Někde se už jen tleská

Když Jiří Černický svým studentům na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (Umprum) napsal kritický dopis, v němž vysvětluje, proč už nemůže dál učit, nečekal, že bude mít tak velký veřejný ohlas. Dopis, v němž se mimo jiné podrobně popisuje zvláštní generační propadání do úzkosti ze složité doby a „korektního přemýšlení“ o ní a o sobě, začal kolovat na sociálních sítích a vyvolal diskusi o tom, jak a proč se dnes vytváří umění.

„My jsme byli bojovníci, prali jsme se s komunistickým režimem, kapitalismus byl pro nás výzva,“ vysvětluje umělec a pedagog Černický. „Tito studenti nejsou bojovníci, jsou to často lidé, kteří se uchylují do iluzivního bezpečí paralelních světů.“

Na Umprum učíte třináct let, během té doby jste musel zažít už několik klasických generačních konfliktů mezi učitelem a studentem. Nebo ne?
Právě že ne. Myslím navíc, že „konflikt“ není to správné slovo, mění se to – vyvíjí. Fenomén této proměny, který ve svém dopise popisuji, se rozvíjí tak tři až pět let. Chvíli to trvá, než si to člověk uvědomí. Nejdříve to považuješ za anomálii jednoho studenta, který odejde, absolvuje. Jenže pak přijdou dva s podobným přístupem. Nebo výborný student, který do bakaláře dělá skvělé věci a je hvězda, najednou upadne do velkých psychických potíží, kdy rezignuje na práci, protože v tom nevidí smysl a vnímá, že budoucnost je složitá. A že to nebude pro něj.

Budoucnost umělce v hrozném přicházejícím světě?
Nevím, jestli v hrozném, spíše náročném, a takový student najednou asi dostane strach, padne na něj těžká psychická zátěž, kterou dosti často není s to unést. Je těžké tu proměnu popsat, proto jsem také v tomto případě radil, že má chodit k psychiatrovi a léčit se. Měl jsem to zamlada taky, ale zlepšilo se to a funguji normálně. Proto jsem jim říkal – znám to ze své zkušenosti, neberte to na lehkou váhu. Většina studentů to však nakonec řeší pouze s blízkými či v rodině a nikoli s odborníkem, ale to mnohdy nestačí.

A co to tedy je? Klasická nejistota tvůrce, který se hledá ve složitém světě? Nebo něco úplně jiného?
To ne, to měli studenti vždycky, dnes je to jen zlomek problému. Tento existenciální tlak má leckdo, nejen umělci. Otázka, jak se uživím po škole, je jistě velmi složitá, každý to nezvládne. Tohle je však něco jiného. Jsem amatér, ne psycholog, možná je to otázka pro psychiatra, filozofa nebo sociologa, ale podle mého názoru je jeden z velkých důvodů obrovský tlak médií, sociálních sítí, a to všech, globálních i těch místních. Média vytvářejí částečně pravdivě a částečně naprosto falešně obraz tragického stavu tohoto světa, který spěje k záhubě. Studenti pak mají naprosto nepodložené apokalyptické představy, ale nejsou v módu či ve fázi vývoje, kdy by uměli číst mezi řádky. Berou dosti často věci tak, jak jsou, a jsou jimi zavaleni, takže jsou zmatení. Snažím se jim pomoct, ale ten tlak okolí a ostatních studentů je tak velký, že když někoho jeden den nabudíte optimismem, je to druhý den podobné. Proto jim leckdy říkám, neřešte tolik věci, které nemůžete ovlivnit. Do války na Ukrajině nepůjdete, a jestli sem spadne atomová bomba? To je takřka nemožné a taky to nemůžete změnit. Tak to neřešte.

Ani to ale není nové. Na konci 19. století vznikala podobná úzkost z přicházejícího, pak strach z války, nakonec se to v umění projevilo velmi produktivně.
Tito studenti jsou vystaveni dějinně úplně jiné míře tlaku. Jsou tu elektronická sociální média, počítače, Facebook, Instagram, ta to strašlivě zesilují.

