Televizní totem

Generální ředitel České televize Jan Souček byl 6. května po devatenácti měsících odvolán z funkce. A to lidmi, kteří ho sami volili, poměr hlasů vyzněl drtivě  : . Důvody byly spíše zástupné než podstatné. Souček se bránil zveřejňováním různých dohod s vybranými radními, kteří ho volili jen proto, aby se zbavil pár konkrétních nepohodlných moderátorů. Naposledy se na veřejnost dostala informace o schůzce bývalého šéfa Rady ČT Pavla Matochy s miliardářem Pavlem Tykačem, který se snažil vyvíjet na televizi tlak i skrze volbu nového generálního ředitele, kterým se později stal Jan Souček, a nikoli favorizovaný dlouholetý ředitel ČT Petr Dvořák.

Třaskavé skandální informace se tu míchají s mazlavým bulvárem, takže je skoro zbytečné rekonstruovat, jak a proč se všechno odehrálo. Jisté je to, že televize je dál předmětem ekonomického a politického zájmu, o nějž se všichni starají víc než o provoz a o koncepci a smysl televize. To s politikařením v Radě ČT bohužel dávno spadlo pod stůl. Odvolaný ředitel žádnou představu o ekonomické a obsahové proměně vysílání neměl, vsadil na vyčkávání a udržování statu quo. Zvýšení koncesionářských poplatků se mu sice vyplatilo, nové příjmy do televizní kasy (po zbytek letošního roku je to 420 milionů korun, příští rok už 630 milionů navíc) bude využívat už někdo jiný.

Součkův nástupce či nástupkyně – nejčastěji se mluví o manažerovi ČT a bývalém šéfredaktorovi zpravodajství Petru Mrzenovi, který přišel s ředitelem Dvořákem a je na Kavčích horách 14 let, a o zkušené mediální manažerce Libuši Šmuclerové – budou muset přijít s jasnou představou o nové ČT. Podle odborníků nemají moc na vybranou: buď s jistými úpravami a úsporami vytěží dosavadní expanzivní koncept „televize pro všechny“, který s cílem být co největší, aby se nedal zrušit (too big to fail), aplikoval ředitel Petr Dvořák; anebo omezí televizi na médium méně všeobjímající a zaměří se na náročnější, skutečně veřejnoprávní formáty (ale kdo by se sám od sebe zbavoval potenciální mediální moci?).

Nedůvěra vyšší než důvěra

Představa, že všechno, co je pro masového diváka ve všech vrstvách společnosti, tedy, jak říká v politice lídr ANO „all catch“, aby to chytlo všechny, lze automaticky považovat za veřejnoprávní, je lichá. Množství není měřítkem veřejné služby, jakkoli v ČT v posledních patnácti letech jistě bylo.

„ČT vsadila na fragmentaci publika. Obsluhuje segmenty, nikoli celek. Například si řekla, že mladé lidi obslouží na iVysílání. Jenže tímto drolením dosáhla toho, že nakonec žádné publikum nemá. Má spoustu publik, což je něco jiného. Navíc když se člověk podívá na program a na to, jak se s ním pracuje, je ta instituce extrémně konzervativní. Inovace minimální,“ soudí odborník na média a pedagog na pražské Filozofické fakultě UK Josef Šlerka. Televize veřejné služby má podle něho ještě jeden vážnější problém – uzavřela se do sebe a jen obtížně přijímá jakoukoli, byť i přínosnou rozvíjející kritiku. „Česká televize ztratila zpětnou vazbu na svůj provoz, což je důsledek její totální politizace. Stala se nekritizovatelnou normální kritikou, protože je to okamžitě bráno jako útok,“ vysvětluje svůj náhled Šlerka a pokračuje: „Dlouhodobě není možné kritizovat práci ČT, aniž by někdo z televize nenaznačil – vy tedy chcete Babiše? To je podle mě důvod, proč ČT ztratila část podpory.“

Něco takového se skutečně stalo. Podle dubnového výzkumu důvěry institucí, prováděného agenturou STEM, České televizi zcela nebo většinově důvěřuje 43 procent lidí, 57 procent zcela nebo spíše nedůvěřuje. Není asi překvapivé, že důvěru vyjadřují většinově příznivci vládních stran, včetně dnes už nevládních Pirátů, nedůvěru sympatizanti parlamentní opozice (ANO, SPD), kteří ČT nedůvěřují ze 70 procent! Mezi mimoparlamentními stranami dosahuje nedůvěra vůči ČT dokonce tří čtvrtin. Jde však o nedůvěru dvojího typu. Sociální vědci na Masarykově univerzitě zjistili, že lidé věří jen tomu, čemu věřili už předtím, než se dívali na televizi. Nevěřili by nikomu, kdyby nevysílal informace, které chtějí. Jsou tu ale i tací, kteří věří v profesionální schopnosti televize, i když názorově nesouhlasí s tím, co divákovi obsahově podává.

