O oznámeních na mobilu a smyslu života

Přejít ze starého telefonu na nový dnes není žádná věda. Dosluhující starší model stačí položit vedle nového, většího, nablýskaného zařízení a telefony si mezi sebou během pár minut předají téměř veškeré digitální údaje. S jednou výjimkou: nastavení upozornění. Při první instalaci se vše vrátí do továrního nastavení, a můj nový telefon tak začal bez ustání pípat a brnět jako nějaký nepovedený potomek robota R2-D2 nebo levný vibrátor.

Aplikace fotoalbum se mi pokusila prodat tištěnou fotoknihu. Aplikace na koupi jízdenek do vlaku mi úzkostlivě připomínala každou nadcházející cestu. Aplikace Financial Times mi začala podsouvat nejnovější články. Víc mě ale rozhodilo, že se mi v telefonu automaticky nainstalovala aplikace Google News a začala mi také vnucovat nejčerstvější novinky, ale z portálů, které nečtu a ani číst nechci.

Nejabsurdnější z toho všeho byly e-maily, které se mi začaly ohlašovat okamžitě po přijetí nepřeslechnutelným pípnutím, a na domovské stránce se objevil úryvek z jejich obsahu. Ještě že v mobilu nemám žádné sociální sítě – tu kakofonii cinkání si ani nedokážu představit.

Naštěstí to šlo vyřešit celkem jednoduše. Upozornění jsem si ponechal jen u kalendáře, esemesek a příchozích hovorů. A i to mě časem začalo štvát. Tak jsem si říkal, jak je to možné? Vždyť tahle oznámení si musí deaktivovat každý, ne? Nebo se mýlím?

Asi se mýlím. Nedávno jsem v deníku The Guardian narazil na esej od sloupkařky Coco Khanové, která se rozplývala nad tím, jak klidnější je od chvíle, kdy si mobilní oznámení vypnula. Vůbec to prý nečekala a ten nově nabytý klid popisovala jako „nezamýšlený důsledek zmáčknutí pár tlačítek“. V textu vysvětlila, že jen WhatsApp jí denně posílal na sto upozornění a že si oznámení ve všech aplikacích vypnula jen kvůli tomu, že byla na dovolené na Bali a telefon drnčel celou noc. Není divu, když si nevypnula upozornění ze sociálních sítí. Když cinkání přestalo, cítila se klidnější. Kdo by to byl čekal!?

Na první pohled je absurdní, že tohle někdo považuje za překvapivé. Ale odsuzovat druhé je vždycky jednodušší. Ze zkušenosti Khanové bychom si spíš měli všichni vzít ponaučení. Jako lidé si dokážeme zvyknout na kdeco, a snadno se tak můžeme nechat vmanipulovat do stavu chronického stresu a rozptýlené pozornosti, aniž bychom si uvědomili, že to tak vlastně vůbec nemusí být.

Stejnou zkušenost jako Coco Khanová má spousta lidí. Řada behaviorálních studií ukazuje, že výchozí nastavení různých aplikací má na naše rozhodování nepřiměřeně velký vliv, ačkoli je tak jednoduché toto nastavení změnit. Není proto divu, že je mnoho aplikací záměrně navrženo tak, aby nás bez ustání otravovaly. Vývojáři očividně věří, že se to neustálé cinkání nějak naučíme snášet. A zdá se, že nejsou tak daleko od pravdy.

Vědci z Technické univerzity v Berlíně v roce 2015 zveřejnili studii, podle níž si na svých chytrých telefonech necháváme upozornění ve výchozím nastavení u šesti ze sedmi aplikací. Vzhledem k tomu, jak zhola zbytečná je většina těchto upozornění, se zdá, že v záplavě nekonečné smrště notifikací se řada uživatelů dostala do stavu bezradné rezignace.

Je přirozené, že o některých věcech chceme vědět okamžitě. Osobně se domnívám, že zvonek u dveří je výrazně praktičtější než muset chodit každých 90 vteřin kontrolovat, jestli tam někdo není. Možná bych to ale přehodnotil, pokud by mi doma zvonek řinčel minutu co minutu, ve dne, v noci.

Upozornění na mobilech si ale nechává většina z nás. „Upozornění“ je podle mě navíc zavádějící eufemismus. Přiléhavější výraz by bylo „vyrušení“, protože s každým zacinkáním se nabízí otázka: jak často chci, aby mě otravoval vlastní telefon?

Stejnou otázku si položil Martin Pielot z výzkumné společnosti Telefónica Research a Luz Rellová z Ústavu pro interakce mezi lidmi a počítači. V roce 2017 vydali studii, ve které zkoumali, jak se lidé cítí, když si nechají telefony delší dobu ztlumené. Už na začátku ale narazili, a rychle tak pochopili, jaký bude mít studie asi výsledek. Když se snažili najít dobrovolníky, kteří by byli ochotní si na jeden týden na mobilu vypnout veškerá upozornění, museli to vzdát. Většina dotazovaných na to nepřistoupila a ti, kteří s tím souhlasili, měli tak specifický profil, že by výsledky nebyly vypovídající.

Proto podruhé vyzvali dobrovolníky, aby si mobily ztišili alespoň na 24 hodin. Účastníci výzvy „Nerušit“ si měli vypnout veškerá upozornění, včetně příchozích hovorů, a výsledky byly zajímavé: lidé sice byli koncentrovanější a produktivnější, ale rovněž si připadali odstřižení a znervózňovalo je, že nereagují na zprávy ostatních.

Nic tudíž nenasvědčovalo tomu, že by se cítili méně nervózní a klidnější. Ale to možná není překvapivé – představa, že šéf zuří, protože mu nezvedáte telefon, nikomu klidu na duši nepřidá.

Jen málo z nás si může dovolit zachovat se jako členové kapely Kraftwerk, kteří si během nahrávání ve studiu telefony zcela ztišili. Mohli jste jim samozřejmě zavolat. Ale odpověděli vám pouze po předchozí dohodě a v přesně stanovený čas.

Mezi těmito přístupy jistě existuje onen zlatý střed a pro každého z nás se bude nacházet trochu jinde. Podle mě je ale metoda Kraftwerku o něco blíž optimálnímu stavu než výchozí nastavení mého telefonu.

Nejlépe to dle mého vystihl Oliver Burkeman v knize Čtyři tisíce týdnů: nejenže je naše pozornost vzácná věc, ale je vlastně podstatou celého našeho života. „Když se na konci života ohlédnete za tím, co upoutávalo vaši pozornost, tak zjistíte, že přesně o tom váš život byl.“ Ještě jednou tak koutkem oka zkontrolujte, co vám zase vyskočilo na displeji, a vězte, že za to platíte doslova vlastním životem.

Tim Harford, FT