Pád cen pohonných hmot snižuje inflaci. Někdy až moc

Nafta v Česku je nejlevnější za rok a půl a dále zlevňuje. Rozevírají se sice nůžky mezi cenou benzinu a právě nafty, ale i tak výrazné meziroční celkové zlevnění pohonných hmot zásadně pomáhá snižovat obecnou inflaci. Její pokles a související tlak na zlevnění nakonec může být až tak citelný, že se stane spíše bolehlavem než vítanou záležitostí. Vyprávět už mohou třeba polští, maďarští nebo slovenští zemědělci. Ty musí vlády příslušných zemí „chránit“ před konkurencí v podobě levného dovozu zemědělské produkce z Ukrajiny. Takže vlastně tyto vlády brání dalšímu snížení inflace – udržují uměle ceny výše, než kde by mohly být.

Během tohoto týdne své zlevňování v Česku obnoví také benzin. Do jeho cen už se plně promítlo skokové zdražení ropy Brent z počátku měsíce, kdy kartel OPEC a jeho spojenci v čele s Ruskem rozhodli o omezení těžby v nečekaně značném rozsahu, což podrobně analyzuje text Financial Times v tomto vydání. V posledních dnech se však cena ropy propadla vinou zhoršených vyhlídek americké a obecněji světové ekonomiky. Inflace si i přes uvedený pokles v některých sektorech, jako je zemědělství, totiž stále vybírá svoji daň v podobě nutného zvyšování úrokových sazeb – nebo alespoň jejich udržování na poměrně vysoké úrovni. To podvazuje úvěrovou, a tedy i investiční aktivitu, spotřebu, a tedy ve výhledu také samotný ekonomický růst čili i poptávku po ropě a palivech.

„Pračky“ ruské ropy

K probíhajícímu či vyhlíženému zlevňování obou základních druhů pohonných hmot přitom i v Česku přispívá také to, že na západní trhy stále proudí ruská ropa a ropné produkty. Země EU a skupiny G7 přitom loni a ještě letos na přelomu roku v rámci sankcí zakázaly nebo zásadně omezily dovoz ruské ropy a ropných produktů. Ve skutečnosti ale i přes tyto sankce proudí ruská ropa ve velkém na Západ dále. A to ve zpracované podobě – třeba jako motorová nafta. A skrze třetí země typu Číny. Ve velkém tak dochází k „praní špinavé ruské ropy“, jak zjistila minulý týden zveřejněná studie finského Střediska výzkumu energií a čistého ovzduší.

Studie konstatuje, že západní země sice razantně snížily objem dovozu ruské ropy, ale současně navýšily dovoz ze zemí, které se mezitím staly největšími zpracovateli ruské ropy. Sankce tak nenaplňují svůj účel v míře, v níž původně měly, shledává studie.

Země EU a G7 ve dvanácti měsících od začátku invaze Ruska na Ukrajinu navýšily objem ropných produktů z Číny o 94 procent, z Turecka o 43 procent, ze Singapuru o třetinu a ze Spojených arabských emirátů o necelou čtvrtinu. Společně s Indií zmíněná studie tyto jmenované země označuje jako „pračky“ ruské ropy. Ta je kvůli sankcím vlastně „špinavá“, nepoužitelná na Západě. Ale pokud ji zpracují uvedené třetí země a vyvezou na Západ třeba v podobě motorové nafty, najednou je ruská ropa „čistá“ a na Západě použitelná.

Třetí země, respektive jejich rafinérie „praním“ ruské ropy závratně vydělávají. Ruská ropa je kvůli sankcím ve slevě až v rozsahu několika desítek procent oproti světové ceně. Třetí země však produkty z ní Západu prodávají za ceny, jako by v žádné slevě nebyla.

Na Západě je největším dovozcem ropných produktů ze zemí, které „perou“ ruskou ropu, Evropská unie. Tento její dovoz odpovídá od invaze Ruska na Ukrajinu celkem 17,7 miliardy eur, což podle dnešního kurzu odpovídá zhruba 415 miliardám korun. Nejvíce se z „vypraných“ produktů dováží motorové nafty, jejíž podíl činí takřka třicet procent, následuje letecké palivo.

Ve dvanácti měsících od invaze narostl objem ruského vývozu ropy do Číny, Indie, Turecka, SAE a Singapuru v souhrnu o 140 procent. Tyto země odebírají zhruba 70 procent ruského ropného vývozu.