Klasická televize je pryč

Česká televize má ještě jeden vážný problém, na který opět upozorňuje odborník na média Josef Šlerka. Minimálně se stará o vývoj nových věcí, aby byla jako médium o krok napřed, jako to dělá vzor veřejné mediální služby britská BBC. „ČT se stará o svá publika moc klasicky a stereotypně, nezkoumá, jak by to publika mohla chtít, natož aby vytvářela lepší budoucí uživatelské potřeby, což BBC dělá permanentně. BBC je technologický lídr ve spoustě věcí, včetně různých softwarů a formátů.“

BBC to dělá už proto, že má veřejné peníze a ty by měly sloužit i na budoucí vývoj, aby veřejnost byla takříkajíc „in“. „Ta logika je jednoduchá: my máme peníze od lidí, abychom v jejich zájmu taky experimentovali. Prospěje to všem, protože i komerční subjekty se pak mohou poučit, neboť by do takového experimentu kvůli riziku nešly. Vše pro lepší službu veřejnosti. Na roli lídra vývoje formátu, technologií, softwaru, programu ale ČT úplně rezignovala,“ říká Šlerka.

BBC přitom nemá nic zadarmo. Při posledním vyjednávání o Chartě BBC, což je politická dohoda o rozvoji média veřejné služby uzavíraná na deset let, se musela smířit s radikálními úsporami. Korporace je pod neustálým finančním tlakem, proto se také snaží zefektivnit všechny své služby. Stává se z ní fakticky globální mediální aplikace, propojující všechna média do mnohovrstevnaté multimediální nabídky; těžko se dá už mluvit o tom, že je to rozhlas nebo televize BBC. Je to univerzální aplikace.

Podle brněnského sociologa médií působícího na Masarykově univerzitě Jaromíra Volka (viz rozhovor na straně 26) byl právě tento průnik na internet jedinou možnou záchranou starého televizního média. Cestou, jak si i do budoucna udržet pozornost lidí. Byla to obrana před marginalizací televize. „Televize i rozhlas úspěšně využívají multikanálovou kapacitu sítě sítí, která jim umožňuje rozšířit zásah. Paradoxně tak zažíváme renesanci psaného textu na zpravodajských webech stanic, jež mají ze zákona vysílat. Týkal se toho i protest proti navýšení vysílacích poplatků ČT a ČRo,“ připomíná Volek.

Podle něho televize, tedy i ČT, nemají ani jinou možnost než se v jistém smyslu svézt po internetu s ostatními. Klasická televize už nepřitahuje. Časy, kdy jako rodina Simpsonových sedíme všichni každý večer spolu přibiti u televize, je pryč. Počet diváků klasické televize stále klesá. Vůbec se dnes na TV v Česku nedívá skoro tři a půl milionů lidí. Odhaduje se, že do patnácti let počet těch, kteří se vůbec nedívají na klasickou televizi, přeroste počet nadšenců, kteří ji ještě zapínají. Lidé se také stále více dívají na laptopech, tabletech nebo mobilech, což ostatně reflektuje (k nemilosti všech) i nová úprava koncesionářských poplatků, jež zavádí povinnost vybírat i za tyto „přijímače“. Ostatně ani „klasická televize“ už dávno není klasická, standardně počítá s internetovým připojením, různými aplikacemi a streamovacími kanály.

Hybridní audiovizuální aplikace

Každý příští ředitel či ředitelka České televize budou muset rozvíjet koncept této hybridní audiovizuální aplikace, která je vším. Omezení v tomto směru zatím neexistuje, soukromá lobby bránící svůj byznys přes dnešní politickou reprezentaci neuspěla. Ta drží právo veřejnoprávní televize (a rozhlasu) být internetem, serverem či aplikací na síti. Na rozdíl od Německa, kde politici v nové mediální dohodě zásadně omezili používání textových internetových výstupů médií veřejné služby – vydavatelská lobby má v Německu jinou politickou sílu. Německá veřejnoprávní média musela kvůli úsporám i nové koncepci média zrušit řadu rozhlasových stanic a dalších specializovaných vysílání. Do českého prostředí přeloženo: německá politika odmítá starý Dvořákův koncept nekonečné televizní (i rozhlasové, rádio je na tom podobně) expanze a chce intenzivnější štíhlejší televizi (a rozhlas).

Ani Česko se úsporám nevyhne, dojde na ně nejpozději poté, co se ujme moci nová vláda. Tedy pokud ji povede ANO a Andrej Babiš, kteří slibují, že televizi zefektivní – „jak, to necháme na odbornících“, řekl Euru v minulosti předseda stínové vlády ANO Karel Havlíček – a převedou na financování z rozpočtu. Staré médium tedy končí, i když – zdá se – jenom proto, aby mohlo být nové. „Paradoxně platí, že čím déle tu nějaké médium je, tím déle tu zůstane,“ prorokuje přece jen světlejší budoucnost třeba i ultrahyperhybridní internetové televize Josef Šlerka. „Médium, v tomto případě televize, vroste do různých kulturních struktur a už ve společnosti zůstane. A když je potom nějaká velká událost, která se týká celé společnosti, a lidé cítí, že se musí nějak sladit – povodně, smrt papeže, střelba na Filozofické fakultě –, udělá to nakonec zase ta televize.“

Sdílená realita, která se v roztříštěném světě sociálních sítí drolí, fragmentarizuje a rozpadá, má tedy nakonec pořád jakousi šanci. Je jím kmenové sladění v (hybridním) televizním obraze. Zbývá se jen ve volbách a v parlamentu dohodnout, zda opravdu a proč takový totem jako společnost potřebujeme. Odpověď by měl navrhnout každý, kdo se chce po Janu Součkovi stát ředitelem ČT.