Nestrašme se inflací

Inflace tu byla, je a bude. Nebo alespoň v našich srdcích či myšlenkách. Za posledních dvacet let jsme s výjimkou roku 2008 na obecnou inflaci nemuseli myslet. Přes mnohé šoky nebo krize Česká národní banka svůj mandát velmi dobře naplňovala a sadou nástrojů odrazila i hrozící deflaci. Inflace se za ty roky postupně vytratila z našich úvah a bylo docela běžné, že v nájemních smlouvách či smlouvách na opakované dodávky se na inflaci nemyslelo.

Poslední týdny se na sociálních sítích, poradách v oddělení nákupu i v médiích diskutuje nečekaně vysoká inflace, kritizuje se pojem „transitory inflation“, tedy přechodná inflace, který razí americká centrální banka Fed. Domnívám se, že inflace v blízkosti čtyř či pěti procent je opravdu přechodná, je dobré být obezřetný, ale určitě není třeba zmatkovat.

Co inflace je a co není

Na úvod si dovolím připomenout, že inflací se nejčastěji rozumí index spotřebitelských cen. Tedy standardní inflace nezahrnuje ceny akcií, dluhopisů, obrazů či jiných dlouhodobých aktiv. Do inflace vstupuje nájemné včetně imputovaného (hypotetického) nájemného vlastníků vahou 13,8 procenta, elektrická a tepelná energie, plyn a ostatní paliva vahou 9,1 procenta. Ceny nemovitostí jen nepřímo přes imputované nájemné. Ceny akcií a dluhopisů vůbec.

Co se také děje

Za růst cen do značné míry může porušení dodavatelských řetězců. Očekávání zhoršení situace vedlo a vede k budování zásob na každém stupni. Toto budování vytváří dodatečnou poptávku, ovšem dočasnou. Určitá část excesů v růstu některých komodit lze jistě přičíst i psychologii trhů, kdy mnoho spekulantů podlehlo syndromu FoMO (Fear of Missing Out, česky „strach, že o něco přijdeme“).

Někteří odborníci se domnívají, že ceny určitých komodit jsou hnány nahoru umělým omezováním nabídkové strany. Má se za to, že Čína uměle omezuje výrobu hliníku s odkazem na omezování emisí CO2, což se v této situaci Číně nedá moc věřit, a ve skutečnosti chce dosáhnout vyšších cen. Nákupčí námořní dopravy trpí vysokými cenami, zvláště té kontejnerové. Má se za to, že některé přístavy byly v Číně zavřeny (a s tím i lodě s kontejnery) s odkazem na jeden případ covidu-19 jen na oko. Cílem přitom údajně bylo zkomplikovat dopravu a zdražit hlavně kontejnerovou dopravu. Což se podařilo.

Kudy běží zajíc

Málo se o tom píše, ale na světových burzách cena mnoha komodit již několik měsíců klesá. Dřevo od svého maxima počátkem května „spadlo“ o 71 procent, kukuřice na burze v Chicagu o 40 procent, železná ruda z přístavu v čínském Tchien-Ťin o 32 procent, sojové boby o 22 procent, ocel v Šanghaji o 12 procent, pšenice a měď shodně o 8,5 procenta. Výkyvy ze světových trhů do Česka standardně přijdou se zpožděním několika týdnů až měsíců, a i proto jsou výkyvy nahoru i dolů menší.

Lze tedy očekávat, že tyto korekce z USA a Asie k nám dorazí v nějaké míře a se zpožděním. Je také pravda, že evropská či německá cena elektři­ny nadále silně roste; cena uhlí 172 USD za tunu je na historickém maximu – od minima v dubnu 2020 je výše o 244 procent. V růstu pokračuje i cena ovsa, hovězího masa, cukru, palmového oleje, cínu a bavlny. Ceny kontejnerové přepravy se za rok a půl zvedly na pěti- až desetinásobek v závislosti na trase a směru.

Má to někdo řešit?

V tržní ekonomice není odpovědnost za ceny (zvláště ty jednotlivé) na bedrech státu. Má být co nejméně věcně usměrňovaných cen, stát má regulaci cen zmenšovat. Navíc pokud rostou světové ceny komodit, pak nelze očekávat, že se všechny zúčastněné státy domluví na nějaké koordinované akci. Některé státy na takových cenových excesech jistě profitují a posilují svoje mezinárodní postavení. U dovážené inflace státní zásahy mnoho nezmohou.

