V dopise záhřebskému herci, ortodoxnímu monologistovi Stankovi Milovičovi, Jára Cimrman vysvětluje, proč nechává postavy své hry Posel světla hovořit o něm samotném, ač mu to někteří vytýkají jako samochválu. S podobnou filozofií usedl Aleš Michl minulý týden před kamery ČT, jíž poskytl rozhovor u příležitosti ročního výročí svého jmenování guvernérem České národní banky.
„Po tom roce už můžu skládat účty. Tehdy byla inflace 18 procent, od února letošního roku už začala klesat, nyní už je 12,7 procenta. Do tří měsíců čekáme, že bude pod deseti procenty. Zatím naše strategie vychází,“ pochválil se zavilý odpůrce zvyšování sazeb s tím, že inflace sice klesá, ale je pořád vysoká, takže žádné vítězství to není. Na pokles ke dvěma procentům budeme potřebovat rok, rok a půl – prý uvidíme.
„Zatím bych nic neměnil, ani zpětně,“ pokračoval. „Klíčové je, že za tu dobu jsme dosáhli i nejsilnějšího kurzu koruny v historii. Minulý měsíc v průměru za celý měsíc byl nejsilnější měnový kurz, nejsilnější koruna. A to je strašně dobře, toho si musíme vážit,“ uvedl guvernér Michl ve veřejnoprávní televizi.
Jeho slova nelze interpretovat jinak než jako samochválu. Navíc jako samochválu, která – na rozdíl od Cimrmana – není na místě. Za bezmála rok, co Michl stojí v čele Bankovní rady ČNB, tu stále máme dvouciferný růst spotřebitelských cen, protože centrální banka na aktivní přístup v boji s inflací rezignovala. Základní sazbu nechává děj se co děj na sedmi procentech a jen pasivně přihlíží, jak se to celé vyvine.
Jistě, samotný pohyb sazeb není kouzelnická hůlka, jejímž mávnutím se inflace okamžitě smrští na dvouprocentní cíl. Ale je to významný nástroj, který centrální banka má. „Zkuste to bez drátů, milý Marconi,“ radil Cimrman italskému vynálezci, když mu za letu v balonu strhal telegrafní dráty. „Zkuste zvednout sazby, milý Michle,“ poradil by patrně guvernérovi, kdyby šel okolo sídla ČNB a zahlédl v okně jeho ztrápený výraz. V tomto případě by ale Mistr nejspíš nepochodil.
Když se nedaří efektivně krotit inflaci, alespoň v televizi zahrajeme zmíněnou kartu silné koruny. Je to paradoxní, protože hlavním cílem ČNB je ze zákona péče o cenovou stabilitu, nikoli péče o kurz koruny. Aleš Michl jako guvernér oné instituce by to měl vědět. Ale hezky to ilustruje fakt, že za poslední skoro rok jako bychom centrální banku neměli.
Na nedávné debatě Euro Business Breakfast, kterou pořádal týdeník Euro, to vystihl Michlův předchůdce v čele ČNB Jiří Rusnok. Podle něj jsme propásli půlrok, kdy mělo ještě smysl sazby zvyšovat. „Pokud by se duplo velmi silně na brzdu, bylo by dnes všechno jinak. Došlo by k rychlému ochlazení ekonomiky, což by vzhledem k nízké nezaměstnanosti nebyla žádná tragédie. V konečném důsledku bychom se ale dočkali nižších sazeb dříve než teď, bylo by to výhodnější,“ vystavil Michlovu týmu vysvědčení.
Za ČNB dorazil na debatu člen bankovní rady Jan Procházka, opakované žádosti o interview pro týdeník Euro mediálně zdrženlivý Michl nevyslyšel. Zajímavý vhled do uvažování centrálních bankéřů ale nabízí i viceguvernér Jan Frait. V rozhovoru v tomto vydání třeba popisuje, jak se zkraje května na posledním měnově-politickém zasedání rozhodoval, jestli zvedne ruku pro růst sazeb.
„Po jistém zvažování jsem hlasoval pro ponechání sazeb. S tím, že jsem byl velmi nejistý, zda je to správné řešení. Ale nakonec to u mě bylo tak
51 ku 49 ve prospěch zachování sazeb,“ popsal centrální bankéř svůj myšlenkový proces.
Rozhodování o měnové politice trochu působí dojmem, jako když házíte mincí. Panna, nebo orel?