„Praní špinavé ruské ropy“ umožňuje, že do Ruska nadále ve velkém tečou peníze, jež financují válku na Ukrajině. Zároveň způsobuje, že cena pohonných hmot třeba i v Česku je nižší, než by byla při úplnějším zastavení dodávek ruské ropy a ropných produktů, tedy včetně těch „vypraných“ a přeprodávaných.

Pozitivní impulz s háčkem

Nižší cena pohonných hmot je však v Česku vítána. Řidiče či podnikatele a firmy pochopitelně přesně nezajímají přesné důvody, proč jsou benzin či nafta výrazně levnější než loni. Důležitější je, že jsou levnější. A to o dost. Vždyť třeba nafta se loni touto dobou prodávala až takřka za 50 korun za litr, nyní její cena klesá pod 34 korun a nelze vyloučit citelné přiblížení k úrovni 30 korun za litr (byť je pravda, že mezitím došlo ke snížení spotřební daně z ní o 1,50 koruny na litr). Levnější pohonné hmoty jsou pozitiv­ním impulzem celé ekonomice. Třeba zmíněnému zemědělství. Má to však háček.

Cena samotné pšenice, klíčové obiloviny Česka, poměrně výrazně klesá. V březnu se tuna potravinářské pšenice přímo od zemědělce prodávala podle ČSÚ za 6 787 korun. Cena pšenice je tudíž nejníže od loňského února, takže se nyní vůbec poprvé kompletně vymazal cenový nárůst související s ruskou invazí na Ukrajinu.

Zatímco pšenice tedy v březnu zlevnila na úroveň před ruskou invazí, to samé nelze tvrdit o mouce ani o pečivu. Kilogram hladké pšeničné mouky stál v březnu v tuzemských obchodech průměrně 22,38 koruny, zatímco loni v březnu to bylo jen 16,31 koruny. A loni v únoru to bylo ještě méně – 15,96 koruny. Pšenice je tedy nyní levnější než před invazí, ale mouka dražší až o čtyřicet procent.

Připomeňme, že ve zde vyčíslené výrobní ceně pšenice už jsou „schovány“ ceny energií a třeba také rapidně zlevňujících pohonných hmot. Pšenici je totiž třeba sklidit – za použití motorové nafty – nebo hnojit. Cena hnojiv je silně závislá na ceně plynu, který je nutný k jejich výrobě.

Vzniká tak značný nepoměr mezi cenou vstupní suroviny, která už meziročně nezdražuje, ba zlevňuje, a potraviny z ní produkované, tedy mouky, jež zůstává meziročně o čtyřicet procent dražší. To vše přesto, že jak k produkci pšenice, tak i mouky je třeba lidské pracovní síly a energií a pohonných hmot, což jsou aktuálně klíčové zdražující položky.

V nejbližší době by tak mělo dojít k citelnému zlevnění mouky, jinak bude zjevné, že zpracovatelé pšenice – například mlynáři – si přirážejí nebývalou marži. Pokud tedy už tak nečiní nyní.

Kilogram bílého pečiva, vyráběného z pšeničné mouky, vyšel letos v březnu na 67,78 koruny, plyne opět z údajů ČSÚ. Přitom loni v únoru to bylo 53,19 koruny a loni v březnu pak 53,60. Pečivo je tedy stále bezmála o třicet procent dražší než před invazí, přestože pšenice, z níž se v základu vyrábí, už je levnější než před ní. I v případě pečiva by tedy v nejbližší době mělo nastat citelné zlevnění, protože třicetiprocentní nárůst cen není při meziročním zlevnění pšenice už objektivně opodstatnitelný.

Ke zlevnění bude však třeba tlaku zákazníků. Pokud budou ochotni nakupovat za vyšší ceny a neomezovat své nákupy, ceny klesat nebudou. Tržní cena je výsledkem vzájemného působení nabídky a poptávky, jak zní známá ekonomická poučka.

Výrobní ceny pšenice klesly od loňského června přibližně o 22 procent. Tento prudký pokles ještě umocňuje bezcelní dovoz levné pšenice z Ukrajiny. Polsko, Maďarsko i Slovensko už proto proti dovozu ukrajinské pšenice v uplynulých dnech zakročily, například jeho přechodným pozastavením, aby tak i třeba za cenu slabšího poklesu spotřebitelských cen u sebe doma chránily vlastní zemědělce.

Možné přeorientování ukrajinské pšenice z ostatních zemí visegrádské čtyřky do Česka, které jako jediné v rámci tohoto uskupení k omezení jejího dovozu zatím nepřistupuje, může v tuzemsku ještě urychlit pokles cen potravinářské pšenice, a zesílit tak dále tlak na pokles cen mouky nebo pečiva v českých obchodech.