Nekritizovatelní

Letos v červnu vydali své deváté album s názvem Jezus Kristus Neexistus? a vyrazili na turné. Nám se povedlo kultovní kapelu J.A.R. v kompletní sestavě přepadnout během zkoušky v klubu Futurum jen den před jejich pražským koncertem, který byl dlouhé týdny předem vyprodaný.

Co myslíte, v jaké kondici je aktuální hudební scéna?

Michael Viktořík: Myslíš českou, nebo světovou?

Roman Holý: Ta česká je totiž v úplně nejhorší kondici. A já to můžu porovnat. Celý 80. léta jsem studoval v Praze a kaž­dý týden chodil na desítky rozličných kapel. Hrálo tu reggae, nová vlna, electro, androš, jazz… prostě všechno. Oproti dnešku to bylo neuvěřitelně pestrý. I teď se tu určitě najde pár zajímavých kapel, ale drtivá většina jsou absolutně bez­duchá výtahová píčovina.

Oto Klempíř: Pro současníky je smůla, že žijí v tomhle období, kdy všichni jedou social statement a řeší jen auta a prachy nebo jak být známý, jak se velmi rychle dostat na vrchol a jak se tam za každou cenu udržet. Je to parodický svět, protože ty značky, když si tě koupí, tak už ti nedají šanci, abys tvořil nezávisle. Musíš tvořit tak, aby ti daly peníze.

Michael: A s tím my nechceme mít nic společného.

Roman: Navíc posledních deset nebo patnáct let si už mladý kapely berou peníze i za zkoušku. Všechno se naprosto změnilo. My jsme si to všechno prošlápli a propotili se k tomu ve svým volným čase. Něco jsme chtěli dokázat, chtěli jsme spolu být. A dneska? Dneska je to na úplně jiný bázi. Je to bláznivý.

Dan Bárta: Co se týče mainstreamu, který roste na podhoubí toho, že všichni se snaží být slavní, tam je ten pokles kvality naprosto enormní. Klesá kvalita textů, aranžmá, skládání, zvuk, výpověď, prostě všechno. Ale pokud se bavíme o muzice, o níž se dá mluvit jako o umění nebo alespoň o svobodné tvorbě, tam vidím řadu lidí, kteří jsou muzikantsky mnohem dál, než jsme byli v jejich letech my.

Roman: To je fakt.

Dan: Jsou to lidi, kteří mají spoustu možností. Kromě jiného mají díky internetu možnost okamžité konfrontace se světem a to je vážně skvělý.

Michael: Na druhý straně je otázka, jestli pro ně není složitější se do toho trefit, když znají všechny ty věci, co my jsme neznali.

Dan: Jasně, můžou být míň originální, ale co se týče schopností, jsou mnohem dál.

Občas si říkám, jestli nejsme na pomyslném konci hudebních dějin. Že už prostě nejde nic jiného vymyslet.

Roman: To je samozřejmě druhá věc. Dobrá hudba určitě vzniká, ale ničeho tak převratného a libě poslouchatelného, co se tady dělo ještě v 90. letech, se už asi z podstaty nedočkáme. Kytara má pražce a struny, stupnice má tolik tónů, kolik má. To nejlepší už tady bylo.

Michael: Jsou tady Olympici, kteří spolu budou šedesát let. My jsme spolu čtyřiatřicet a teď už se to bude jen zkracovat. Ta udržitelnost dobrý linky je čím dál tím kratší a to, co dneska vzniká, jsou jednohubky.

Roman: To ale není jen český fenomén, bídu pozorujeme i ve světě. Poslední kapely, které jsme opravdu milovali bez rozdílu věku, vznikly v 90. letech. Nic víc není.

Zdá se, že hudební interpreti musí teď nutně na turné, vyprodat nějaké ty O2 areny, protože samotný prodej alba nestačí. Jak jste na tom vy? Chybí vám nula za číslem na kontě prodaných desek?

Roman: Jasně, to každýmu.

