „Přirozenou sukcesi nemusíme nechat běžet všude. Lesnické, případně zemědělské rekultivace lze připustit, ale z hlediska přírody jsou většinou bezcenné. Navíc jsou drahé, přirozená sukcese běží zadarmo,“ upozorňuje Prach.

V době možné hospodářské krize a hyperinflace je zmíněný finanční aspekt důležitý. Těžební společnosti mají zákonnou povinnost shromažďovat peníze na rekultivace. Pokud se jich část podaří uspořit díky sukcesi, bude je možné investovat do navazujících revitalizačních a resocializačních projektů.