Rozpočtová škatulata

Povedlo se! Vláda splnila slib a předělala státní rozpočet. Schodek díky menším úsporám ve výdajích a růstu inflace nakonec klesne o 96 miliard. Otázkou je, k čemu to rozpočtové cvičení a provizo­rium byly. Jak to pomůže při přípravě rozpočtu na další roky?

Dva měsíce před volbami vypadalo všechno ještě tak snadné. Tehdejší lídr koalice Spolu a předseda ODS Petr Fiala v rozhovoru pro týdeník Euro viděl úsporu v rozpočtu kolem sta miliard korun ročně. Razil tehdy teorii šesti procent: když každý resort ubere šest procent výdajů, je sto miliard doma. „Jsme schopni ušetřit sto miliard ročně. To je necelých šest procent, to ušetří každý podnikatel či domácnost,“ řekl tehdy Fiala. V roli premiéra už by takovou větu říct nemohl. Vláda předělala rozpočet na rok 2022 podle úplně jiných postupů. Na šest procent a sto miliard ušetřených korun nedošlo. Snad příští rok.

Ani ekonomové, kteří jsou v Česku převážně liberálně zaměření a myšlením mají blíž k současným vládním politikům, nevidí v provedených operacích velký smysl. Rozpočtové provizorium zbrzdilo veřejné investice, přepracovaný rozpočet za to přinesl pár menších úspor na resortech (celkem 20 miliard) a jeden velký škrt na zdravotních platbách za státní pojištěnce. Čtrnáct miliard korun se vykryje z rezerv zdravotních pojišťoven a je to.

Zvyšovat platby za státní pojištěnce, tedy za ty nejpotřebnější a za děti a se­niory, se bude v systému zase až za rok.

Chytrá účetní úprava

Nejvyšší „úsporu“ ve výši 62 miliard korun ale přineslo zvýšení odhadu příjmů. Jakkoli je bývalá ministryně financí a dnešní šéfka poslaneckého klubu ANO Alena Schillerová často odborně trochu mimo, politicky se většinou trefuje na komoru. Platí to i o jejím výroku v televizní debatě s ministrem financí Zbyňkem Stanjurou (ODS): „Rozdíl ve výdajích je 34 miliard, stálo vám to za to, pane ministře?“

V době stamiliardových deficitů je kaž­dá ušetřená miliarda dobrá, ministr Stanjura tedy nemohl odpovědět nic jiného, než že to stálo za to. Šetřit se ale dalo i v rámci rozpočtu staré vlády, který byl tak jako tak základem nově schváleného plánu státních financí, jak z obranných důvodů zdůrazňuje i ministr Stanjura. Úplně nový rozpočet nikdo sestavovat nechtěl.

Předělaný státní rozpočet je tedy spíše více či méně chytrou účetní úpravou, která mohla proběhnout během roku na starém rozpočtu, jen si všichni mohli ušetřit nepříjemně komplikující hospodaření v provizoriu. Dalo se na tom dokonce politicky vydělat. Úprava příjmové stránky (inflační vis maior) a úspora ve výdajích by ukázaly, že vláda si s rozpočtem ví rady, a přitom se mohla v klidu věnovat mnohem důležitějším rozpočtům na příští tři roky, kam už se Fialův kabinet bude moci výrazně zapsat ve všech směrech.

Vláda se mohla vyhnout i nepříjemnostem s povinnými platbami za státní pojištěnce a neškrtat je v době odeznívání covidové pandemie. Mohla vše projednat bez stávkových pohotovostí zdravotníků, promyslet v kontextu reformy zdravotnictví a zlepšení jeho efektivity a nechat celou operaci na příští rok, kdy bude mít rozpočet zcela ve svých rukách. Zvolila jinou cestu.