Michael: No, tak já nesouhlasím, já jsem spokojenej. Myslím, že jsou důležitější věci než nula navíc.

Dan: Což neznamená, že ti nechybí.

Michael: Všichni tady vědí, že zrovna mně jo, ale čím jsem starší, tím míň mi to vadí.

Roman: To je dobře.

Michael: Můžu už jít? Jede mi vlak.

Roman: Ještě bych k tomu chtěl dodat, že nám samozřejmě chybí, poněvadž jsme s J.A.R. ještě zažili dobu, kdy jsme prodávali 25 tisíc kusů desek, což je neuvěřitelný. A dnes, když prodáme 2 721, tak jsme rádi a stejně je z toho zlatá deska. Ta situace se rapidně změnila nejen pro nás, ale pro celý svět. Proto chtějí dneska všichni hrát a hrotí to. Klidně až do sta let, i když už se na to nedá koukat.

Michael: Že bychom udělali v O2 areně takovou tryznu, až někdo z nás umře?

Roman: Dát milion a půl za pronájem prostoru, kde je nejhorší akustika na světě? To bychom museli být úplně vymaštěný.

Michael: To je fakt, to bychom se museli vrátit k tvrdejm drogám.

No, a dává vůbec v roce 2023 ekonomicky smysl vydávat album, nebo je to jenom záminka k tomu, abyste mohli vyjet na turné?

Roman: Není to záminka. Budeme to dělat, dokud nás to bude bavit. Pro mě je to věc, která je pořád relevantní, báječná.

Dan: Čistě ekonomicky. Když se podíváš na sjetiny toho, který věci se prodávají nebo neprodávají, to jediný, co klesá, jsou příjmy z prodeje nosičů. Vše ostatní jde nahoru – od streamovacích služeb až po živé koncerty. To ale není nic nového, to všichni víme už čtvrt století. První debilní kopírku vymysleli v roce 2000. To jsme ještě šaškovali s heslama, že kopírování zabíjí hudbu. Ale fakt je ten, že už přes 20 let žijeme pod tlakem, že si nápis „tento pán prodal pět milionu nosičů“ můžeme strčit do zadku, protože v současném kontextu to vůbec nic neznamená.

V názvu nového alba Jezus Kristus Neexistus je na konci otazník. Na co se ptáte? A koho?

Michael: Všech lidí. I sami sebe. Jestli to tak je, nebo Bůh existuje. My to máme různě.

Dan: Je to prostě proto, že naděje umírá poslední.

Michael: Možná by ses měl zeptat prostě úplně konkrétně na tělo, kdo je tu věřící a kdo je ateista.

Roman: Ale o tom to není.

Michael: Počkej, ale ty se musíš vyjádřit! Já si myslím, že jsme ateisti z leknutí. Pro jistotu věříme něčemu, co nás trošku řídí a nějak přesahuje. Prostě v něco.

Dan: Jsme něcisti.

Michael: Ten otazník je v názvu alba prostě proto, abychom se vyhnuli tvrzení.

Dan: Prostě je to alibismus.

Roman: Ale já třeba věřím. Věřím buzerantům. Teď tady měli nějaký slet, ne?

Oto: No jo, lidi zase objevili barevný vlajky. Tihle mají duhovou, Zelení mají zelenou, Piráti černou, každý má nějakou. Ve starém Římě byly čtyři základní barvy: Sparta, Slavie, Bohemka a Dukla. A byli zelení, červení, modří a bílí. A ti lidé se kvůli těm barvám zabíjeli.

Roman: Dokonce i ti, co nesnesli alkohol, jak se jmenovali?

Michael: Anonymní alkoholici?

Roman: Ne, ti… No… (dlouze přemýšlí) Indiáni!

Některé z vašich songů jsou docela na hraně. Takový singl Herečky píšou by se v USA asi ocitl na seznamu cancel culture. Máte pocit, že už jste staří dědci a můžete si to dovolit?

