Pivní diplomacie

Město Tajbe, dvanáct kilometrů od Jeruzaléma, je v Bibli zmiňováno jako místo, kde Ježíš krátce před svým odsouzením a ukřižováním dlel s učedníky. Dnes leží na Západním břehu Jordánu a pro většinu místních existuje jen jeden důvod, proč se tu zastavit. Od roku 1994 v Tajbe nepřetržitě funguje mikropivovar stejného názvu, který provozuje křesťanská rodina Chouryových. I když mají ve své nabídce mnoho pivních speciálů, svůj úspěch postavili na světlém ležáku, který vaří výhradně z českého chmele.

Recepturu konzultovali s Josefem Krýslem, plzeňským sládkem, který platí za guru v oboru mikropivovarů. V Tajbe používají jako přísady některé místní suroviny (třeba tymián), ale české zelené zlato zůstává stálicí. „Ke každému pivnímu stylu se hodí něco jiného. A ležák dělá český chmel. Má výraznou chuť a výsledkem je jemné aroma, přesně tak by měl dobrý ležák chutnat,“ vysvětluje Madís Chouryová, sládková pivovaru Taybeh, který své „české“ pivo vyváží do Jordánska, západní Evropy i Severní Ameriky.

V Palestině žije na 50 tisíc křesťanů, a protože nealkoholické pivo s oblibou popíjejí tři miliony dalších muslimů a Židů, poptávka po řemeslně zpracovaném zlatavém moku roste. Také v pořadí druhý palestinský mikropivovar, Shepherd’s (Pastýř), který sídlí ve městě Birzeit, má českou stopu. A dokonce ještě výraznější než Taybeh. Kromě chmele a sladu tu používají plnicí linku od společnosti Raveco z Chotěboře, chladicí a výčepní technologie do pivovaru zase dodala východočeská firma Lindr.

Palestina není jedinou okrajovou zemí pro české exportéry, kde se díky pivu podařilo zapustit kořeny. Mezi další „exotiky“ patří třeba africká Zambie. Od letošního dubna funguje v lusackém hotelu Bonanza Resort, který patří do sítě Protea Hotels ze skupiny Mariott, mikropivovar, který postavila firma Technoexport.

Cesta ke kontraktu na varnu a čtyři ležácké tanky po deseti hektolitrech nebyla snadná. Technoexport se dvakrát s podporou českého ministerstva zahraničí a zemědělství vydal na veletrh Agritech Expo ve městě Chisamba, dohodnutý kontrakt však loni málem zhatila koronavirová pandemie.

Dobývání Afriky

Společně s mikropivovarem nakonec do Zambie putovalo také pět tun sladu. Šlo historicky o vůbec první dodávku základní suroviny pro výrobu piva do této země. Z Česka se do Zambie vypravil i Jan Žižka, majitel a zároveň sládek pivovaru Kounice, který na místě zaučil svého jihoafrického kolegu.

Jak říká Pavel Šumanský, obchodní ředitel Technoexportu, dodávat do Lusaky suroviny by ekonomicky nedávalo smysl – chmel a slad je k dispozici z Jihoafrické republiky. Ovšem pro českou firmu je Bonanza Resort místem, které může posloužit jako odrazový můstek pro dobývání Afriky. „Jakmile pomine pandemie a bude možné cestovat bez restrikcí, budeme pokračovat v obchodování s africkými zeměmi. Nejblíže máme k zopakování zambijského úspěchu v Ghaně,“ dodává.

Úspěchů, kdy české pivovarnictví proniklo do zemí, kam se od nás sotva něco dováží, postupně přibývá. Brzy by se měl rozběhnout kontejnerový mikropivovar na karibském ostrově Aruba, který tam dodá pražská firma Well Service. Již zmíněný Lindr zase prodal více než 400 svých výčepních zařízení na Kubu, pípy od východočeského výrobce ale najdeme třeba i na Špicberkách nebo na Novém Zélandu. Ostatně, ani zmíněná Zambie není jediná africká „exotika“, kde se uchytily pivovarské technologie z Česka. Před pěti lety spustila královéhradecká strojírna ZVU Potez pro Raya Breweries pivovar v Etiopii, který dodala včetně čističky a úpravny vody.

Je fakt, že zrovna v Palestině nebo Zambii zákazníci při pití tamního piva sotva poznají, že ochutnávají produkt založený na typicky české exportní surovině. Najdeme ale příklady, kdy se pivovarníci v zahraničí natolik nadchli pro české suroviny, technologie i postupy, že jejich výčepy vypadají jako vizuálně zdařilá reklama na Českou republiku.

Třeba Darryl Chuan provozuje v Singapuru lokál s příznačným názvem Hospoda, kde nabízí i svůj ležák vyráběný z českých surovin.

Také Luc Lafontaine vaří ve svém torontském pivovaru Godspeed svou „vlajkovou loď“ v podobě světlého ležáku výhradně z českého chmele. A nejen to. Pivo si nechává plechovkovat do obalů s českou vlajkou a také pravidelně ve svém mikropivovaru pořádá Český den, kde se ochutnávají nejen lokální piva uvařená z českých surovin, ale i zlatavý mok z Česka, který je v Kanadě k dostání v lahvích.