Je to tedy atmosféra vyhajpovaná digitálními technologiemi?
Do jisté míry ano, protože oni to všechno ještě sdílejí globálně, s celosvětovou komunitou, což je utvrzuje ve správnosti jejich názoru. Nejsou to všichni studenti, ale dobrá třetina, velmi významná. Pozná se to třeba tak, že přijde prvačka, skromná studentka, které jde o umění. Ve druhém semestru se změní v aktivistku, která své okolí začne školit. A já mám dojem, že právě těmi pravdami, které nasála ze sociálních médií, alespoň to na mě tak působí. Odráží se to v převzatém strojeném jazyku, používání slov jako korektní, diskomfort a podobně. Začne se na mě jako pedagoga dívat velmi vážně, jako na nebezpečnou osobu, která reprezentuje špatnou minulost, jako na viníka, který může za ten stav, v němž se všichni nacházíme. I když i já jsem hipík jako ona, ona ve mně vidí představitele instituce, establishmentu, proti kterému ona bojuje.

Slyším to i od jiných, ještě starších umělců, než jste vy, ale ti na to neupozorňují veřejně.
Odcházím ze školy kvůli této tendenci, protože mě to otravuje, rád bych se cítil svobodněji. Původně jsem to vůbec nepsal pro média, ale pro studenty a kolegy, že se to nyní tak šíří, to jsem naprosto nečekal.

Jak zareagovali studenti, kterým jste ten dopis psal?
Ti mlčí, nijak se nevyjadřují. Ani o tom nechtěli diskutovat.

Jako student jste se ale také pral se svými předchůdci, nebo ne?
Naše generace, tedy aktivní jádro studentů, jako je to vždy, byla o dost jiná. Patřím ke generaci, která se podílela na sametové revoluci, rád jsem se třeba i s naivitou rval s nepřízní osudu. Kapitalismus jsem bral po revoluci jako výzvu. Tato generace se zdá být opravdu jiná. Nejsou to bojovníci, jsou to často lidé, kteří se uchylují do iluzivního bezpečí paralelních světů. A je jim jedno, jestli jsou v počítačové hře, nebo v pohádkovém světě umění. Ale, prosím, berte mě s rezervou, nerad bych generalizoval, jde o tu skupinu 30 procent, o které se bavíme. Dosti často se například setkávám s tím, že studentům, o nichž je tu řeč, nezáleží na umění jako na nějaké objektivizaci světa, ale jde jim o to, aby se jím „léčili“ z úzkostí. Má tedy z velké části čistě sebeterapeutickou funkci. A když je umění pouze osobní, příliš o privátních pocitech autora, je složité a velmi okleštěné se o něm bavit. Už při konzultacích můžeme častokrát v ateliéru všichni akorát tak říkat, jestli se nám to líbí, nebo nelíbí, a takto jsem nechtěl nikdy skončit. Protože je to zase velmi osobní. Podle mého názoru je naprosto zásadní vztahovat se k historii a v našem případě hlavně k dějinám umění.

Ale studenti vás k tomu nutí.
Kolikrát to ani jinak nejde. Už když přijdou ze střední školy a ty se jich zeptáš, co malují, aby to nějak vyjádřili, 90 procent řekne, že malují své pocity. Jenomže dnes už to dělají i studenti na prestižní vysoké škole. Malovat bez kontextu své pocity je podle mého názoru ta nejjednodušší věc, protože když se někomu nechce moc přemýšlet, udělá si terapii z pocitových kreseb, maleb a podobně. Leckdy mi některý kolega řekne, ale Jirko, nesmíš být tak kritický, někdy je přece nejtěžší dát na papír právě ty osobní pocity. No, ale když je to tak těžké, proč to dělají takřka všichni?