Roman: Nám je to úplně jedno. To je jedna z věcí, která mě přitahuje k téhle kapele, že si děláme absolutně, co chceme.

Dan: Já jsem ještě dál. To vnímání korektnosti jako korektnosti beru jako klišé a meme, které ve skutečnosti vůbec neexistuje. Jen to připustit znamená předem prohrát.

Co se týče hyperkorektnosti – Bohu­mil Hrabal tvrdil, že moderní próza vzniká jistou opozicí… Kdy se do pootevřených dveří strčí špička boty, pak celé koleno a ten průvan, který vznikne, je to, co je potřeba k tvorbě. Není to tedy vlastně dobře, že tohle bláznění, které se tu odehrává, máme?

Roman: Přesně to se tu děje. A každému konzervativci to vadí.

Dan: Něco vadí, něco nevadí. To, jak přibývají sexuality, jak všichni řeší časování a skloňování nebinárních slov, to jsou ty botičky, které se vsouvají dovnitř, aby vzniklo trošku průvanu. Ale může to být klidně i obráceně.

Roman: A když vidíš ty lidi, kteří tam ty botičky prostrkávají, to je hodně divná parta.

Dan: Tak jsou mladší a my už jim nerozumíme.

J.A.R. nikdy moc nekolaborovali. Pokud se nepletu, jedinými výjimkami byla Helenka Vondráčková a Olda Říha. Existuje ještě někdo, koho si dokážete představit, že by s vámi…

Roman: Já si dokážu představit téměř kohokoli, ale to není vůbec důležitý. Tady je deset lidí, kteří mají takový přetlak nápadů, že nějaké kolaborace fakt nejsou důležité. Máme tu nejlepšího zpěváka v Čechách, takže není důvod se poohlížet kolem.

S Vondráčkovou si lidé klepali na čelo.

Roman: Vždycky si klepali na čelo, a to mě na tom právě nejvíc bavilo.

Proto se ptám.

Roman: Vyslechl jsem si od lidí takových píčovin. „Jak můžeš zpívat s Darou Rolins?“ To jsem ani nekomentoval. Jenom mě to víc povzbudilo, abych to udělal. Dara nám udělala tak skvělý vokály, že… Ale lidi toho namelou. „Proč jsi nás zradil? Proč ses vysral na rockovou hudbu?“ To jsem slyšel pořád.

Měl někdo z vás dvojku nebo trojku z chování?

Oto: Mě vyloučili z gymnázia a musel jsem opakovat ročník. Počkal jsem si totiž, až neoblíbený profesor půjde pod takovým balkónkem v tělocvičně, hodil jsem na něj medicinbal a pak jsem se slanil po laně.

Roman: Já jsem byl strašně vychcanej. Poměrně brzy jsem zjistil, že když budu mít ve škole všechno v cajku, budu mít hodně svobody. Ve třinácti jsem měl samý jedničky a rodiče byli absolutně happy. Když jsem chtěl někam odjet nebo na první zábavu, řekli, ať jdu. Měl jsem být ve dvanáct doma a to jsem dodržel. Postupně jsem si ukrojil takovou porci svobody, jakou v té době nikdo neměl. Děda mi dokonce dával kámen do ruky a prosil, abych rozflákal alespoň nějaký okno. Já byl vlastně tak hodnej, že si ve škole lidi mysleli, že jsem mrtvej.

Dan: Já byl naopak hodně živej. Do všeho jsem kecal, vůči všemu jsem se vymezoval, měl jsem ty nejdelší vlasy a nejšpinavější hadry. A kvůli tomu jsem měl dvojky z chování.

Nedávno jsem znovu viděl dokument V deseti letí desetiletím a skoro v každém záběru je na stole lahev vodky. Bylo to jenom štěstí kameramana, nebo…

Oto: To bylo brutální období. Náš bubeník chlastal tak, že to ani nemůžeme říct.

Roman: Nejvíc jsi chlastal ty. Bylo to hodně divoký.