Pokud státu (například našemu) vadí, že lidem se extrémně prodražují stavby rodinných domů a hrozí finanční problémy stavebních firem, pak by měl přispět k uklidnění situace. Jak? Třeba že nebude zahajovat investice do hladových zdí se sloganem „proinvestovat se z krize“ a mnohé zbytečné stavby odloží a uvolněné kapacity materiálů, betonárek a pracovníků nechá lidem pro bytovou výstavbu, kde je navíc problém s dostupností.

Klíčové je ale připomenutí, že hlavní úlohou centrálních bank je cenová stabilita. Ano, ta vyjádřená indexem spotřebitelských cen, nikoli cen dlouhodobých aktiv. A ano, centrální banky a někdy i naše ČNB jsou ve svých reakcích zpožděny o týdny až měsíce. Ale dokud zde máme centrální banky nezávislé na vládě, pak máme nejvyšší možnou jistotu, že inflace se nad třemi procenty udrží jen krátce a nad pět procent se nedostane snad vůbec. Opět mluvím o spotřebitelské inflaci, nikoli o cenách vybraných surovin či cen dlouhodobých aktiv.

Poslední dny se znovu objevuje názor, že pro zadluženou vládu je vyšší inflace výhodná, protože umazává dluhy. To je jistě pravda, ale jen takto odděleně či omezeně. Nesmí jít o vysokou inflaci, jež by mohla poškodit důvěru v ekonomiku či domácí měnu. A musíme myslet také na to, že velká část mandatorních výdajů se váže na inflaci a tyto povinné výdaje s inflací porostou. Vysoká inflace zkomplikuje všechny výdaje veřejných rozpočtů. Inflace tedy krotí jen staré dluhy. Bude vytvářet i dluhy nové.

Co čekat

Nic neroste do nebe, nabídkový šok pomine. Ti, kteří uměle omezovali nabídku, toho po nějaké době již nebudou schopni a svoji nabídku obnoví. Ekonomika má přizpůsobovací mechanismy jako hledání substitutů, materiálové úspory, změny technologie, ale ty se projeví ne během týdnů, ale spíše let.

A hlavně – ve vyspělém světě máme nezávislé centrální banky, kde centrální bankéři jsou profesionálové, kteří i po skončení mandátu chtějí chodit mezi lidi beze strachu a i poté si najít kvalifikovanou práci a lépe tu na výsluní. Na jejich čest se spoléhám o hodně více než na odpovědnost politiků.

Disclaimer

Neříkám, že ceny budou klesat (tedy deflace). Neříkám velmi sebevědomě, že tu brzy bude dezinflace (pokles tempa růstu cen, ale stále inflace). Neříkám, že uklidnění nastane u všeho. Ale jsem si jist, že několik cen ještě několik měsíců poroste, protože zmíněné prostředí se příliš nezmění – elektřina v Evropě, ceny nových i ojetých aut, ceny mnoha dalších dlouhodobých aktiv a některé suroviny. A mám na mysli ceny v Česku nebo v Evropské unii. Po nějaké době čekám uklidnění, přiblížení k udržitelným úrovním.

Ceny v rozvíjejícím se světě rostou dlouhodobě rychleji, což zůstane. Nebo spíše ceny v těchto zemích poskočí ještě rychleji, jak dost možná jejich měny oslabí proti americkému dolaru.

Kde je riziko?

Osobně se rizika vyšší inflace vůbec nebojím a nechápu, proč je to najednou takové téma. Pro mě je výrazně závažnějším rizikem neudržitelnost veřejných financí. O jejich neudržitelnosti by se mělo mluvit více, protože to lze volbami adresovat. Neudržitelné veřejné finance totiž nemají přizpůsobovací mechanismy a od určité úrovně jsou samy sobě zničující, podobně jako příliš přehřátá planeta.

Opravdové riziko by nastalo, pokud by centrální banku ovládli politici, zvláště ti populističtí. Pak si lze představit všechno, například Rábský program (Győri program) z roku 1938 premiéra Kálmána Darányiho. Jaký měl dopad, asi víme.