Nemilá rozpočtová minela

Místo sta miliard korun, které měly z vysokých zisků energetických firem a šesti největších bank v Česku vylepšit státní rozpočet, nakonec zůstane v erární kase z takzvané windfall tax jen 40 miliard. „Fukalo“ zkrátka méně, než se čekalo…

Stane se. Státní rozpočet je obvykle budován na jistých a méně jistých pří­jmech, které jsou navíc svázány s celkovým odhadem vývoje ekonomiky. A ten je nejistý skoro vždy. Nejtěžší je odhadovat v dobách krizí a finančních otřesů. V minulosti se tak například stalo, že český státní rozpočet na rok 2009 počítal s růstem 4,5 procenta, přičemž skutečný vývoj byl kvůli globální finanční krizi přesně stejně veliký, jen v opačném minusovém směru. Ministru financí Zbyňku Stanjurovi se sice nestalo totéž, co tehdy Miroslavu Kalouskovi, ale výpadek 60 miliard je velmi nepříjemný. A to nejen proto, že se o tuto částku zřejmě zvýší už tak vysoký schodek.

Ministerstvo odhadlo špatně nejen to, kolik peněz by se dalo z nové mimořádné daně získat, ale netrefilo ani, jak snadno a moc budou zasažené subjekty daňově optimalizovat. Jako kdyby tu byl někdo, kdo rád a ochotně platí vysoké daně… Opět se potvrzuje, že v odhadech mimořádností s neznámou logikou vývoje je vždy lepší zůstat konzervativní a počítat s menší než větší částkou. Těžko se dnes při zpětném pohledu ubránit vcelku primitivní myšlence, že oněch sto miliard se při schvalování rozpočtu prostě hodilo víc než čtyřicet; konzervativní opatrnost šla stranou a v zájmu schválení nižšího schodku se použilo „hausnumero“ vycucané z prstu.

Můžeme jistě absolvovat rozsáhlou debatu o tom, jak složitá je metodologie výpočtu, jak moc se během pár měsíců měnila situace a jak se jednoduše trefit nelze. Problém je v tom, že státní rozpočet je zákon, ne soustava odhadovaných částek, která buď početně vyjde, nebo také ne. Jde dokonce o nejdůležitější zákon každého roku, podle něhož se řídí hospodaření celé republiky. Odpovědnější přístup by tedy měl být nejen k naplňování rozpočtu jakožto zákona, nýbrž také k jeho přípravě. Těžko potom po ostatních chtít, aby se chovali odpovědně a zákon dodržovali, když se konstruuje s takovou lehkostí. Ono „stane se“ se nedá přijmout a brát vážně, když se z výjimečné minely v odhadu stává rozpočtové pravidlo.

Pro vládu tato lapálie přináší ještě jednu zásadnější zprávu. Sázka na mimořádně daně coby spásné příjmy nevyšla. Pokud zároveň nepřicházejí slibované škrty (viz téma tohoto čísla), nezbývá než pro vyvážení rozpočtu sáhnout k úpravě daní. Ty tradiční (z příjmu, z majetku, ze směny) se lépe predikují a snadněji vybírají a prakticky nikdy u nich politici nepřehánějí v odhadech, aby se neřeklo, že daně jsou nadmíru vysoké. Politická otevřenost v této věci bude nakonec lepší než si dál rozpočtově lhát do kapsy.