A jak to máte teď?

Roman: Ota vůbec nepije a co si tak pamatuju, tak nikdo z nás nefetuje. Vlastně všichni jsme dost výrazně omezili pití.

Nenarušilo to nějak kapelní pospolitost?

Roman: Mně to třeba strašně chybí. Rozumím tomu, respektuju to, ale chybí mi zhulenej, přivožralej Ota. Chybí mi to, jak jsme s Danem popíjeli a hulili. Pankáči to mají tak, že po každém koncertě spolu seděj a vožerou se. A je to fajn. Ale my už to takhle nemáme, už jsme starší.

Oto: Střízlivost je největší droga. Nikdo tě nedostane a nikdo tě nemá jak rozhodit, když jsi dlouhodobě střízlivej. Devět let jsem si kurva nelíznul ani pěny od piva. To je nejvíc. Dneska ráno jsem vstal v 6.15 a do 9 hodin jsem měl hotovou práci za tři dny. A pak jsem si uvědomil, že jsem tak strašně unavenej, že se chci zabít. Naštěstí už jsem mrtvej.

Před pěti lety jste v jednom rozhovoru řekli, že se vůbec nehádáte. Teď se ale říká, že tahle deska nevznikla na „první dobrou“. V čem se ten proces zadrhl?

Michael: To není o hádkách. Už mockrát se stalo, že jsme nějaký pecky z výběru vyhodili, než jsme vydali album. Ale není to tak, že bychom dělali desku a pak zjistili, že půlka věcí je na hovno.

Dan: Ale i kdyby to tak bylo, tak by to vlastně bylo skvělý. Taková autocenzura.

Roman: Pro tebe jo. Pro mě by to bylo sto tisíc hodin zbytečný práce. Když jsme dělali tuhle desku, prožíval jsem zrovna ne úplně dobrý období a lezly ze mě věci, který, jak mi Ota naznačil, nebyly tak tvrdý, jak nám sluší. Kdyby nebylo jeho, tak je ta deska úplně jiná. Možná by byla taky dobrá, ale jsem rád, že se to stalo, protože teď je taková, jaká je, a mě baví. Ten proces je ale v pořádku. Pořád se o něčem dohadujeme. Pro mě jako pro skladatele je důležitý, aby s těma věcma všichni byli v lásce a respektu.

Dan: To největší muzikantský štěstí i prokletí spočívá v kolektivitě. Ten sdílenej feel něčeho, co jede, to se nedá přenést. Je to něco jako štěstí. A naopak. Když se lidi, kteří spolu desítky let tvoří, zaseknou a nejde to dál, je to opravdu bolestná věc.

Michael: Spoustu kapel to tak rozmrdá, že se rozpadnou.

Dan: Stane se, že máš dojem, že bys něco udělal líp, ale i tak musíš trošku uhnout, protože si uvědomíš, že sám nejsi nic. Sám sebe nedoprovodíš na basu i bubny zároveň.

Nová deska přišla po téměř šesti letech. Dřív vám stačily dva roky. Co se stalo?

Roman: Když budu mluvit za sebe, kvůli těm deskám Monkey Business a J.A.R. jsem si úplně zničil oči a to, co jsem dřív dělal deset minut, mi teď trvá mnohem dýl. Kolikrát mě to tak unaví, že se na to prostě vyprdnu. Čím jsem starší, tím jsem náročnější a chci, aby to, co dělám, bylo dobrý. A to zabere čas. A jak už jsme se bavili, vymyslet něco, co bude opravdu originální po všech stránkách, je těžký.

Oto: Na druhou stranu je někdy lepší to nechat uležet než o tom dva dny ustavičně přemýšlet.

Dočkáme se tedy vůbec ještě další desky?

Roman: Já si to nedokážu představit. Jenom ta představa, že by se mělo celý tohle martýrium opakovat…

Dan: Já jsem si jistej, že ta deska bude. Jsem si optimisticky jistej, že to nevydržíme neudělat.