Německý problém: stáří a porodnost

Vznik moderního důchodového systému souvisí historicky s industrializací německé ekonomiky. Dlouhý pracovní týden, těžké pracovní a nedostatečné zdravotní podmínky se odrážely v politické podpoře sociálnědemokratických tendencí ve společnosti. Ve snaze zabránit tomuto vývoji zavedl první kancléř Otto von Bismarck v roce 1883 zdravotní pojištění, v roce 1884 úrazové pojištění a v roce 1889 důchodové pojištění. Nárok na penzi nastával po dovršení 70 let a minimálně 30 letech placení příspěvků. Ten, kdo tyto podmínky splnil, mohl počítat s necelou třetinou svého příjmu v průběhu pracovního života.

Po druhé světové válce se důchodové systémy po rozdělení Německa na dva státy vyvíjely nezávisle na sobě. Zatímco ve východní části oficiálně neexistovala nezaměstnanost a ženy měly důchody srovnatelné s muži, v západní části zůstávaly dlouhodobě v domácnosti a věnovaly se výchově dětí, což ovlivňovalo jejich výši penze. Oba systémy byly spojeny po znovusjednocení Německa a východoněmecké důchody jsou ze zmíněných důvodů vyšší než západoněmecké. V roce 2021 bylo v Německu více než 21 milionů důchodců. Vzhledem k celkovému počtu 82 milionů obyvatel tedy více než čtvrtina z nich pobírá důchod.

Nízké penze

Základ německého důchodového systému netvoří kapitálové krytí, ale přerozdělování příspěvků pracujících na penzijní pojištění důchodců. Jeho slabinou je demografický vývoj – stárnutí populace, porodní deficit a prodlužující se doba pobírání důchodu. Řečeno jinak, stále méně pracovně činných financuje rostoucí počet důchodců. Povinně pojištění jsou běžní zaměstnanci, kteří tvoří zhruba 70 procent všech výdělečně činných, nikoli však živnostníci. Od 1. ledna 2018 představuje příspěvek na penzi 18,6 procenta hrubé mzdy, přičemž jednu polovinu platí pojištěnec a druhou zaměstnavatel. A dle současných politických dohod se nemá do roku 2026 změnit.

Důchod není přiznán automaticky, ale je nutné o něho požádat a splnit dané podmínky. Odchod do penze byl před rokem 2012 v 65 letech, nyní je v 67 letech a diskutuje se o prodloužení na 70 let. Žadatel musí mít minimálně 35 odpracovaných let, kdy přispíval na důchodové pojištění. Ten, kdo odpra­coval 45 let, může odejít do důchodu v 63 letech, ostatní musejí v případě odchodu do předčasné odchodu do penze počítat s jejím zkrácením. Vypočítává se velmi komplikovaně a zohledňuje roční příjem v poměru k průměru všech pojištěných. K odpracovaným rokům se připočítává například doba na výchovu dětí nebo studia.

Důchody jsou vyplácené i do zahraničí a podle Úřadu důchodového zabezpečení jich je zhruba 1,8 milionu. Příjemci jsou němečtí občané žijící trvale v zahraničí a cizí státní příslušníci, kteří v minulosti pracovali v Německu a získali nárok na důchod. Jak nominálně, tak reálně jsou v poměru k německým životním nákladům důchody nízké. Penzi tři tisíce eur pobírá v Německu pouze 40 osob. Problém chudoby ve stáří je proto aktuálním tématem. Jedním z řešení je odstěhovat se do zahraničí, například Bulharsko láká německé důchodce k přestěhování nižšími životními náklady a lepším počasím.

Výše důchodu závisí na demografické situaci a dlouhodobý trend stárnutí německé populace a nízké porodnosti se vyvíjí v neprospěch důchodového zabezpečení. Ze sociální studie z roku 2021 vyplývá, že v roce 2020 připadalo na sto výdělečně činných 36 důchodců, v roce 2045 jich má být 53, což znamená růst státních sociálních výdajů. Podle zmíněné studie představoval státní příspěvek do důchodového systému třetinu všech sociálních výdajů. V roce 2021 do něho spolková vláda vložila 106 miliard eur, 20 procent státního rozpočtu. Podle prognózy Institutu Maxe Planck by tato částka měla do roku 2040 narůst na více než 44 procent a v roce 2060 přesáhnout 55 procent.

Autor je publicista, který žije v Mnichově