Politická ambice byla silnější než politický rozum, nad kterým zvítězil lákavý marketingový efekt – dokázali jsme, že to dokážeme; umíme šetřit; konec roz­hazování v Babišově stylu; jsme a budeme jiní; nastává obrat trendu. Ukázat mentalitu dobrého hospodáře ale mohla vláda i jinak, třeba důkladnou přípravou budoucích rozpočtů, které budou tím hlavním nástrojem boje s trendem rostoucích deficitů. Koneckonců řekl to i Petr Fiala před volbami v již citovaném rozhovoru pro Euro: „Rozpočet musíme dostat do kondice, ne za rok, ale za čtyři roky už ano.“

Možná že právě pro tuto přípravu dalších rozpočtů, které budou skutečným a plnohodnotným dílem pětikoalice a Fialova kabinetu, se nakonec ono me­diálně vděčné rozpočtové cvičení bude nějak hodit. Vláda si mohla v menším vyzkoušet, co jde a co nejde. Tedy mohla si osahat, nakolik se liší její představy opoziční od tvrdé vládní reality, ať už jde o oněch zdánlivě bezproblémových šest procent úspor na každém resortu, nebo o reálnost všech velkých plánů, jako jsou cílené sociální dávky, valorizační automaty nebo dvě procenta HDP na armádu.

Je nakonec dobře, že už první srážka s realitou ukázala, jak velké jsou limity rozpočtu svázaného ze tří čtvrtin mandatorními a pseudomandatorními výdaji a co vše by bylo nutné udělat, aby se tyto mantinely rozvolnily a otevřely pro pružnější rozpočtovou politiku státu.

Náraz na ekonomické zákonitosti

Je zajímavé podívat se na to, jak schválený upravený rozpočet, respektive operace v něm provedené, interpretují ideologicky opačné názorové proudy. Ten pravicový považuje přepsaný rozpočet za začátek návratu k rozpočtové odpovědnosti, jejíž naplnění občas povede k riskantnějším operacím, jako je vytáhnutí rezerv ze zdravotních pojišťoven.

Levicoví vykladači vidí velké problémy vlády na příjmové straně, protože ji bude schopná udržet jen při velkém růstu ekonomiky nebo při daňových změnách, které ale vláda odmítá. Buď se zvýší daně, naznačil například bývalý předseda vlády, sociální demokrat Vladimír Špidla, nebo vláda nebude s to udržet současný sociální stát na úrovni, na kterou jsme si zvykli zejména ve školství a zdravotnictví. Špidla dokonce podezřívá vládu, že se operacemi s platbami za státní pojištěnce chystá zvýšit spoluúčast lidí ve zdravotnickém systému.

Nic takového vláda zatím nenaznačila, ministr práce a sociálních věcí a předseda lidovců Marian Jurečka to hlasitě odmítl. Ministr zdravotnictví Vlastimil Válek se nicméně chce zaměřit na plýtvání v resortu a šetřit. Tlak na využití lůžek a zkrácení hospitalizací poroste. To ale neznamená, že vláda v nejbližším roce připraví nějakou variantu povinné spoluúčasti, jako byly například poplatky za návštěvu lékaře nebo platby za pobyty v nemocnicích. To se už jednou ukázalo politicky velmi riskantní a nevýhodné (ČSSD díky tomu získala v roce 2008 vládu nad kraji).

Koalice by tedy mohla jít spíše cestou nadstandardních možností výkonů, tedy úpravou vyhlášky, v níž bude možnost připlatit si za materiály jinak standardně vymezeného výkonu. To vše jsou ale spekulace, jakkoliv velmi reálné, protože finanční nároky na zdravotní systém dál porostou a Fialova vláda bude mít jedinečnou příležitost s tímto tlakem něco uvnitř systému udělat.

To už je ale jeden z podúkolů hlavních základních počtů, které bude muset vláda zvládnout. „Musíme si už udělat jasno v tom, zda chceme jít cestou vyšší daňové progrese, za kterou ale stát dodá velmi kvalitní veřejné služby, jako je to například v Dánsku nebo ve Švédsku, nebo budeme mít nízké daně a hodně investic jako v Irsku a každý si pak bude ochoten za kvalitnější služby doplácet,“ uvažuje ekonom Petr Zahradník z České spořitelny.

Fialova vláda na první pohled jasně říká, že je pro druhý systém, v programu ale nemá nic, co by k této irské verzi směřovalo. Jako by v Česku nejen v představách pětikoalice platilo, že všichni chtějí kvalitní veřejné služby jako v Dánsku, ale za irské daně. To je sice teoreticky v denním politickém snění možné, naráží to však nejen na ekonomické, ale i na matematické zákonitosti. Jednoduše to při snaze vyrovnat státní finance početně nevychází, proto je třeba se rozhodnout, kudy jít, a podle toho dělat hospodářskou politiku. Lze samozřejmě zůstat někde uprostřed, ale je potřeba přesně říct – jak.