Mají stejnou zkušenost vaši kolegové ze zahraničí? Říkal jste, že u studentů to tak je.
Ano, říkají mi to kolegové ze zahraničí, několik lidí mi potvrdilo, že je to tam ještě horší. Byli jsme s kolegou na Becalelově akademii v Jeruzalémě a tam se už jen tleská. Tam se neanalyzuje, dějiny umění nejsou takřka součástí konzultací, ať uděláte cokoli, vždy se nakonec zatleská. Nesmí se říkat, že jste něco udělal špatně, že se něco nepovedlo, že je to slabé. Musíte mít pozitivní přístup vždy a všude. V Becalelu se pak pokaždé tleská, ať se předvádí jakékoli dílo. U kritiky a negace by prý mohli někteří studenti propadnou úzkosti z neúspěchu, a to se považuje za nekonstruktivní.

Skoro to vypadá, že je to konec umění, všude samé pocity.
Konec umění to není, to je takové klišé. I ty pocity jsou strašně důležité, jsou samotnou esencí umění, ale my přece nemáme jenom je, máme toho mnohem více, používáme ratio, analýzu, přemýšlíme o věcech v souvislostech a ve vrstvách. Pokusím se to ilustrovat na počátku moderny. Už tenkrát, na začátku 20. století, se ty nůžky rozevřely. Na jedné straně racionální, suché umění, formalismus, který vrcholí Malevičovým čtvercem, až militantním, radikálním postojem. Vedle toho jel magický poetismus, Malevičem považovaný za rigidní, který uspává lidi v jakési melancholii, která jde mimo realitu, mluvím o jeho konkurentu Chagallovi. A takto se to stále opakuje celé 20. století… Je válka a on si maluje andílky a vznášející se vesničany někde v Litvě?! To se úplně zbláznil, ale těm lidem to už tenkrát dávalo terapii jako dnes. Před deseti lety, za dob neokonceptualismu, byl Chagall takřka v klatbě, protože poetismus tohoto typu byl považován za falešný úlet, pohádkářství. Podobně byl kritizován Hrabal, že je to únik do paralelního světa. Toto napětí tu bylo vždy, ale dnes to má ještě jiné konotace a je to na druhou, na třetí, na čtvrtou. No a vida, Chagall je dnes guru a Malevič a konceptualismus jsou naopak skoro nežádoucí, protože lidé, kteří šli tímto příliš „racionálním“ směrem, jsou údajně arogantní, destruktivní, namyšlení egoisti. Já jako starší kolega tvrdím, že vše má něco do sebe, určité kouzlo a dá se to dokonce i báječně kombinovat.

Vadí vám, že se vymazávají některé proudy v umění?
Ale to bylo vždycky, to mi nevadí, spíše mě nebaví tendenčnost. Například tak před sedmi lety byla v Německu výstava Documenta, kde se najednou začala rehabilitovat keramika, která do té doby takřka nerezonovala. Univerzální anachronická hmota, která je tu od pravěku a byla v moderně vnímána velmi problematicky, a najednou od té doby je to móda a mladí umělci v dosti velkém množství blázní z keramiky. A bývá to dosti často bezmyšlenkovité, jenom proto, že si tvůrci rádi zamodelují. Utíká se ostře od suchého konceptualismu k opaku, k vyrábění ručního papíru, pletení, zkrátka k terapeutickým ručním pracím. Je to na těch nejvíc „fresh“ výstavách, někdy na ně zajděte, pohladí to po srdíčku.

Jak dlouho bude tento trend ještě trvat?
To netuším. Leckdo tvrdí, že nás kulminace teprve čeká. Ale venku už je to dlouho, je to takový, jak to nazvat, „slabý aktivismus“, ale berte mě opravdu s rezervou. Studenti o sobě sami říkají, že jsou „slabá generace“. Ale říkají to s jemně masochistickým úsměvem, že jenom netrpí, ale stavějí na tom také jistě nějakou kvalitu.

Ve filmu či literatuře se tomu někdy říká „nová citlivost“.
Zažívám už asi čtvrtou pátou novou citlivost, ale ona je jistě každá z nich trochu jiná, proto je přece nová.