„Obliba mého pivovaru díky ležákům stoupá, a to nejen u zákazníků. U řady mladých sládků si všímám, že vaření ležáků podle českých receptur vzbuzuje zvědavost a zájem. Myslím, že český ležák se stane jedním z nejpopulárnějších stylů mezi řemeslnými pivy v Severní Americe. Očekávám, že až lidé, a především sládci, budu mít dost kyselých a přechmelených piv, vrátí se ke kořenům,“ říká Lafontaine.

Ministerské putování za pivem

Z pivního nadšence se Lafontaine stal neformálním ambasadorem českého pivovarnictví především díky tomu, že si ho česká diplomacie včas dokázala podchytit. Kanadský sládek byl jedním z účastníků severoamerické mise do Česka v roce 2018, kterou organizovala naše ambasáda ve Washingtonu, generální konzulát v Torontu a pobočka CzechTrade v Calgary.

Dovozci surovin a pivovarníci z Kanady a USA tehdy za státní peníze putovali po českých pivovarech, sladovnách a chmelnicích. Jak ale ukazuje příklad Luca Lafontaina, nebyla to obyčejná turistika a investované peníze se vrátily v podobě „malé domů“ pro české exportéry. Takzvané incomingové mise, které pořádají ministerstva zahraničí a zemědělství, podobným způsobem lákaly na české suroviny, piva a výrobní technologie i pivovarníky z Brazílie, Ruska nebo Chile.

Loni se kvůli koronavirovým restrikcím žádné pivní „zájezdy“ nekonaly, letos v září nicméně krátké turné po minipivovarech absolvovali nadšenci z Pobaltí a Finska. Jedním z nich byl i renomovaný finský gastronomický novinář Heikki Kähkönen, podle něhož právě v době koronakrize české pivo na severu Evropy zabodovalo. „Loni jste se u nás stali po Německu druhým nejvýznamnějším dovozcem piva. A právě takové poznávací akce určitě vašemu pivovarnictví v zahraničí dělají dobré jméno,“ říká.

Z hlediska celkového exportu není celé odvětví pivovarnictví žádným významným tahounem. Pokud do něj kromě surovin započítáme i vývoz samotného piva, dostaneme se na částku kolem deseti miliard korun ročně. Mnohem podstatnější je ale výčet zemí, kam pivovarský export míří. Chmel z Česka loni putoval do 62 zemí, a co do teritoriálního rozptylu patří mezi nejvíce rozšířenou českou komoditu. Pivo je ještě univerzálnější, v roce 2020 ho podle údajů Českého statistického úřadu české pivovary vyexpedovaly do 95 států.

„Zelené zlato“ ve světě boduje

V exportu se daří zejména chmelu, za uplynulých pět let vývoz narostl o třetinu. Co do teritorií zůstává tahounem Německo a Čína, která je největším pivním trhem světa. V první desítce se ale stále drží i USA, kam přitom před 20 lety export chmele klesl téměř na nulu. Skupina Anheuser-Busch, největší americký producent piva, totiž kolem roku 2020 pravděpodobně kvůli sporu o Budějovický Budvar namísto české suroviny začal odebírat německé „zelené zlato“.

Pozoruhodný je ještě jeden fakt – přestože export chmele roste, plocha, na které se pěstuje, zůstává posledních pět let prakticky stejná, tedy kolem pěti tisíc hektarů. Pokud si odmyslíme výkyvy ve výnosech, platí, že čím více jde na export, tím méně zbude pro domácí pivovary. Jak ale říká Luboš Hejda, předseda Svazu pěstitelů chmele v ČR, trh je zatím v rovnováze.

„Produkce chmele je nyní srovnána s poptávkou. Pokud se zvýší, budeme hledat vhodné plochy k jeho pěstování. Volná zemědělská půda je ale nedostatkový artikl, změnilo by se tedy plodinové zastoupení a noví pěstitelé s navýšenou plochou by rozkolísali trh,“ soudí. Že by se nějaký nový hráč pokusil ovládnout trh s plodinou, která je výstavní položkou českého exportu, si ale šéf chmelařů nemyslí.

Celý obor podle něho není konzervativní. Náročný na investice je ale určitě. „Nově začít s pěstováním chmele přináší značné náklady na výstavbu chmelnic nebo pořízení agrotechnické, sklízecí a sušárenské techniky. Jde přitom o velmi speciální stroje a zařízení, které se dají jinde v zemědělství jen těžko využít,“ vysvětluje Hejda.

Luxus z Česka

Úspěch českého pivovarnictví ve světě je do značné míry dán i jeho exkluzivitou. Pivo uvařené z českých surovin se často v cizině označuje za „prémiové“ – a zdaleka to není jen nálepka pro asijský trh, kde jsou původní české ležáky považované za luxusní zboží z Evropy. Jenže to, co pro někoho může být vyhledávaný luxus, nemusí některým českým ambicím stačit.

„Nechci, aby Česká republika zůstala zakonzervovaná pouze jako země piva nebo hokeje,“ prohlásil před dvěma lety ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček s tím, že by rád ve světě více propagoval špičkové technologie a inovace. Řada menších úspěchů „pivní diplomacie“ v zemích, které jsou pro český export spíše okrajové, nicméně dokazuje, že pokud tam zůstane česká stopa jen v podobě té pivní, nakonec to pro dobré jméno Česka ve světě nemusí být tak zlé.