Škrty a úspory stačit nebudou

Vláda se nebrání změnám daňových parametrů, nechce však zvyšovat složenou daňovou kvótu, tedy podíl příjmů vlády na HDP, a tím i svou ekonomickou moc, což automaticky neznamená, že větší příjem z daní se hned tak nedá čekat. Ekonomika by se ale musela rozjet výrazně rychleji než dnes a jen díky tomuto růstu by dostával více peněz i stát. Přesně to je strategie Fialova týmu: pokud možno nehýbat s daněmi a podporovat růst HDP, a tím i růst vládních příjmů.

Kabinet ani nechystá žádné větší opatření, aby dnešní daně přinášely větší výtěžnost. Při sestavování rozpočtu na příští rok může vláda počítat s vyššími inflačními příjmy, ale nedostatek peněz na současný sociální stát a na jeho udržování, ne-li prohlubování, se bude stále zvětšovat. Při plánované stabilizaci rozpočtu, tedy snižování deficitů, není příliš na výběr: buď zvyšovat daně, nebo omezovat velikost sociálního státu, jeho zefektivnění při současném udržování daňových příjmů dlouho nevydrží, i když se to premiérovi a jeho lidem zdá politicky dnes asi nejvýhodnější.

Jak by také ne. Nikdo nechce po čtyřech letech vládnutí odejít od moci jenom proto, že se snažil zreformovat veřejné služby, což řada občanů okamžitě pochopí jako likvidaci sociálního státu a svých jindy zaručených vymožeností. Daňová reforma ke zvýšení majetkových daní, které jsou v Česku ve srovnání s Evropou velmi nízké, nebo zvýšení daňové progrese, která u nás v silném smyslu prakticky neexistuje, se od středopravé vlády čekat nedají. Petr Fiala míří téměř výhradně na své voliče, nikoli na ty sociálně méně zabezpečené konkurenčních hnutí a stran, kterým by daňová progrese mohla pomoci nejen finančně, ale i symbolicky či mentálně.

Vláda má naopak v programu snižování pojištění odváděného zaměstnavateli, protože česká pracovní síla je podle ní odvody příliš zatížená, což ale dlouhodobě například čísla Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) nepotvrzují. Zdanění práce v Česku je někde uprostřed tabulky, v roce 2021 činilo 39,8 procenta (USA, Kanada, Británie 30 procent), na Slovensku to bylo přes 41, ve Slovinsku 43, Maďarsku 43,6, Itálii 46, Německu 49 a v Belgii 51 procent.

Pravda je to tedy jen částečná, ta plnější nicméně je, že složená daňová kvóta – tedy již zmíněný podíl vládních příjmů na celkovém výkonu ekonomiky – je v Česku v porovnání s průměrem Evropské unie nižší. A to navzdory tomu, že se od vstupu Andreje Babiše na ministerstvo financí a později do vedení vlády o tři procentní body zvýšila. Průměr EU podle Eurostatu i OECD přesahuje 41 procent HDP, zatímco ještě před deseti lety to bylo o tři procentní body méně. Česko vykazuje 36 procent. Francie, která má nejvyšší daňovou kvótu v EU, a tedy i největší podíl státu na ekonomice, dnes dokonce větší než Dánsko, překračuje 47 procent.

Škrtání a přepisování v rozpočtu Andreje Babiše a Aleny Schillerové byla zatím jen dětská hra, rozpočtová škatulata hýbejte se, i když velmi poučná.

Vláda se poprvé naplno seznámila s nepříliš vábnými rozpočtovými vnitřnost­mi, které budou v jejím rozhodování stejným imanentním omezením jako u nemocného pacienta genetika nebo osobní anamnéza. Škrty a úspory samy o sobě stačit nebudou.

Vláda potřebuje především vlastní koncept dlouhodobého vývoje státních financí. Ten musí rozjet už v příštím roce, aby se její představy stačily uskutečnit a příští vláda nemohla provedené změny hned smazat a mohla na ně naopak navázat. Normální politika, kterou sliboval dnešní premiér Petr Fiala před volbami i čtenářům týdeníku Euro, vypadá přece takto: dělat, co je třeba, a snažit se takový postup prodat jako výraz politické odpovědnosti za finanční stabilitu státu, která nakonec prospěje všem. Čím dříve se to povede, tím větší je šance, že to voliči před novou volbou pochopí.