Parlamentní nedůvěra

Méně než každý druhý rok se tedy opozice snaží o její svržení, což se většinou nepovede. Vlastně se to za celou tu dobu podařilo jenom jednou (bylo to na jaře roku 2009 během českého předsednictví Evropské unii), což ale opoziční politiky neodrazuje od toho, aby schůze, na nichž se hlasuje o vládě, svolávali jako svého druhu parlamentní rituál zas a znovu. Pravice, levice, politický střed, všichni jsou v tom stejní: jakmile jsou v opozici, nemohou si pomoct a „nedůvěru“ vytáhnou jako politický trumf, přestože je předem jasné, že šance na úspěch jsou nulové.

Má to i své procesní důvody. Česká ústava ani jednací řád, jenž upravuje

fungování Poslanecké sněmovny, totiž toto právo nijak zásadně neomezují. Zatímco ústavy jiných zemí povolují jednání o nedůvěře jenom tehdy, když má opozice zaručený náhradní plán a fakticky novou vládu, tedy když jde o takzvanou „konstruktivní nedůvěru“ a ne o zdržování jednání parlamentu, v Česku se může o nedůvěře hlasovat kdykoli, jakmile to opozici přijde vhod. Zákonodárce věřil v přiměřený politický rozum aktérů, ale jak je vidět z četné historie hlasování, byl to naivní předpoklad.

Jistě, jde o legitimní nástroj, ale legitimita se tu dost zásadně snižuje s důvody, které ke svolání takových předem rozhodnutých hlasování vedou. Nesouhlas se jmenováním jednoho šéfa rozvědky (středeční rezignace Petra Mlejnka na tom nic nezměnila) či neschopnosti vlády při vytváření energetické politiky a pomoci občanům v době krize, jak to protentokrát formulovalo opoziční hnutí ANO, opravdu takovým důvodem nejsou. Ani v jednom případě neplatí, že by to ohrožovalo demokracii či stabilitu země. Kdyby tomu tak bylo, musela by mít opozice i podporu vládních poslanců, kteří jsou na porušování demokratických principů jistě také velmi citliví.

Česko tak opět zcela zbytečně muselo vyslechnout opoziční tirády na adresu vlády, jejichž smyslem nebylo nabídnout alternativu vládnutí či programu v době krize, nýbrž prosté přitáhnutí pozornosti. Využití magnetismu kamer, politická reklama zcela zdarma, za náklady soukromých televizí i té veřejnoprávní. To, co potřebuje vládnoucí kabinet Petra Fialy a s ním i celá země, tedy rozumnou a promyšlenou oponenturu, alternativní návrhy řešení a postupu v boji s krizí cenovou i energetickou, toho se opět nedostává. Nejen vláda, ale ani opozice nedělá to, co po ní politický systém žádá.

Hlasování o nedůvěře tak opět nepročistilo vzduch. Naopak. Potvrdilo zafixované protivné pozice, mezi nimiž je nepřekonatelný příkop. Politický dialog je v Česku utopie, přestože se obě znepřátelené strany jednoznačně shodnou v tom hlavním: dostali jsme se do vážné krize, kterou je potřeba řešit. K řešení nejsou nutné speciální schůze a procedury, lze to udělat v běžném parlamentním provozu. A klidně nejprve každý zvlášť a pak třeba společně. Bez velkých řečí a estrád, k věci. Tak snad už příště.