Pivo z garážové hospody
Obec Vraňany je známá především svou jahodárnou, jinak se tato středočeská vesnice s necelou tisícovkou obyvatel nijak nevymyká jiným obcím v dojezdovém dosahu Prahy. Část obyvatelstva jezdí za obživou do metropole, část do okresního Mělníka, část lidí pracuje převážně v zemědělství a průmyslu v blízkém okolí.
V minulosti se mužská část obyvatel pravidelně potkávala v jedné ze dvou místních hospod, třetí lokál už pár let slouží jako divadelní sál pro místní ochotnický spolek. Jenže sled událostí v posledních šesti letech značně změnil situaci vesnických hospod v celé zemi, nejen ve Vraňanech.
První ranou pro vesnické hospody byl plošný zákaz kouření, kterým Babišova vláda v květnu 2017 vyhnala část návštěvníků před lokály a větší část kuřáků na zahrady rodinných domů. Většina z nich se po létě do hospod už nevrátila. Nemluvím o zákazu kouření v restauracích a podnicích, kde se vaří nebo kam chodí rodiny s dětmi, ale o pivnicích a vesnických hospodách, jež historicky patřily mezi klíčová místa setkávání lidí a různých socioekonomických skupin.
V dalším kroku přišlo výrazné okleštění prodeje tabákových výrobků a během pár měsíců vstoupil v platnost plošný zákaz provozu herních automatů v hospodách a barech. Jakkoli vnímám negativa hazardu a potřebu regulace, z pohledu příjmů vesnických hospod (každá „bedna“ přinášela hospodským několik tisíc měsíčně na pronájmu a provizích) byl souběh těchto kroků doslova smrtící. Ve zmíněných Vraňanech vzniklo několik privátních klubů a neoficiálních hospůdek ve sklepích, garážích či stanových přístřešcích na zahradách rodinných domů.
Svůj privátní klub mají vraňanští motorkáři, pípu s chlazením si pořídili místní sokolové, šipkaři, parta věnující se autům či skupinka nohejbalových nadšenců. A když zrovna není naraženo, vždy je v dosahu nějaká lednice s nachlazeným lahvovým pivem. Fenomén garážových a zahradních hospod pak ještě umocnil covid-19, kdy restaurační provozy zůstaly zavřené na dlouhé měsíce. Touha Čechů po čepovaném pivu a rozvoj e-shopů se zhmotnily v podobě píp, na něž se skládaly party kamarádů i sportovní či kulturní spolky.
Jenže když někde lidé přibydou, jinde scházejí. A absence hostů v lokálech se projevuje zkracováním provozní doby, větším počtem sanitárních dnů nebo rovnou zavíráním hospod. Když se k pandemii přidal dramatický nárůst faktur za energie i růst ceny sudového piva, hostinští to prostě začali ve velkém balit. Za poslední čtyři roky skončilo více než 1 300 venkovských pohostinství. Pokud současná vláda prosadí vyšší DPH na čepované pivo, trend ještě zesílí.
Ale ani v případě lahvového a v poslední době i stále oblíbenějšího plechovkového piva není situace o moc jednodušší. Pivovary jsou pod tlakem řetězců, jež se nebojí vyšších cen, takže část obyvatelstva, zejména v dostupné vzdálenosti od hranic, si pro své lahváče jezdí do ciziny. Nejen do Polska či na Slovensko, výhodněji lze pivo pořídit už i v Německu. V supermarketech koupíte tamní prémiové pivo za cenu kolem deseti eur za basu, za výrazně nižší cenu se v Německu prodávají i české ležáky.
Když o velikonočních svátcích prodával nejmenovaný supermarket ve Šluknově basu Prazdroje za 480 korun (v akci), o pár kilometrů dál, v saském Sohlandu, stála úplně stejná basa patnáct eur, tedy asi 360 korun (rovněž v akci). Mimochodem Budějovický Budvar byl na base ještě o euro levnější. A i když není plzeňský ležák v tamní Edece v akční nabídce, přijde basa standardně na 19 eur, tedy asi 450 korun, oproti tomu běžná cena na české straně hranice je 30 korun za pivo, tedy šest stovek za basu.
Je mi jasné, že čtenáři Eura neřeší pár desetikorun za přepravku piva, chtěl jsem na uvedených cifrách ilustrovat trend, kdy tradiční české pivo stojí v bohatším Německu o dost méně než u nás. S tím prostě budou muset pivovary a rovněž řetězce něco udělat, nebo se z přeshraničních nákupů stane zvyk a české pivovarnictví se ocitne v ohrožení. Což by v zemi, která se proslavila nejlepším pivem na světě, byla škoda.
